Jak jste na tom s blues?

Úterý v 19:34 | bluesovka |  Myšlénky
Jak je patrno, svůj blog jsem založila na blues. Blues je totiž to, co mě někdy posadí na zadek a jindy roztančí. Blues si v rádiu hlasitě osolím, při blues nejraději vařím a když tam pak ještě zavyje harmonika, tak jsem člověk šťastný. Kdy to bylo, ve kterém roce, kdy přijel B.B.King do Prahy a házel do publika trsátka? V 9O. letech tuším, hrál s ním Luboš Andršt a B.B.King mu říkal: " nebuď nervozní, hraj v klidu"... To jsem viděla svůj černošský idol vlastně poprvé a taky naposledy naživo. On mi ukázal tvář blues a pak už to jelo... I když vlastně se to rozjelo o hodně dřív, říkám si. Když dávali v kině Billie zpívá blues, šla jsem na film opakovaně, sháněla desku hlavně s tou krátkou skladbičkou, kdy se Billie pohupuje na zábradlí a brouká si cosi, co mě uchvátilo. Takže - blues si tam uvnitř mě hezky dřímalo, až se probudilo. Když jdu na nějaký koncert, kde to bluesmani pořádně rozbalej, tak se mi chce až brečet. Ještě že mám kamaráda, který to má taky tak.
A taky moje kočka má ráda blues ! Je vyloženě bluesová, s ní na rameni se tančí fajn, protože ona se uvelebí, uvolní, natáhne,zatne do mě drápky ( au!) a já ji pak nemůžu urvat, takže asi tak.

 

Natržené ucho

Úterý v 16:34 | bluesovka
Vzpomínky ze základní školy jsou pro mě jako kufr, který se pravidelně otevírá na školních srazech a vyskáčeme z něj my, v počtu třicet šest dětí. S námi vyskáčou i učitelé. Matikářka, kterou jsme zamykali v kabinetu a která holky tahala za vlasy. Fyzikář, který po nás házel klíče, tělocvikář s oblíbenou větou: " skáčeme jak laňky, děvčata"... učitel na biologii, který i v zimě chodil naboso a mlátil pravítkem do lavice, když jsme se smáli při tématu rozmnožování. Anebo učitel kreslení, který neměl k fackám daleko. A právě dvě facky si pamatuju úplně přesně. První na schodech z kreslírny, kterou schytal spolužák Michal od pana učitele už ani nevím za co, ale facka to byla pořádná. Druhá facka byla smutná. V šesté třídě jsme totiž dostali nového učitele na matiku, chlapa jako horu a co čert nechtěl, jeho dcera Dája chodila právě do naší třídy. Tatínek ji při jedné hodině vyvolal, položil otázku a protože Dája neznala odpověď, dostala takovou facku, že nás zamrazilo. Zůstala stát a jen jí tekly slzy. Vyrůstala jen s tatínkem bez mamky a asi to neměla jednoduché.

O přestávkách se tehdy chodilo dokola po chodbě, většina z nás si z tašky vytáhla smrdící chleba s máslem a jablkem.
Později jsme odebírali i mléko s houskou, ten pytlík taky smrděl.
Den po povinném průvodu na 1. máje lehla skoro celá škola, protože jsme pravidelně nastydli.
Před odpoledním vyučováním se chodilo v nižším věku k přehradě zpívat, ve vyšších ročnících jsme museli ve stejnou dobu stihnout i nějakou cigaretku.
Na výletech ( a nejen na nich) jsme pravidelně zkoušeli, co s námi udělá alkohol.
Kluci se mlátili hlava nehlava, až se jednou Tomovi podařilo natrhnou Bédovi ucho.
V parku vedle školy jsme uspořádali několik svatebních obřadů.
Já se trápila tím, že mám nohy jako dráty do betonu, kamarádka Mirka bulela, že musí nosit brejle.
Každoročně se volila královna krásy.
Měli jsme se rádi a máme se rádi dodnes.

A to všechno s námi vydržela, sdílela, blbnutí podporovala a zároveň zajišťovala zdárný vývoj své třídy naše paní učitelka. Zlatá to byla duše, laskavá, měla přirozenou autoritu a když v osmašedesátém přišli Rusáci, četla nám Solženicyna. Moc si jí vážím, dodnes chodí na naše srazy, už si i tykáme, protože čas pomalu věkový rozdíl smazal. Je jako naše druhá mamka a nejdůležitější osoba, která z kufříku vzpomínek vyskočí. Při srazech vždycky jen kývá hlavou, usmívá se a říká: .." vy jste byli tak roztomile zlobiví, tak jinak zlobiví.." Děkuju, Jiřinko...

