Nová bunda

22. listopadu 2018 v 20:17 | bluesovka |  Téma týdne
Ukradla jsem tři stovky. Asi před třiceti lety.
Nikdo to neví, jen já. Jestli se stydím? Styděla jsem se, dnes už na to jen nerada vzpomenu.
Ale když máma nemá na bundu pro dceru, napadnou ji různé věci. Nejdřív jsem se pokusila bundu projednat s mým mužem tehdejším - dnes už bývalým. Už dopředu jsem slyšela, co odpoví. Nemýlila jsem se: " Peníze mi na stromě nerostou. Potřebuje tu bundu opravdu?"
Ano, potřebuje, ty škrte, říkala jsem si v duchu. Peníze bylo téma, o kterém jsem nerada diskutovala. Postupem času se stalo tématem až nebezpečným a nebylo dobré jej vytahovat.
"Jednou jsme se dohodli na pevné částce, kterou budu dávat do rodinnýho rozpočtu, tak nechápu, proč nevyjdeš..." končily všechny debaty. A děti rostly a z jedné holky jsme měli tři a do rozpočtu šla stále stejná suma. A já měla strach otevřít pusu a připomenout, že jsou vánoce a peněz na dárky a na svátky málo. Vysvětlujte někomu, kdo na sobě absolutně nešetři, že jeho děti potřebují třeba nové boty. Zkoumání a vyptávání bylo ponižující a já si je nechala líbit. Dnes nechápu proč. Prostě to tak bylo.
A pak přišla bunda. Stála jsem jak blbeček u výslechu a vysvětlovala, že jeho vlastní dítě potřebuje prostě novou bundu. O svých potřebách jsem už dávno nemluvila. Stejně to bylo zbytečné a ani bundu jsem neobhájila. Většinou dohady o penězích končily buďto hádkou anebo odběhnutím od tématu, ke kterému nebylo radno se vracet.
Ale zpět k bundě - babička s dědou - manželovi rodiče nás pozvali na oběd. A u nich mě to napadlo. V malém hrnku za sklem mívala babička vždycky nějaké peníze.
Byly tam i tenkrát. Stačila chvilka, odebrala jsem z hrníčku tři zelené stovky a schovala si je do kapsy. Byla to taková zoufalost a troufalost. Následující den jsem vyhlédnutou bundu bez výčitek koupila.
Dcera se večer šla tátovi v nové bundě ukázat. Nezeptal se, kde jsem na bundu vzala, nezajímal se, hlavně, že jsem to nějak zařídila. Směrem ke mně jen podotkl: " No vidíš, že to jde..."
Babičce jsem za svůj život vrátila ty tři stovky mockrát, různým způsoby... Mrzí mě, že jsem se nepřiznala a už nemám ani šanci se přiznat. Činím tak teď.
 

