Kalimera Rhodos

12. října 2018 v 17:10 | bluesovka |  Myšlénky
Vrátila jsem se z Rhodosu a stále se ještě vznáším na vlnách moře. Nebylo sice průzračně modré, spíš do šeda, ale vonělo a šumělo a líně se válelo. Jako my. Skupinka kamarádů, kteří ráno statečně chodili k moři cvičit, dýchat a potichu si šeptat, jak je tam krásně. Skupinka chodila cvičit i v podvečer a v mezičase se tedy buďto válela, četla, jezdila po výletech, smažila se anebo vysedávala u baru, u bazénu, u moře.. Sezona se blížila ke konci, a tak i náš pobyt byl takový konečný, skoro bych řekla už dodělávající - ale v dobrém slova smyslu. Původní nabídka asi deseti druhů smoothie se scvrkla na čtyři, sousední taverny při pobřeží pomalu končily a večerní procházka začínala být tak trochu strašidelná. Letní ruch utichal, sedm měsíců každodenní péče o hosty končilo a dalších pět měsíců bude odpočinek - těšila se jedna příjemná recepční, která míchala obzvlášť dobré sladké nápoje.
Asi ano, asi toho už měli dost a to si ještě přijede parta Čecháčků, kteří se hned třikrát zabouchli na balkoně a vyžadují náhradní klíče. A někdo hodil papír do záchoda - ucpete nám odpady, šermovaly recepční prsty.
A my se usmívali, omluvili a chápali a děkovali ženám, které udržovaly naše pokoje v naprostém pořádku a čistotě.


A pak přišel večer, kdy jsme objevili v jedné zeleně osvícené taverně chlapíka, který si tam s kytarou zpíval. Naše kroky z jediné hlavní ulice našeho městečka uhnuly směrem do taverny. Skoro nikdo tam nebyl, jen ten zpívající člověk a jeho kamarád. Od toho večera byly po další večery stolky obsazené námi, parket byl obsazený také námi a my se cítili fajn. Tak normálně fajn, protože bylo teplo, svítily hvězdy, k tomu pěkná hudba a tanec, který rozpouští všechno napětí.

A co se mi tam ještě líbilo?
Výlet do vnitrozemí.


Nepojedete-li do vnitrozemí, pak si odvezete jen vzpomínku na pláže, které jsou - přiznejme si to - dost podobné. I taverny jsou si podobné a rekreační centra taky. Vnitrozemí je zelené. Borovice voní, bílé kameny svítí.
Kousek od civilizace ještě jsou sice v lesích malé skládky, stopy po nás, lidech, ale dál je příroda čistá a netknutá.
Vyškrábejte se nahoru ke kostelíku, radí průvodce. Třista schodů jako nic nás dělí od místa, kam přicházejí hlavně ženy toužící po dítěti. Zapálí svíčku, na strom zavěsí dárečky v podobě korálků anebo náramků, požádají o miminko a pak se čeká... V mnoha případech se ženy dočkají, protože na místě jsou desítky fotek narozených dětí.


Nás - ženy, které jsme se dávno již matkami staly - uchvacuje hlavně výhled a nečekaný pocit něčeho krásného - snad svobody? Nebo klidu? Dokud nezačnou mečet kozy, ty jsou také všude, jsou různobarevné a mečí a mečí. A jsou šikovné - dokážou se vyšplhat pěkně vysoko...
Nožky trochu bolí, přeci jen jsme statečně šlapali všude. Prohlédli jsme si zničenou vilu, kterou chtěl po válce obývat Benito Mussolini, dali jsme si kávu v hotýlku, který by se hodil spíš někam do rakouských Alp, skočili jsme na něco dobrého do klasické taverničky v pidi městečku a nakonec se zastavili v úžasné laguně. Začalo se stmívat, lampy se rozsvěcely a turisté si vychutnávali poslední ještě trochu teplé podvečery. U moře visely mezi dvěma sloupky usušené chobotnice, mraky koček se potulovaly kolem moře a u stolů nacpávajících se turistů.