Budou vánoce - v ústavech taky...

Pondělí v 17:30 | bluesovka |  Myšlénky
Za měsíc jsou vánoce... v tuhle dobu je v různých sociálních ústavech nejvíc práce. Vím to z vlastní letité zkušenosti. Vánoce jsem neměla ráda. Sponzoři totiž dodají penízky a pracovníci musejí vymyslet, co se za peníze klientům - neboli uživatelům- koupí. Vypracují se seznamy, ze kterých se pracovníci opotí, protože je to každý rok stejné: pyžamo, tepláky, kosmetika. Kluci dostávají většinou každý rok tepláky o kousek větší, děvčata mají v koupelně zásoby mycích gelů a šamponů. Před vánoci se také zvýší počet pytlů s darovaným oblečením. Některé kousky jsou viditelně obnošené a výjimkou není ani potrhané spodní prádlo, které právě někdo svlékl a hodil do pytle taky.
Ani náhodou nechci do jednoho pytle házet všechny, kteří chtějí dětem v ústavech pomoci. Ale bohužel taková je skutečnost, že někdo se takhle zbaví věcí, které nepotřebuje a doma si uklidí. Ani nechci kritizovat sponzory a pravidelné dárce, kteří dodají ony zmiňované peníze na dárky. Jen bych vyměnila tyto darované "vánoční " peníze za peníze "letní" nebo "jarní", kdy se může jezdit třeba na výlety. Vždyť naši klienti mají v podstatě všechno, co potřebují. Možná by byl nejeden člověk překvapený, jak dobře jsou vybaveni. Ti schopnější a šikovnější mají mobil, noťas, skříně plné hezkého oblečení. Hry, hračky a cédéčka s hudbou - to už je samozřejmost. O děti z ústavů je opravdu dobře postaráno co se hmotné stránky týká.
Ale ty děti jsou samy, ti skoro dospěláci jsou sami, často zůstávají i přes vánoce v ústavu a dárek v podobě šamponu jim fakt radost neudělá. Jen vlastní rodiny, mámy a táty, ségry nebo bráchy, se jim někdy zoufale nedostává. Stává se, že si je rodina vezme domů na Štědrý den, ale na první svátek vánoční už jsou zase zpátky.
Nemívala jsem vánoce v práci ráda, neměla jsem ráda ten oficiální akt předávání dárků s povinnou fotkou pro sponzory, aby byl dárek dobře vidět!!
Nejlíp mi s dětmi z našeho ústavu bývalo o vánocích v naší čajovně, kam jsme si zalezli, zobali cukroví a povídali si. Třeba do úplné tmy a nikomu se nechtělo rozsvítit. Jako bychom si navázali nějakou vnitřní nitku, protože to bylo moc fajn. Jo, tohle potřebujete, vy rošťáci, vždycky jsem si říkala a myslím, že jsem měla pravdu, to se pozná.
 


Léčebna

Sobota v 17:11 | bluesovka |  Kačka
Včera anebo dnes bylo výročí úmrtí mé dcery. Nedivte se, že přesně nevím, kdy si vzala život, policisté nám to také nebyli schopni přesně sdělit. Myslím, že dokud se nevypíšu ze svých pocitů, zkušeností a zážitků, budu se k tomuto tématu vracet. O to víc, že jsem dnes zaznamenala jednu super zmínku o tom, že psychiatrické léčebny opravdu nejsou blázince, ale útočiště pro smutné duše. Proto přidávám náš příběh:

V jedné takové léčebně kousek od Mělníka prožila své tři měsíce i naše třiadvacetiletá dcera Katka. Bylo 7. září, když jsem zvedla v práci telefon a kdosi z léčebny mi hlásil, že je u nich dcera hospitalizovaná. Vím přesně, že byl krásný den, podzim v plném rozpuku, slunce svítilo na barevné listy a my jeli s dalšími dvěma dcerami na první návštěvu do ústavu. Vůbec jsme netušili, co nás čeká, vůbec... Prošli jsme železnou branou a před námi stál velký zámecký dům s obrovskými zamřížovanými okny. Z posledního patra se ozýval křik a my byli jak přimrazeni. S motýly v žaludku jsme pomalu postupovali k hlavním dveřím, drželi jsme se za ruce a narazili na další , prosklené dveře. Dlouho jsme čekali, až se Káťa objeví. Pak přišla, na sobě vytahané tepláky, vzadu špinavé, nějaké tričko, ušmudlanou mikinu, vlásky zašmodrchané. Moje dcery byly statečnější než já, nebyla jsem schopna ze sebe vypravit ani slovo, jen jsem ji držela. Mohli jsme na chvilku do jakési klubovny, ale to prázdno... Kátě nebylo dobře, doprovodila jsem ji na záchod. Jednotlivé záchody byly oddělené jen nízkou zídkou, takže každý viděl na každého. Nad zídkou vykukovaly ženské a dívčí hlavy. Pak jsem si všimla, že Kátě zpod mikiny vykukují zavázaná zápěstí. Co se stalo? " Jen demonstrativní pokus..." pronesla sestra.
Za chvilku Káťa odešla, byla unavená a potřebovala si lehnout. Dostala injekci a když jsme se šli rozloučit, už spala v klecovém lůžku. V klecovém proto, že prý byla rozrušená a mohla by si zase ublížit.
V pokoji byl už podvečer, svítilo tam nažloutlé nemocniční světlo a mně se chtělo zvracet.
Jezdili jsme za Katkou pravidelně, hodně moc, chodili jsme po dlouhých cestách tamním parkem, listí šustilo pod nohama, byly krásné teplé dny v těsném kontrastu s tak těžkými pocity a strachem. Manžel byl také silnější než já. S Káťou si povídal, já jsem hrozně trpěla a chtěla jsem ji jen objímat a chovat.

Káťa svoji diagnozu schizofrenika nepřijala, žila s ní další rok, než si sáhla na život. Rok, který těžce poznamenal nejen ji, ale i naši rodinu. Dnes už jsme schopni o všem mluvit, ale víme, že nikdo, kdo má psychické problémy, opravdu není blázen, je to hluboce nešťastný člověk.

Dcera umřela v roce 2001, o rok později byly katastrofální povodně a já se dostala úplně náhodou jako dobrovolník přesně do míst, kde stojí léčebna. Můj kolega tenkrát pronesl: " No, snad se tam těm bláznům nic nestalo"...

Milada vs. Jan Hus

16. listopadu 2017 v 18:01 | bluesovka |  Myšlénky
Jsem ráda, že jsem zašla do kina na nový český film Milada. Usadili jsme se v pohodlných křeslech, v kině nás bylo všehovšudy tak dvacet. Kousek od nás bývalé kolegyně z práce, vepředu mladší dvojice. Film trval více než dvě hodiny a utekl jak voda. Historickými a rodinnými událostmi jsme se dostali až k monstrprocesu a popravě Milady Horákové. Na samém závěru jsem se už neudržela a bulela do kapesníku. Brečelo nás víc bez ohledu na věk. A přitom si nemyslím, že šlo tvůrcům o to, aby na konci diváci plakali. Brečela jsem asi zoufalstvím a vzteky a lítostí nad tím, co se stalo. Brečela jsem se stejným pocitem, který jsem zažila dávno - před mnoha a mnoha lety jako dítě. Tenkrát jsme chodili na povinná školní filmová představení. Naše skvělá třídní nám vybrala film Jan Hus. Na konci, kdy stál už Jan Hus na hranici, jsme s mojí kamarádkou bulely a nemohly se uklidnit. Člověk by řekl, že jsme byly fakt malé, ale my přesto rozuměly tomu, co se ve filmu dělo a bylo nám tak smutno.
Přála bych si, aby nějaká podobně skvělá třídní vzala dnešní děti na Miladu. Aby také měly svůj vzor a za svůj pláč se nestyděly.

Pomáháme??

12. listopadu 2017 v 8:54 | bluesovka |  Myšlénky
Včera jsem se jako dobrovolnice zúčastnila akce s názvem Kabelkový bazar. Jednoduchý počin, který přinese hodně peněz maminkám v tísni. Těm maminkám, které nemají dost peněz na zaplacení obědů svých dětí ve školních jídelnách. Kabelky, někdy opravdu značkové, se prodávaly za směšnou cenu, ty obyčejnější kabelky za cenu ještě směšnější. Prodávat mě bavilo, i když zkušenosti nemám žádné. Vyslechla jsem si pár příběhů, čas utíkal. Pobavil mě například příběh jedné starší paní, která nedávno ztratila manžela. V záchvatu zoufalství si koupila rotoped,na kterém jela asi třikrát. Dnes rotoped stojí v ložnici a na něm visí všechny kabelky, pěkně podle velikosti...
Pak jsem si všimla jedné hezky upravené paní, která kroužila u stolů s kabelkami už dlouho. Tašky přibývaly, pečlivě si je prohlížela a vydržela na akci celou dobu, až do konce, kdy se všechno prodávalo za 25,-.... Když se ocitla u mého "rajonu", prohodila, že má doma hodně holek - tedy správně jsem zaslechla "cholek" a když se dala do řeči, bylo jasné, že je Ukrajinka. Tašky modré, zelené,černé i barevné putovaly dál k ní. Nejspíš si ani v zápalu vybírání neuvědomila, že slyším i to, co povídá své kamarádce: " Až přijedu domů na Ukrajinu, každou prodám tak minimálně za pět stovek.." Aha, že mě to nenapadlo! Pochybuji o tom, že výtěžek svého Kabelkového bazaru - a že výtěžek bude pěkně tučný - poukáže českým mamkám, které mají hluboko do kapsy.