Hedvábná šála

7. listopadu 2018 v 18:50 | bluesovka |  Autobus
Jedu autobusem. Je docela plný, hlavně žen je tady hodně. Na sobě mám novou červenou bundu. Mám z ní radost, je totiž trochu jiná než ty dnešní zebří prošívané bundy. Ano, říkám jim zebří, protože mají také pruhy, i když ne černobílé. Další bundy v autobusu jsou většinou různobarevné zebří. Jedna bunda je ale moc hezká, modrá. Patří k neméně hezké ženě středního věku, která právě vypráví své přítelkyni o tom, jak miluje svou šálu.
" Já mám hrozně ráda tu svoji novou šálu, co jsem si ušila. Je z hedvábí, nemačká se a kolem krku se tak krásně vine. Tu znáš, je to ta bíločerná. Jsem ji nemohla dnes rychle najít, tak jsem holokrčka".
Přítelkyně u okna v bundě černé barvy se ptá, zda je to ta šála s hvězdičkami.
" Ne, to nejsou hvězdičky, to jsou takové černé střípky na bílém podkladu".
Černá bunda: " Ne, to jsou hvězdičky. A tý černý tam je víc než bílý? "
Modrá bunda: " Neřekla bych..."
Černá bunda zvyšuje hlas : " No musí tam bejt něčeho víc. Buďto je to bíločerný, kdy je podklad bílej a na tom černý anebo černobílý, kdy je tam víc černý. Já myslím, že to máš bíločerný.
Modrá bunda: " To je jedno, asi je tam víc tý bílý barvy. Původně jsem si chtěla z toho hedvábí ušít halenku...je to sedmdesátka šíře, ušila bych si ji tak pod zadek..."
Černá bunda dál zvyšuje hlas : " Ty jsi z látky na halenku ušila šálu? Ze sedmdesátky? To nemyslíš vážně. Takovej ten tunel jsi z ní ušila?"
Díváme se na Modrou bundu, jak se bude bránit.
" Mně se víc líbila šála".
Viditelně se chce Modrá bunda odklonit od tématu šály a postěžuje si, že ještě nenašla doma ta kolečka .
My nevíme, o jaká kolečka jde, ale Černá bunda ano.
" Ty jo, jak nemůže někdo najít doma čtyři kolečka. To musíš mít doma bordel. Tak si je běž koupit, vždyť jedno stojí dvacku. A místo tý bíločerný šály sis mohla vzít tu hnědou s vlnkama, jestli bys ji našla..." ušklíbne se na nás Černá.

Modrá bunda vstává a jde ke dveřím.
" Kam jdeš? " volá na ni Černá bunda, ale Modrá už je venku.
" No chápete to? Jak může někdo místo halenky ušít šálu? " diví se Modrá bunda, rozhlíží se kolem a čeká podporu.

Ženské osazenstvo autobusu na ni kašle a myslí si svoje.
.............................................................................................
A mimochodem - dnes je to přesně jeden rok, co jsem napsala první blog.

Jak se ztratil

5. listopadu 2018 v 17:55 | bluesovka |  Myšlénky
Pes, který má u mě druhým měsícem svůj domov, leží za mnou a píská. Potichu si píská a netuším proč. Už jsem ho celkem prokoukla a spolu nám to klape, jen to pískání. Je to s ním jako s děckem. Proč píská? Netuším...Možná je málo vyběhanej, ale může si za to sám.
Před pár dny se totiž ztratil. Zahrál mi na nervy. Poučena tím, že se ho malé děti bojí a na vodítku se chová jako blázen, pouštím ho vyběhat se na opravdu opuštěných místech, kde nás - pejskařů - bývá opravdu minimálně. Ani matky s dětmi tam nejsou, občas běžec. A na těchto místech lítá můj pes, který velkou rychlostí pádí mezi stromy a zpět. Tam je šťastný. Je naučený na píšťalku a vzorně se vrací. Před několika dny se na nacvičený signál nevrátil. Stála jsem přilepená na místě, odkud jsem ho vypustila. Má ve zvyku se vracet v kruzích, nikdy ne přímo. Jsem trpělivá. Točím se dokolečka, píšťalka ho vábí a taky přísně volá, ale nic, velké ticho. Jaké by to jinak bylo krásné ticho v lese se vzorným psem u nohy.
Nikdo kolem neběžel, žádný jiný pes také nebyl vidět. Stmívalo se. Podnikla jsem malé výpravy k lomu, ke kapličce, s hrůzou jsem se dívala do údolí, kde se vine silnice. Nebrzdí nějaké auto?
Katastrofický scénář: pes zakousl nějaké dítě a já právem půjdu sedět, psa přejelo auto, pes spadl ze skály, pes se nevrátí domů, jak to vysvětlím dceři...
Nepřišel , a tak volám svému bývalému muži, aby vzal auto, protože se musíme se projet po silnici, jestli zvíře někde neleží.
A pak - asi po dalších dvaceti minutách, manžel přijel a podává mi mobil. Pes žije! Jedna paní potkala mého psa a jinou paní, ta paní ještě jednu paní a ta paní věděla ke komu pes patří a bylo to. Skvělá špionážní práce. Já jen volám na důležité telefonní číslo a už ho vidím . Vedou mi ho až domů, skvělí lidé. A on si vykračuje na cizím vodítku. Že způsobil skoro dvouhodinový stav úzkosti, je mu jedno. Dostal najíst a napít, bylo o něj skvěle postaráno. Děkuju moc a moc a do ucha psovi šeptám, že si to vypije.
Chodit na vodítku budeš všude - oznamuji mu doma. Máš utrum s lítáním! A tak ho vodím na vodítku čtvrtý den. Třicet šest kilo živé váhy mě vláčí po lesních stezkách, trhnutí sem, trhnutí tam. Tady to potřebuju očichat, tady taky, hup ke stromu a na druhou stranu. Teď musíme zrychlit. A já lítám. Potřebuje běhat a mě bolí záda. Ráno jsem jak zbitá a myslím, že zítra asi už bude mít odpuštěno. Moje sestřenice, která měla psa s vahou padesát kilo, mi ráda hned přidala příhody, kdy ji pes vláčel na vodítku po kolenou i po zádech. A to je, prosím, ta sestřenice , velká a urostlá žena. Když její pes zavelel " zrychlujeme" , brzdila ho i jízdou po zadku.
Chci nazpět to, co fungovalo, a tak prosím: vraťte se zpět, vy krásné, klidné procházky ! Ať venku přestane vonět to voňavé, za čím se to velké telátko hnalo. Přeci si to ke konci hlídání nezkazíme...