Kočičky jsou v Řecku samozřejmě také všude. I v našem letovisku byly, několik desítek jich bylo. Vyprazdňovat se chodily v podvečer na písečnou plážičku nedaleko mola. Ráno pak na pláž přicházeli turisté z Ruska. Co dodat...
Sama cítím, že jsem svou letošní pozdní dovolenou pojala trochu jinak. Vysypala jsem své zážitky, mezi které patří i zvláštní světlo při ranním východu slunce, občasný studený vítr, sladké báječné hroznové víno, zmrzliny, pokřik recepční, kterou rozčílilo, že jsme si zase!! vytáhli lehátka Madam, pak je zase ukliďte, já to tady nemám vůbec jednoduchý - stěžovala si Řekyně, kterou jsme naštvali už se zabouchnutím balkonů. Ale stejně tam byla - pohoda. Přes všechny ty patálie, kterými jsme unavili už tak unavené majitele restaurací. Krásné končící léto, melancholické podvečerní světlo a odněkud - z druhé strany zátoky - jsou slyšet typické řecké melodie... Tam bylo tak dobře, fakt jo.


Někdy si ale také říkám, že nezáleží na tom, kam jedu, ale s kým jedu. Svatá pravda !

 

Nenávist

20. září 2018 v 19:34 | bluesovka |  Autobus
Jedu autobusem. Je krásný, teplý, podzimní podvečer. Nic se neděje, jedeme klidně všichni. Natřásáme se v takové zvláštní podvečerní pohodě až ke kasárnám, kde je křižovatka. My jsme na hlavní, z vedlejší se blíží velký černý vůz. Nebrzdí, žene se přímo do křižovatky a je jasné, že nám nedá přednost. Blíží se, blíží !! Jsme od sebe kousek. Řidič autobusu troubí, zpomaluje a pouští ono černé auto s cizí poznávací značkou před sebe.

" Kam jedeš, ty debile!! Fašoune jeden !! " vyskakuje pán z vedlejší sedačky a začíná brunátnět a hrozí automobilu pěstí.
Naše přední autobusová sekce jako na povel otáčí hlavy směrem doleva a pak nevěřícně zpět.
" Sedni si, prosím tě.." šeptá paní pána, taková průhledná osůbka s velikými brýlemi.
" Proč bych si sedal? Ať to všichni slyší, fašouni si tu pořád dělaj, co chtěj. Jako v osmatřicátým, na to už jsi zapomněla?"
" Nezapomněla, sedni si ... " špitne paní.
" No to není pravda, ty seš úplně blbá. Roztahovali se tu tenkrát, roztahujou se i dneska..." šermuje pán rukama a pak nám, vykuleným spolucestujícím zopakuje základní údaje o průběhu války od Mnichova až po květen 45. Je rudý, zpocený a když se svou tenkou paní vystoupí z vozu, pohrozí pěstí i našemu autobusu.

Na scénu přichází další pán - mladší - o holi. Míří si to dopředu a uklidňujícím hlasem říká řidiči autobusu:
" Nejspíš to tady neznal, je z ciziny, tak se spletl..." mrkne na řidiče a ještě mu po vystoupení hůlkou zamává.
" Hovno nezná, nerespektuje dopravní značky..." zahudrá třetí muž sedící za mnou.
Mladík naproti mně si bere lhostejně batoh, zakoulí očima a pak už vystupujeme všichni.

Pokračuje krásný, teplý, podzimní podvečer.

Síla slov

18. září 2018 v 18:39 | bluesovka |  Téma týdne
Zrovna nedávno jsme si doma povídali o síle slov. Slova pohladí, zabolí, zaútočí, uklidní. Slova vyřčená, napsaná, vykřičená, šeptaná... Dokážou se zabydlet v našich šuplících uvnitř hlavy třeba jen na chvíli, ale někdy už na celý život. Když se pak ze slov složí věta - je to stejné. Věta se zabydlí úplně stejně i s intonací. Zůstane ležet v šuplíku celá zlostná, podrážděná, připravená ublížit anebo si tam lebedí jak v peřince, pokud je milá a laskavá. Věty ošklivé si pamatujeme dobře a někdy dá tolik práce je z prostoru hlavy dostat. Musíme na nich pracovat, postavit se jim a překopat třeba i kus svého života, aby ztratily svou vytrvalou sílu. Nevím, kolik nejhorších a nejbolestivějších vět jsem v životě slyšela, třeba jich nebude ani deset. To hodlám zjistit na konci této úvahy.
Nebudu své nejhorší věty nijak komentovat, jen je vyzradím.