Bobina

8. listopadu 2017 v 16:37 | bluesovka |  Myšlénky
Dnes jsem se dozvěděla, že moje kočka Bobina je ve svém věku osmi let prý už stará. Musela jsem jí to hned říct, dívala se svýma zelenýma očima, ducla svou hlavou do mé hlavy a klidně si dál olizovala víte co.. Vůbec to s ní nehnulo. Narodila se v létě, na podzim ji našli v krabici s dekou u dveří obecního úřadu. " Nechcete ji? " ptala se mě paní starostka.
"No ani náhodou, já nemám ke kočkám vztah," odpověděla jsem rychle a asi po hodině jsem si nesla Bobinu domů. Bylo mi jasné, že se bude jmenovat po mamince. Z batohu jí koukala jen hlavička. Doma si hned zalezla k našemu psovi, pěkně mezi přední tlapky a pojala ho za svého blízkého kamaráda. Několikrát se pak se mnou stěhovala. Žádné depky z nového prostředí, žádné čůrání do peřin ze stresu, ona je prostě odolná. Většinou tak den v novém prostředí strávila pod křeslem a pak hupsy šupsy spát do postele, sedět na křesle, chodit před počítačem, válet se mi na klíně, když píšu.
Je fakt, že v poslední době víc spí a trochu přibrala. Mám jí kontrolovat zuby, oči, srst - tak dobře, provedu. Zaslouží si to, máme se spolu dobře...

Naše Kačka

7. listopadu 2017 v 18:06 | bluesovka |  Kačka
Nic s tím neudělám, téma "Navždy" je pro mě jen to jediné - odchod mojí dcery. Jsem si jista, že to tak mají všechny mámy a tátové, kteří se musí vyrovnat s tím, že nebudou dál sledovat život svého dítěte, ale usadí se v nich bolest - navždy.
Naše Káťa se narodila jako pěkný cvalík. Z cvalíka vyrostla holčička s krásnými dlouhými vlasy, která měla ráda knížky, smála se všemu a venku lítala jako drak. Pak se z holčičky stala baletka a já brečela, když jsem viděla její palce s puchýři až do krve z piškotů. Vzala jsem ty malé nožičky a bylo mi jí líto. Ale Káťa si nestěžovala - skoro nikdy na nic. Vypadala jako takový malý statečný člověk. Učení jí šlo samo. V osmé třídě zkusila nejprve přijímačky na baletní konzervatoř a přišel první neúspěch, který najednou nemohla zvládnout. Nevzali ji, pokusila se tedy o přijímačky na pražskou taneční konzervatoř. Zázemí měla u pražské babičky a dědy, a tak začala studovat v Praze. Domů jezdila na víkendy a s pláčem zase zpátky. Nemohla si najít kamarády, cítila se sama a to děvče, které v nás mělo důvěru a chodilo si k nám - rodičům - pro radu, se začalo měnit.Byla smutná, ale domů se vrátit nechtěla. Nakonec tančit přestala a přestoupila na pražské Gymnasium. Ani tam tak úplně nezapadla a ztrácela i cestu k nám. Když jsme přijeli do Lucerny na maturitní ples, stála před námi dívka v šedivých šatech, které si sama koupila a které ještě zvýraznily její smutnou dušičku. Žádný tanečník si pro ni nepřišel a mě srdce bolelo. Jak jsem rozuměla jejím touhám a přáním.