 


Terapie psem

26. října 2018 v 19:20 | bluesovka |  Myšlénky
Vždycky jsem se vztekala, když mi mamka říkala, že život není to, co chceme, ale to, co máme. To není pravda, mami, vždycky máme šanci se rozhodnout udělat věci jinak, můžeme odejít, skončit, začít... Mamka se se mnou nepřela, ale asi si myslela své. Dnes vím, že určitým způsobem měla pravdu. Protože:
Letošní léto bylo létem zvláštním. Už proto, že namísto válení u vody jsem si vzala domů práci. Měla jsem pocit, že pár korun k důchodu bude fajn a nakonec budu i užitečná. Do té doby mi čas doma spokojeně plynul, měla jsem svůj klid a řád a pořádek a vnoučata a nikam jsem nespěchala. S nikým jsem se nehádala a četla hromady knih. A proto sídlil v mé duši klid a pořádek.
Nesídlil však dlouho, brzy jsem si zakusila na vlastní kůži jak je člověku v šedesáti, když se chce a musí naučit nové věci a z druhé strany není vůle a ochota. Z poměrně pracovně odolné, zkušené a otřelé ženy ( jako ze mě) se stal uzlíček nervů, který se bál na něco zeptat. Chování holek o desítky let mladších než já bylo na palici. Vydržela jsem měsíc a půl, přestala jsem normálně fungovat a jen bojovala o svou úctu. Žralo mě, že snad už nikdy nezískám zpět své sebevědomí, které děvčata pěkně udusala. Nakonec přišla vzpoura, hodila jsem jim práci na hlavu. Kýžený pocit úlevy se ale nedostavil.
Protože:
jsem přišla o kamarádku - a to je zvláštní věc. Co udělat, když se cítíte být kamarádem využíván a zneužíván. Jak dlouho se dá takový vztah vydržet? Jak dlouho je člověk ochoten být stále k dispozici? Je kamarádstvím to, že jeden dává a druhý jen bere? Je v pořádku se jen podřizovat? Bylo načase si takové otázky položit a byla jsem za ně ráda. A když otázky přišly, v hlavě zůstaly a já jednoho červencového dne přátelství ukončila. Nebylo to nic hezkého, potýkala jsem se s pocity viny, ale ano, bylo to rozhodnutí správné.
Prázdniny skončily a mně stále nebylo psychicky dobře. Cítila jsem podivný smutek a smutek já fakt nemám ráda. Nepláču už roky, nějak mi to nejde. Přitom bych se chtěla někdy pořádně vybrečet, aby se dostavil ten úlevný pocit a člověk mohl vydechnout. No, nejde mi to. Psát na blog taky nejde, otevírám ho a zase zavírám....
V polovině září pak přišel ke mně na hlídání pes mé dcery. Smrdí mu z tlamy, v noci funí a sežral už kus deky. Jezdí kožichem po zdi a už mám na ní černý pruh. Seznámil se s mojí kočkou a stále se jí bojí. Musím luxovat každý den, protože je velký a pouští chlupy. Je s ním dost práce, například když chce drbat uši - a to vydrží pěkně dlouho! Musím umývat koupelnu, kde má misku se žrádlem a prská kolem ty svoje slinty. Vydrží žebrat o piškoty, píská u dveří, když chce už jít ven - a to chce skoro pořád. Prostě přišel pes na jedno oko už slepý, který naráží do sloupů a tyček, které trčí ze země . Pes, který mě vláčí za sebou, když ucítí kočku nebo ptáčka. Ráno se jde ven na dlouho, odpoledne ven na trochu méně dlouho. Chodili jsme lesy ještě letními, teď už podzimními. Běhá, uši mu vlají. Já stojím, pozoruju ho a najednou vím, že už jsem ze všeho venku. Že je v přírodě krásně, že už si na svoji domácí práci a ty dvě holky ani nevzpomenu. Na kamarádku ano, na tu si vzpomenu, ale už mě nic netrápí. Sbírám v lese klacíky a kroutím hlavou ze strany na stranu, abych měla pružnou šíji. Občas potkám někoho nevrlého se psem, pak někoho hodného se psem, koukám na svět kolem, protože už zase žiju. Jsem to zase já. Terapie psem. Terapie přírodou.