- Prosím tě, nebul pořád!
- Co to máš na sobě?
- Proč si koušeš nehty?
- Tam chodit nebudeš.
- Co jste tady dělali?
- Kdybys radši místo toho spaní s dětma doma uklidila.
- Co když s ní taky budu mít dítě?
- Budu ji milovat, i kdyby byla na druhým konci světa.
- Mami, ty vůbec nevíš, co to jsou deprese.
- Máte dceru Kateřinu, narozenou...
- Mami, já vůbec netušila, že to bude takovýhle.
- Zdenko, mně už je všechno jedno, já bych už chtěla umřít.

Překvapil mě ten můj žebříček, protože nakonec stejně jen znovu ukázal pravdu. Hodně jsem nad větami přemýšlela a přicházely zcela samy a přirozeně. A vím já, jestli jsou všechny? Protože ty nejošklivější, nejbolavější, nejlidštější, nejodhalenější věty z mého šuplíku vůbec nezmizely, jak je vidět. Některé jsem přeprala, jiné se přeprat nedají a můžete se třeba zbláznit. A já děkuji za svou rodinu a kamarády a fajn lidi vůbec, kteří plní další šuplíky dobrými slovy a krásnými větami, které si v mé hlavě lebedí a vedou mě dál.
Jen se teď trochu bojím, jestli jsem i já někomu neřekla něco ošklivého. Snad ne.



 


A to mě baví...

18. září 2018 v 17:10 | bluesovka |  Myšlénky
Malé psí hlášení :
Včera jsme na procházce potkali psa, který se bál. Seděl na zadku a ani se nehnul. Můj pes do něj strkal čumákem a ten cizí pes nic. Pak jsme potkali pěkně tlusťoučkou labradorku. Můj pes se do ní krátkodobě zamiloval a nechtěl se odtrhnout od jejích zadních partií. Potom jsme pozorovali datla. Dvakrát se chlupatec ponořil do vody a vynikla tak jeho tenká postava. Chvíli jsme se motali kolem salámisty baseta Colomba. Tak velikého a otylého baseta jsem snad ještě neviděla. Sluníčko zapadalo nad koupalištěm a lesem chvílemi zavál superteplý a voňavý vzduch. S majitelkou podlouhlého jezevčíka jménem Tobiáš jsme se rozplývaly nad krásou nadcházejícího podzimu a štěstím, že máme les prakticky hned za domem. Nakonec se na cestičce objevila starší dáma. Řekla ahoj, také jsem jí řekla ahoj a vzápětí mi došlo, že nezdraví mě, ale psa.
" Kam jdeš? Kde jsi byl? Ty seš ale mokrej. Taky jsme měli setra, tedy setřici, dvanáct let s námi byla nahoře na horách. Se mi po ní stýská..." svěřila se paní zvířeti a kráčela dál.
Jsou to takové malé příběhy, ze kterých se teď skládají mé dny. A to mě baví.


Jak to pejsek s kočičkou dali

16. září 2018 v 18:30 | bluesovka |  Myšlénky
Takže ano, už čtvrtý den jsme doma tři. Na dvouměsíční dovolenou přišel ke mně pes mé dcery, pak je tu moje kočka domácí a já - člověk, který má za úkol zvířata spřátelit a žít tu s nimi v klidu a míru.
Věřte, nevěřte, klid a mír tady je. Co se s tím psem stalo, říkám si, když vidím, jak je rozplácnutý a spokojený v pelechu.
Co je s tou kočkou, která sice opatrně, ale přeci jen blíž a blíž kolem něj chodí. Dnes se dokonce dotkli čumáky a společně stáli za dveřmi, když jsem přišla z obchodu. Tak už na mě čekají dva, zahřálo mě u srdce.
Do té chvíle, než se mi zdála postel nějaká zmačkaná. Zmetek jeden, strávil čas čekáním na mě přímo na mé posteli. Ale nadávejte mu, když nebyl načapán.
Jinak si tu může polehávat kde chce. A mně se konečně zase plní přání mít zvíře po svém boku, když si čtu anebo večer mažu obličej voňavým krémem. Pes pozoruje všechno, i když už je slepý na jedno očičko. Včera narazil do lampy, truhlík. Kočka taky pozoruje všechno a je velmi přítulná. Velmi. Když může být pes vedle mě, musí tam být taky. Je s podivem, že jsou tak klidní. Ale jak mi radil jeden hodný bloger, kritický je čtvrtý den a pak všechny další. Já nevím, Františku, ale asi ses spletl...
Boje o nadvládu se nekonají a v noci je tu ticho, až na občasné chrápání a hrabání tlapkami.