Pomoci jsem jí ale najednou nemohla, protože se nám přestala svěřovat. Vybrala si studium na Vysoké škole. Učení jí problém nedělalo, ale lidé... někde se něco zvrtlo. Káťa zhubla, přestala o sebe dbát, vlasy si nechala ostříhat nakrátko. Pátrali jsme na Policii, jestli není v nějaké sektě anebo nebere drogy. Nic takového.. začala navštěvovat různé poradny, sama se sebou si nevěděla rady, doma jsme se hádali. Jednou jsme se ale dlouze objaly a poprvé mi Káťa řekla, že má deprese a jak jsou strašné. S manželem jsme pak objížděli lékaře a prosili o radu a možnost Kátina vyšetření. Žádná sláva, vypravili jsme se i za lékařkou, která měla na Káťu velký vliv. Jak to všechno vím? Z deníků Káti - možná mě odsoudíte, že to bylo její soukromí, ale já jsem deníky vnímala jako volání o pomoc. Byl to hrozný čas, který trval tři roky - to bylo Kátě 23, rodinné vazby byly skoro zpřetrhané, vozila jsem jí jídlo a peníze, abych pak zjistila, že Káťa na vysoké škole není. Jezdili jsme ji hledat do lesů, na nádraží, na studentské koleje.
7. září 2000 mi zavolali z psychiatrické léčebny, že se Káťa dobrovolně přihlásila k léčbě. Hned jsme se tam rozjeli, naše Káťa v teplákách, na zápěstích obvazy, ležela v klecovém lůžku a spala. Naše Káťa!! A tam jsme se po nějaké době také dozvěděli ortel - schizofrenie. Jezdili jsme za Kačenkou každý druhý den po práci, dlouhou alejí sem a pak zase zpátky, návštěvy byly tiché, rozpačité, bolavé. Po třech měsících chtěla Káťa domů. Pan primář nás varoval, ale my jsme jí chtěli pomoci. Po dlouhé době jsme od ní slyšeli, že nás má ráda.
Doma se ale stav velmi zhoršil, Káťa odmítala tabletky, celé dny proležela pod dekou a začaly znovu útěky z domova. Hodně nám pomáhala paní psycholožka, která dokázala s Katkou dobře promluvit a rozebrat, co ji trápí. Káťa jí jednoho dne dala všechny svoje deníky a já jsem měla divnou předtuchu. Zatímco jiní slaví 17.listopadu sametovou revoluci, já mám 17.listopad 2001 spojený s odchodem Káti, která si toho dne vzala život. Bylo jí 24.
Jak se takovou strašnou věc dozvíte?
- velmi jednoduše od policisty, který zazvoní, zprávu vám sdělí v předsíni a odejde.

Někde se mi u srdce sama od sebe postavila tlustá zeď, je tam.. možná mi brání v tom, aby mě výčitky nezahltily. Co jsme měli dělat a neudělali? Jak jsme mohli pomáhat a nepomohli? Proč jsme ji víc nehlídali? To je a bude navždy....


Babička

4. listopadu 2017 v 18:20 | bluesovka |  Téma týdne
Když jsem si brala svého muže, vzala jsem si s ním i jeho maminku, tedy tchýni, které jsem vždy říkala babička. Na počátku manželství to nebylo nic růžového, babička měla svou hlavu a já taky. Během hlídání vnoučat nám stačila přestěhovat kuchyň, což činila se železnou pravidelností. Já jsem po návratu z práce stěhovala kuchyň zase na původní místo. Naším bojištěm byla tedy kuchyně. Bože, jak mě to štvalo!
Roky ubíhaly, děti rostly, s manželem jsme se rozešli a byla to babička-tchýně, která najednou stála po mém boku a byla mi ve dnech, kdy se rodina rozpadla, obrovskou oporou. Pro své děti a vnoučata by se rozkrájela... Na stěhování nábytku a rady jsem dávno zapomněla a náš vztah s babičkou se změnil. Začala jsem jí rozumět, po smrti dědy jsme bývaly často spolu, i když s manželem jsme se rozvedli.
Roky letěly dál, babičce táhlo na devadesát a tělo jí začalo stávkovat. Po velké operaci bylo nutné se rozhodnout, jak se dál budeme o babičku starat. Zůstala jsem s ní tedy doma, trávily jsme spolu 24 hodin denně a věděla jsem, že je doma ráda. Péče byla náročná, někdy jsem seděla u ní na posteli,chtěla jsem ji chytit alespoň za ruku a nějak ji uklidnit a ulevit od bolestí. Babička ale vždycky ruku odtáhla, nikdy jsme se neobjaly, i když jsem o to moc stála. Poslední měsíce pak babička strávila v hospici. Lidé, kteří se u babičky střídali, byli báječní. V podstatě jí dělali, co jí na očích viděli. A já znovu vedla vnitřní boj a toužila jsem babičku pohladit po vlasech, obejmout ji a v jejím odcházení ji utěšit. Pokusila jsem se o to, ale zbytečně.
Těžko se takový pocit vysvětluje, nebyl to žádný zásadní velký boj, ale malý boj o chvilku souznění, pochopení a lásky.

Kam dál