A tak vidíš, mami, trochu jsi měla pravdu. Ale já taky.


Červený list

23. října 2018 v 18:12 | bluesovka |  Téma týdne
Včera ležel na cestě v lese velký červený javorový list. Včera také ještě svítilo teple sluníčko a listí pod nohama šustilo. Vzala jsem ten velký červený javorový list a mávnutím proutku mi bylo dvacet. Dvacet let, šíleně mladá holka. A už jsem nosila v břiše naši Katku a jela jsem za svým mužem na vojnu. Neviděli jsme se od narukování měsíc, dítě ve mě rostlo a můj muž měl před sebou skoro ještě celé dva roky vojny. Jela jsem za ním tisícovkou škodovkou s babičkou a dědou - manželovými rodiči. Ti vezli v autě domácí svíčkovou, domácí knedlíky a buchty posypané cukrem. Vzala jsem si na sebe už volné šaty a klepala se jak osika. Nedočkavostí.
Můj muž vyšel před bránu kasáren a už jsme se klepali oba. Babička s dědou byli stále v závěsu, nás nenechali ani chvilku o samotě. Odjeli jsme do lesíka a tam rodiče vyndali z auta ještě vařič, na kterém ohřáli svíčkovou pro vojáka. Voják se nacpal a pak jsme spolu utekli. Do vyhřátého, ještě slunečného podzimního lesa. Šli jsme cestou pokrytou listím, které suše vonělo. Všude poletovaly velké červené listy. Tiskli jsme se k sobě. Když jsem mu zajela rukou pod košili, cítila jsem teplé, měkké tělo, které se klepalo.
Bylo krásně a my mohli spolu být jen tak krátce. A už tak krátký čas jsme si zkracovali ještě pláčem. On brečel a říkal, že to dva roky nevydrží. Já jsem bulela asi pořád. Měli jsme čas jen na pár hezkých slov, protože musel zpátky do kasáren. Domů jsem si vezla velký červený javorový list. Vložila jsem si ho do knížky Bílá velryba a zatížila dalšími knihami. Mám ho dodnes - vysušený a šustící.
Ten včerejší červený list jsem opatrně položila na pařez a zatížila ho šiškou. Takový obyčejný list, řekne si nejspíš kolemjdoucí...
A i když pak bylo všechno úplně, ale úplně jinak, než jak jsme si s vojákem plánovali a představovali, červený list zůstal vzpomínkou na čas vojny a hlavně na ten jeden konkrétní, říjnový barevný den, kdy jsme byli zamilovaní.