Miluju procházky. Jsem připravena, že potíž bude spíš s pejskaři samotnými než s mým velkým zvířetem. Jak víme, pejskařů jsou dva druhy. Jedni fajn, se kterými se klábosí, druzí protivové. Druhá skupina je naštěstí rozpoznatelná.
Máme několik tras po cestách lesních a objevuji nové. Ráno se všechno probouzí, rovnám si tělo a chodím jak pravítko. Pozoruji přírodu a povím vám, je to balzám. Pak je procházka odpolední. Dnes jsme potkali psa boxera a veverku. Dovedou mě rozněžnit kapky rosy, malý potůček anebo jen tak poskakující ptáček.

V současné době ovšem musím dodat, že procházka je zážitek i jinak - pokud nosíte kilometry v ruce pytlík s bobky. Nikde žádný koš, bobky nenechávám ležet, snad jen v opravdu hustém lesním porostu. S tím už jsem se smířila, že nakonec každá naše procházka vede k velké popelnici u koupaliště. K jediné popelnici v celém areálu lesa. A to trvá roky. Možná by mi úředníci z magistrátu vysvětlili, proč nikde odpadkové koše nejsou, když jsou pejskaři, kteří chtějí uklidit. V hlavě už mám nápad, jak by mohly koše vypadat. Třeba jako plastové vajíčko zachycené na dvou nožičkách. Vajíčko se otočí a obsah se vysype do připravené nádoby a zlikviduje. Barva vajíček by měla ladit s lesem, takže třeba může být zelená. Hnědá ne, tu nemám ráda. Tuším, že kdysi po městě jezdily mašinky na likvidaci exkrementů. Ani nevím, jestli ještě existují, něco podobného by mohlo jezdit po lesních cestách a vysypávat vajíčka. Protože:
Nedávno - ještě před velkým hlídáním, jsem šla také s tímhle pejskem do lesa a táhla s sebou igelitový pytlík s bobkem. Lesní cesta se stáčí kolem domků ve vilové části. Požádala jsem majitele jednoho z domů, zda bych mohla použít jeho popelnici.
" Ani náhodou! Hoďte si ten pytlík do lesa! " navrhl mi onen nevrlý muž. Chápu ho, kdyby chtěl jeho popelnici použít každý, nemá kam dávat svůj odpad. Ale do lesa? Odnesla jsem si tedy pytlík o pár stovek metrů dál do své vlastní sběrné nádoby. Proto chci vajíčka!!
Včera jsme náhodou šli opět kolem tohoto domku. Popelnice je uzamčená v jakémsi domečku s mříží a na víku je zámek.Tak.

Ještě prozradím, jak to teď, přesně v tuto chvíli, vyhrazenou pro psaní blogu, u mě doma se zvířátky vypadá:
Kočku mám na klíně, vždycky se mnou píše. Pes je přilepený k židli a odfukuje.
Je to dobrý, dali to.

Přibližují se....



Pes a kočka - dají to?

13. září 2018 v 0:31 | bluesovka |  Téma týdne
Od zítřka budu dva měsíce velmi zapřažená. Budu hlídat psa své dcery. Je to pes velký, z tlamy mu občas smrdí , a možná právě proto mi rád strká právě tlamu k mé hlavě. Přípravu na hlídání psa jse s dcerou pojaly velmi zodpovědně. Jelikož mám kočku, bylo nutné ji připravit na skutečnost, že se jí do obýváku nastěhuje pes. Přivedli jsme ho na první očuchávací návštěvu. Dostal od kočky nakládačku. Jasně mu dala najevo, kdo je v bytě pánem, když se ji snažil vyčmuchat zpod postele. Narval tam celé své tělo a nemohl ven. Shodil květináč, počůral bednu po babičce, vyčůral se na záchodě, vyšel na balkon a počůral zeď a žbrlení.

" Nepouštěj ho na balkon..." zazněla pak první rada mé dcery. " Bude si myslet, že je venku a bude čůrat..."
" Sundávej mu na noc obojek. Bude ti tu chrastit a nevyspíš se. Spí všude, v noci cestuje a zvoní. Taky chrápe a hýbe tlapkama..." zněla druhá rada dcery.

Pak začal pes hrabat. Poškrábal dřevěnou podlahu a já přešla v tiché zděšení a obstarala koberce. V bytě to vypadá jak v cirkuse. U postele je koberec se žirafkami, lvy a ptáčky, v koutku na pití kávy červený koberec s vysokým chlupem, u kuchyňské linky jakési abstraktní vzory. Zítra ještě doplníme koberce do předsíně, abychom uchránili nedávno ošetřenou podlahu.