Úcta ?

23. října 2018 v 17:36 | bluesovka |  Autobus
Jedu autobusem. Hned na druhé zastávce u školy pro nedoslýchavé děti nastupují tři kluci. Jeden hubeňourek, dva tlouštíci. Šermují prsty, svou vlastní řečí si vyprávějí. Na další zastávce nastupuje maminka s kočárkem. Kočár slouží jako prostředek k odstranění kluků, kteří zabírají místo, kam kočárek patří. Jsou tedy beze slov zatlačeni do druhé půlky plošiny a tam pokračují ve svém tichém povídání. Na další zastávce se už tyčí pán, který jezdí pravidelně s vozítkem a také jaksi pravidelně si činí nárok na další místo na plošině. Koná tak i dnes, vytlačí neurvale kluky z dalšího rohu a pak si na vozítko sedne a nadává směrem k hochům. Kluci se přemisťují ke dveřím a hubeňourek vystupuje. Poloprázdný autobus si to šine k náměstí, kde většinou všichni vystupujeme. Zbývající dvojice šermujících a pozorně se sledujících tlouštíků je tak zaujatá svým povídáním, že si ani nevšimne další zastávky a nás, kteří budeme vystupovat.
"Uhněte, smradi, to si musíte stoupnout rovnou mezi dveře. Padejte..." houkne na kluky starý pán a vystrčí je ze dveří.
Jeden z kluků zakopne a svalí se. Je mi ho líto. Stařec odchází, ani se neohlédne. Úctu k tomuhle stáří nemám.

Kalimera Rhodos

12. října 2018 v 17:10 | bluesovka |  Myšlénky
Vrátila jsem se z Rhodosu a stále se ještě vznáším na vlnách moře. Nebylo sice průzračně modré, spíš do šeda, ale vonělo a šumělo a líně se válelo. Jako my. Skupinka kamarádů, kteří ráno statečně chodili k moři cvičit, dýchat a potichu si šeptat, jak je tam krásně. Skupinka chodila cvičit i v podvečer a v mezičase se tedy buďto válela, četla, jezdila po výletech, smažila se anebo vysedávala u baru, u bazénu, u moře.. Sezona se blížila ke konci, a tak i náš pobyt byl takový konečný, skoro bych řekla už dodělávající - ale v dobrém slova smyslu. Původní nabídka asi deseti druhů smoothie se scvrkla na čtyři, sousední taverny při pobřeží pomalu končily a večerní procházka začínala být tak trochu strašidelná. Letní ruch utichal, sedm měsíců každodenní péče o hosty končilo a dalších pět měsíců bude odpočinek - těšila se jedna příjemná recepční, která míchala obzvlášť dobré sladké nápoje.
Asi ano, asi toho už měli dost a to si ještě přijede parta Čecháčků, kteří se hned třikrát zabouchli na balkoně a vyžadují náhradní klíče. A někdo hodil papír do záchoda - ucpete nám odpady, šermovaly recepční prsty.
A my se usmívali, omluvili a chápali a děkovali ženám, které udržovaly naše pokoje v naprostém pořádku a čistotě.


A pak přišel večer, kdy jsme objevili v jedné zeleně osvícené taverně chlapíka, který si tam s kytarou zpíval. Naše kroky z jediné hlavní ulice našeho městečka uhnuly směrem do taverny. Skoro nikdo tam nebyl, jen ten zpívající člověk a jeho kamarád. Od toho večera byly po další večery stolky obsazené námi, parket byl obsazený také námi a my se cítili fajn. Tak normálně fajn, protože bylo teplo, svítily hvězdy, k tomu pěkná hudba a tanec, který rozpouští všechno napětí.