Druhá návštěva psa v kočičí domácnosti už byla klidnější. Kočka mu sice ještě jednu ubalila, ale jinak se zdá, že psí společnost přežije. Strávili jsme ve třech - dvě zvířata a já - asi dvě hodinky a pak se pejsek zase vrátil domů. Vzniklé škody: znovu se vyčůral na záchodě, vnikl na balkon a sežral kočce granule i pochoutku. Sápal se na linku, hlavu cpal do skříně a chtěl na sedačku.

Na třetí návštěvu přišel voňavý pes. Byl čerstvě ostříhán a vyšamponován. Uši i ocásek má zastřižené, chlupů málo, prý, aby je nepouštěl. Vypadá dobře, ale z tlamy mu stále táhne. Přesto a dokonce na jednom z koberců usnul. Většinou si pak ve chvílích klidu k němu sedám, jeho hlavu si dávám do klína a kroutím mu ušima, což má rád. Máme s dcerou dobrý pocit, že se nám zodpovědnost přípravy snad vyplatí.

Rekapitulace:
Nejspíš se pes s kočkou snese.
Mám dostatek desinfekčních prostředků na odstranění případných pokusů ještě někde něco počůrat.
Mám dostatek granulí a tabletek na štítnou žlázu.
Ze sklepa jsem přinesla deky na případné pelíšky.
Ještě zakoupím psí piškoty, až budeme nacvičovat samostatný pobyt v bytě.

No, vyhráno ještě nemám, trošku výcviku mě ještě čeká a možná i práce, ale přiznám se, já se těším. Jestli bude teplý a slunečný podzim, strávím ho asi převážně venku s tou chlupatou obludou. Ukážu jí les tady u nás, trochu ji proženu
( nebo ona mě), poskytnu jí zázemí a dostatek lásky. Lásku budu muset spravedlivě rozdělit mezi obě zvířátka. Ale mám jí dost, tak co.

Zítra touhle dobou už by měl chlupáč být s námi, tak nám všem, prosím, držte palce.


Dobrý to nebude...

5. září 2018 v 11:17 | bluesovka |  Téma týdne
Nebude to dobrý a já to vím. Dívám se na něj už pět let. Možná už déle - od chvíle, kdy mi dcera řekla, že má Parkinsona. Můj bývalý muž, otec našich dětí. Nejsme spolu už hodně dlouho. Prošla jsem si obdobím závislosti a neschopnosti se od něj odpoutat, pak nenávistí, vztekem a nakonec jsem dospěla do poklidného stádia smíření a vyrovnání. Potácela jsem se ve vlnách pocitů a přes všechny etapy a doprovodné události našich životů dnes vím, že jsme si zůstali nejblíž.
Je zvláštní, jak je paměť milosrdná. Kdosi řekl, že paměť je jako síto - propadnou jím špatné věci a zůstane jen to dobré. Trochu bych proces se sítkem upravila - špatné věci sice propadnou, zůstanou zasunuty a úplně nezmizí, ale přestanou bolet a vynořovat se. Jsem za takové síto vděčná.
S mužem se vídáme poměrně často,protože naše rodina nepřestala rozvodem fungovat. To se sice nelíbilo našim novým partnerům, ale my jsme si svou starou rodinu uhájili a důležité události slavíme pořád spolu.
A proto nemůžu být lhostejná k tomu, co se děje. K tomu, když vidím, jak ten - srdcem i tělem letitý sportovec - začal hrbit záda a začal pomalu chodit, poznali jsme ho podle šourání nohou. S láskou jsme mu s dcerou pomáhaly, aby se mohl takzvaně "odpíchnout" a vykročit. Začátky nebyly vůbec jednoduché. Načetli jsme si spoustu informací.
Tátu pozorujeme. Nenápadně, ale asi to ví. Občas hrabeme ve fotkách a smějeme se u vzpomínek na dětství holek , kdy s tátou den na chalupě začínal rozcvičkou ( povinně i já - matka), pak se běhalo, jezdilo na kolech. " Nemůžu sedět, jdeme cvičit..." to byla hláška a motto naší rodiny. V podstatě to zůstalo být hláškou i dnes, protože on se tedy nevzdává a na kole sviští pořád. Tedy sviští - pomalu sviští.
Takže tátu dnes pozorujeme. Když si schrupne na chvíli u oběda anebo pátrá v paměti. Naši přátelé mi říkají, že to je dobrý, vždyť my ani nic nepoznali a podobné řeči. Ale já ho znám jako svý boty - jak se říká. Nemoc se daří dobrou medikací držet v určitých hranicích, ale vidím i malé změny. Je mi líto, když si nemůže nazout botu. Podávám mu lžíci a místo poděkování se dozvím, že mě má rád. Nevím, co se s ním tam uvnitř děje, ale není to v poslední době poprvé, co mi říká znovu tahle slova. Vždycky ho aspoň pohladím. Tloustne. Začíná se podobat dědovi, který nám denně ráno v osm volal, co je nového. Můj muž volá dceři pro změnu v devět - také denně.
Je zvláštní, kudy se náš život teď ubírá. Ale dobrý to nebude, to asi opravdu ne.



Jak jsem vdala dceru

3. září 2018 v 18:32 | bluesovka |  Myšlénky
Celé dva prázdninové měsíce byly bez vody. Obloha vymetená, krásné večery, teplo. V sobotu, kdy se vdávala dcera, pršelo. Pršelo hezky od rána a vydatně.
To nic, říkala naše chalupa, kde se konal svatební obřad a pak i pozdější veselice. To nic, moji milí, já už toho zažila... A když jsem se na chalupu pozorně zadívala, dala jsem jí za pravdu. Můj muž na chalupu jezdil nejprve jako puberťák s velkým nosem, pak tam pod hruškou spaly všechny naše holky, pod kuchyňským oknem - pod zelenou travičkou - tam spí naši psi. Děda usínal u stodoly po obědě ve svém křesle a večer jsme pozorovali, jak usíná i sama chalupa, aby ráno otevřela okna a pustila sluníčko do našich pelechů. A teď chalupa nabídla svou pomyslnou náruč mé holce, tomu vytáhlému stvoření, která se mělo stát manželkou. Říkala jsem si, že asi budu brečet, ale brečet byl slabý výraz. Vezmu to od začátku:

Na obřad pod improvizovanou stříškou v blízkosti švestky jsme se oblékli do svátečního. Srovnali nás do špalíru a pak velkou rychlostí přiběhl ženich se svojí maminkou. To jsem poprvé brečela smíchy. Ale když se rozezněla skladba - kterou mimochodem miluje půlka naší rodiny - to už jsem brečela dojetím. " Držte kytku nahoru"... šeptala paní matrikářka, ale kytka nekytka - to bylo tak dojemný! Vedle mě se klepal můj muž a už jsem věděla, že bude zle. Myslel na naši dceru, která už tu s námi není a slzy mu tekly jak hrachy. Naše prsty se propletly a zvládli jsme tu těžkou chvilku.

Proslov měl pan oddávající pěkný a vtipný. Prstýnky se podařilo natáhnout na prsteníčky a když novomanžel objal svou novomanželku, už jsem bulela jak želva a chtěla jsem je objímat taky. Ovládla jsem se, abych na ně neskočila, protože city, které se draly ven z mého hrudníku a očí, byly tak silné. Řekla bych - klasika...

S úlevou se po obřadu všichni převlékli do civilního včetně holinek. Byla zima a stále pršelo. Dětem vůbec nevadilo, že je tak mizerné počasí a vytvořily skupinu spokojených svatebních hostů, která si dělala, co chtěla. Dospělí to pojali stejně a když začala hrát hudba, ruce vylétly nahoru, aby přivítaly první song Rolling Stones. Tančilo se jak o život dlouho přes půlnoc, dlouho...Pojídal se guláš, prasátko,svíčková,výborná plévka, dortíky, ovoce. Vegani dostali zeleninku a salátek, tak si libovali. Pilo se všechno možné. Mluvilo se a tančilo, lidé se přátelili, povídali, kašlalo se na déšť a chladno.

Byla to svatba jak řemen. Svatba v pohodě, klidu a radosti. Svatební hosté dostali doporučení, aby místo svatebního daru zakoupili strom, který si zasadí. Stalo se a stromů přijelo hodně. S bývalým manželem jsme každý přivezli borovičku. Asi nás zasadí vedle sebe a my tam budeme růst a růst. Dnes jsem ještě zašla do jedné galerie zakoupit další svatební dárek. Obraz, který se jmenuje Ráno po svatbě. Dva protagonisté - ženich a nevěsta jsou na obraze ve stavu krásné blaženosti. Přála bych si, aby ti naši dva protagonisté propršené sobotní svatby měli na tvářích po celý život stejně blažené úsměvy. Vím, že přání je to trochu naivní, život je někdy taková mrcha , ale já bych jim to stejně moc přála.