A co se mi tam ještě líbilo?
Výlet do vnitrozemí.


Nepojedete-li do vnitrozemí, pak si odvezete jen vzpomínku na pláže, které jsou - přiznejme si to - dost podobné. I taverny jsou si podobné a rekreační centra taky. Vnitrozemí je zelené. Borovice voní, bílé kameny svítí.
Kousek od civilizace ještě jsou sice v lesích malé skládky, stopy po nás, lidech, ale dál je příroda čistá a netknutá.
Vyškrábejte se nahoru ke kostelíku, radí průvodce. Třista schodů jako nic nás dělí od místa, kam přicházejí hlavně ženy toužící po dítěti. Zapálí svíčku, na strom zavěsí dárečky v podobě korálků anebo náramků, požádají o miminko a pak se čeká... V mnoha případech se ženy dočkají, protože na místě jsou desítky fotek narozených dětí.


Nás - ženy, které jsme se dávno již matkami staly - uchvacuje hlavně výhled a nečekaný pocit něčeho krásného - snad svobody? Nebo klidu? Dokud nezačnou mečet kozy, ty jsou také všude, jsou různobarevné a mečí a mečí. A jsou šikovné - dokážou se vyšplhat pěkně vysoko...
Nožky trochu bolí, přeci jen jsme statečně šlapali všude. Prohlédli jsme si zničenou vilu, kterou chtěl po válce obývat Benito Mussolini, dali jsme si kávu v hotýlku, který by se hodil spíš někam do rakouských Alp, skočili jsme na něco dobrého do klasické taverničky v pidi městečku a nakonec se zastavili v úžasné laguně. Začalo se stmívat, lampy se rozsvěcely a turisté si vychutnávali poslední ještě trochu teplé podvečery. U moře visely mezi dvěma sloupky usušené chobotnice, mraky koček se potulovaly kolem moře a u stolů nacpávajících se turistů.


Kočičky jsou v Řecku samozřejmě také všude. I v našem letovisku byly, několik desítek jich bylo. Vyprazdňovat se chodily v podvečer na písečnou plážičku nedaleko mola. Ráno pak na pláž přicházeli turisté z Ruska. Co dodat...
Sama cítím, že jsem svou letošní pozdní dovolenou pojala trochu jinak. Vysypala jsem své zážitky, mezi které patří i zvláštní světlo při ranním východu slunce, občasný studený vítr, sladké báječné hroznové víno, zmrzliny, pokřik recepční, kterou rozčílilo, že jsme si zase!! vytáhli lehátka Madam, pak je zase ukliďte, já to tady nemám vůbec jednoduchý - stěžovala si Řekyně, kterou jsme naštvali už se zabouchnutím balkonů. Ale stejně tam byla - pohoda. Přes všechny ty patálie, kterými jsme unavili už tak unavené majitele restaurací. Krásné končící léto, melancholické podvečerní světlo a odněkud - z druhé strany zátoky - jsou slyšet typické řecké melodie... Tam bylo tak dobře, fakt jo.


Někdy si ale také říkám, že nezáleží na tom, kam jedu, ale s kým jedu. Svatá pravda !


Nenávist

20. září 2018 v 19:34 | bluesovka |  Autobus
Jedu autobusem. Je krásný, teplý, podzimní podvečer. Nic se neděje, jedeme klidně všichni. Natřásáme se v takové zvláštní podvečerní pohodě až ke kasárnám, kde je křižovatka. My jsme na hlavní, z vedlejší se blíží velký černý vůz. Nebrzdí, žene se přímo do křižovatky a je jasné, že nám nedá přednost. Blíží se, blíží !! Jsme od sebe kousek. Řidič autobusu troubí, zpomaluje a pouští ono černé auto s cizí poznávací značkou před sebe.