Když se zdá sen

30. srpna 2018 v 14:42 | bluesovka |  Myšlénky
Zdál se mi sen.
O krásném bytě obloženém dřevem, s krbem, sedačkou v kůži, dvěma televizemi a spoustou lamp a lampiček. V tom bytě se pohybuji já a moje přítelkyně, která lampy rozebírá. Odebírá jim stínidla, vyměňuje lampám dlouhé i krátké nohy, na kterých svítidla stojí a nedbá na můj protest. Kolem krbu procházím vlevo do bílé kuchyně s dlaždicemi. Všude je tak sterilní pořádek. Z kuchyně jdu do předsíně otevřít vchodové dveře, protože kdosi zvoní. Za dveřmi stojí vytáhlý chlapec, na rukou drží složené čisté pyžamo a zubní kartáček. Vzpomenu si, že je to sousedů syn, který k nám jde dnes spát. " Pojď dál..." vyzvu chlapce a jdu do pokoje, odkud se ozývá hlasitá televize. Hraje nejen velká, ale i ta malá. Na obrazovce se chechtá velký dřevěný panák a klape dřevěnými zuby. Mám obrovský strach a prosím chlapce, aby televize vypnul. On mačká velké červené knoflíky, ale nejde to. Někdo zvoní. Za dveřmi stojí mohutná urostlá dívka s pyžamem složeným přes ruku a s kartáčkem na zuby. Dívka není zjevně při smyslech, směje se nahlas obrovskými otevřenými ústy a já ji nechci pustit dovnitř. Nemám šanci, odstrčí mě a zamyká se v koupelně. Přes prosklené dveře vidím, jak světlo bliká. Zhasne, rozsvítí, zhasne,rozsvítí a televize s panákem hraje tak nahlas. Lampy jsou vyměněné, přítelkyně je rozmisťuje na nová místa, vypadají úplně jinak a mně se kupodivu líbí. Znovu prosím chlapce, aby televize vypnul. A tak čahoun v proužkovaném tričku začíná vytahovat kabely ze zásuvek, ale televize cvakají dál. Chytám také jeden kabel a pokouším se ho vyrvat z klubka dalších kabelů, které vedou do díry ve zdi. Kabel mňouká a cuká sebou.
S bušícím srdcem se probouzím a !! držím svou kočku za ocásek. Povoluji sevření a omlouvám se zvířátku. Promiň, Bobi, to byl ale sen !




Lovec příběhů

28. srpna 2018 v 14:57 | bluesovka |  Téma týdne
Lovec příběhů se schovával v mém těle asi pěkně dlouho. Úplně se ale narodil v devadesátých letech, kdy mi k ruce navíc přirostl mikrofon, na boku se kývalo malé nahrávátko a já se stala rozhlasákem. První den jsem do rádia dorazila oblečena velmi slušně, skoro za dámu. Postupem času - tak, jak mi profese začala lézt pod kůži - sukně zůstávala doma
( jen při důležitých akcích jsem ji na sebe brala ) a džiny s košilí - to byl můj oblek a moje svoboda. Služební auto, služební rajon a hlavně lidé a naše krásná česká krajina. Milované Českolipsko a později Jablonecko se mi stalo na řadu let koutem naší země, kterým jsem se pídila kousek po kousku.
Rozhlasák musí mít uši jak plachty, potřebuje zachytit všechno, co se kolem něj děje. Protože i z obyčejného životního příběhu může vzniknout dokumentárně silný a emotivní pořad. Často jsem mívala v očích slzy.
Když mi vyprávěli kluci z uprchlického tábora o tom, jak je naše české děti nepřijaly ve škole.
Když jsem v ubytovně našla pod peřinou čtyři úplně nahaté malé děti.
Když jsem dostala v Pěnčíně od paní, která doma vyráběla skleněné figurky, pravou domácí svíčkovou a povídaly jsme si o životě až do tmy.
Setkala jsem se s nenávistí a také bezmocí. S nenávistí proti Volyňským Čechům, s bezmocí po povodních, po požáru. Nebyla jsem hyena, která se přiživuje na lidském neštěstí, hluboce jsem s těmi lidmi cítila a snad chtěla i nějak pomoci, ale reakce těch, kteří přišli o střechu nad hlavou anebo své blízké, byly nepředvídatelné. A tak byl někdy i rozhlasák v nebezpečí. Prchal ze zatopeného domu a za ním obyvatelka mokrého obydlí s nenávistným křikem. A já se nedivila...
A někdy jsem se i bála. Přiznám se, že většinou v ubytovnách anebo v podobných zařízeních. Sedávala jsem v kruhu lidí žijících tak jinak než já a cítila jsem, že nejistota vládne na obou stranách.
Milovala jsem návštěvy drobných dílen, ve kterých vznikala různá dílka. Nebyly to jen dílny, ale i kuchyně anebo kout v obýváčku s výhledem do úžasné krajiny kopců. Hlavně skláři mě přitahovali. A lidé, kteří pečují o naše památky, restaurátoři, pracovníci muzeí. Jejich znalosti mě fascinovaly a také jejich zaujetí prací.
Sedávala jsem v malých kancelářích starostů ještě menších obcí a viděla jejich život z té druhé stránky. Potkávala jsem nadšence, kteří donekonečna opravují pozůstatky starých časů.
Neměla jsem stálou pracovní dobu. Naučila jsem se, že když se někde něco děje, musím tam být taky. A hned hlásit, točit, vyzvídat, zpovídat, informovat. Třeba z jediného klidného místa, jakým byl v tu chvíli - záchod. Proboha, ať nikdo nepřijde nebo nespláchne, modlila jsem se nejednou při odbavování příspěvku. A spláchli!
Je to vlastně jako droga - hledat, najít, ulovit, navést na téma, vysát téma, kvalitně je nahrát a doma pak sedět hodiny a stříhat. Tady kousek sykavky, tady přeřeknutí a vida, čisté téma se pak vyloupne.
Někdy se nevyloupne - když má zpovídaný takovou trému, že nedá dohromady kloudnou větu. Vypnete mikrofon a on začne úžasně povídat. Zapnete mikrofon, zděšení. Používala jsem trik: teď si to jen zkoušíme, pak natočíme naostro. Je s podivem, jakou hrůzu může vzbudit jen taková obyčejná tyčka s bambulí. A proto i lovec příběhů musí mít svou taktiku.

Lidé - to byl základ mé práce. Proto jsem měla v každém městečku svou "záchytnou" stanici. Lidi, u kterých jsem se vždycky zastavila. Povídali jsme si, byli jsme spolu rádi. V České Lípě dvojice historiků, v Zákupech paní kastelánka, v Jablonném Dětský domov.
Rozhlasák je ale taky jenom člověk, takže jednou jsem strávila čas určený pro natáčení historie městečka, na záchodě.
Vzájemná důvěra tak byla narušena a odjela jsem bez jediného natočeného slůvka.
Když jsem natáčela ve Stráži pod Ralskem, vnikla jsem do bytu jedné paní, protože jsem nutně potřebovala telefon k odbavení rozhovoru o blížící se stávce a můj mobil zahájil stávku jako první! Díky této paní jsem pak dostala pochvalu za skvěle odbavený příspěvek z místa. Že mu předcházel skoro můj infarkt, to víme jen my dvě.
A že se někdy něco nepovedlo? Taky, ale málo. Naučila jsem se trochu předvídat, dobře se připravit a být zodpovědný. Také jsem byla pokorná, protože si myslím, že dokonalý rozhlasák neexistuje. Učí se stále,pořád,furt.

Práce to byla krásná, zalovila jsem si jaksepatří a jsem za to vděčná tátovi. Tátovi, který byl lovcem celý život. Lovil s mikrofonem a kamerou. Jednou jsem si říkala, že bych z něj mohla dostat krásný materiál ze srpna 68. Táta souhlasil.
Uvařili jsme si kávu, já si připravila mikrofon. Táta zrudnul, trochu nebyl ve své kůži. Byla z něj nervozní troska s červenýma ušima, která po chvíli povídání rozhovor ukončila. "Promiň, jsem netušil, jaká je to hrůza být na druhé straně a mluvit do mikrofonu". Trochu hrůza to byla a já poprvé uviděla svého velkého tátu v rozpacích. Ale bylo to fajn, takové lidské.
Lovit jsem vlastně nepřestala. Už sice nikoho nenutím mluvit do tyčky s bambulí, ale příběhy poslouchám a pak je klapu na klávesnici. Jsem lovec-psavec.

Kam dál