" Kam jedeš, ty debile!! Fašoune jeden !! " vyskakuje pán z vedlejší sedačky a začíná brunátnět a hrozí automobilu pěstí.
Naše přední autobusová sekce jako na povel otáčí hlavy směrem doleva a pak nevěřícně zpět.
" Sedni si, prosím tě.." šeptá paní pána, taková průhledná osůbka s velikými brýlemi.
" Proč bych si sedal? Ať to všichni slyší, fašouni si tu pořád dělaj, co chtěj. Jako v osmatřicátým, na to už jsi zapomněla?"
" Nezapomněla, sedni si ... " špitne paní.
" No to není pravda, ty seš úplně blbá. Roztahovali se tu tenkrát, roztahujou se i dneska..." šermuje pán rukama a pak nám, vykuleným spolucestujícím zopakuje základní údaje o průběhu války od Mnichova až po květen 45. Je rudý, zpocený a když se svou tenkou paní vystoupí z vozu, pohrozí pěstí i našemu autobusu.

Na scénu přichází další pán - mladší - o holi. Míří si to dopředu a uklidňujícím hlasem říká řidiči autobusu:
" Nejspíš to tady neznal, je z ciziny, tak se spletl..." mrkne na řidiče a ještě mu po vystoupení hůlkou zamává.
" Hovno nezná, nerespektuje dopravní značky..." zahudrá třetí muž sedící za mnou.
Mladík naproti mně si bere lhostejně batoh, zakoulí očima a pak už vystupujeme všichni.

Pokračuje krásný, teplý, podzimní podvečer.

Síla slov

18. září 2018 v 18:39 | bluesovka |  Téma týdne
Zrovna nedávno jsme si doma povídali o síle slov. Slova pohladí, zabolí, zaútočí, uklidní. Slova vyřčená, napsaná, vykřičená, šeptaná... Dokážou se zabydlet v našich šuplících uvnitř hlavy třeba jen na chvíli, ale někdy už na celý život. Když se pak ze slov složí věta - je to stejné. Věta se zabydlí úplně stejně i s intonací. Zůstane ležet v šuplíku celá zlostná, podrážděná, připravená ublížit anebo si tam lebedí jak v peřince, pokud je milá a laskavá. Věty ošklivé si pamatujeme dobře a někdy dá tolik práce je z prostoru hlavy dostat. Musíme na nich pracovat, postavit se jim a překopat třeba i kus svého života, aby ztratily svou vytrvalou sílu. Nevím, kolik nejhorších a nejbolestivějších vět jsem v životě slyšela, třeba jich nebude ani deset. To hodlám zjistit na konci této úvahy.
Nebudu své nejhorší věty nijak komentovat, jen je vyzradím.

- Prosím tě, nebul pořád!
- Co to máš na sobě?
- Proč si koušeš nehty?
- Tam chodit nebudeš.
- Co jste tady dělali?
- Kdybys radši místo toho spaní s dětma doma uklidila.
- Co když s ní taky budu mít dítě?
- Budu ji milovat, i kdyby byla na druhým konci světa.
- Mami, ty vůbec nevíš, co to jsou deprese.
- Máte dceru Kateřinu, narozenou...
- Mami, já vůbec netušila, že to bude takovýhle.
- Zdenko, mně už je všechno jedno, já bych už chtěla umřít.

Překvapil mě ten můj žebříček, protože nakonec stejně jen znovu ukázal pravdu. Hodně jsem nad větami přemýšlela a přicházely zcela samy a přirozeně. A vím já, jestli jsou všechny? Protože ty nejošklivější, nejbolavější, nejlidštější, nejodhalenější věty z mého šuplíku vůbec nezmizely, jak je vidět. Některé jsem přeprala, jiné se přeprat nedají a můžete se třeba zbláznit. A já děkuji za svou rodinu a kamarády a fajn lidi vůbec, kteří plní další šuplíky dobrými slovy a krásnými větami, které si v mé hlavě lebedí a vedou mě dál.
Jen se teď trochu bojím, jestli jsem i já někomu neřekla něco ošklivého. Snad ne.




A to mě baví...

18. září 2018 v 17:10 | bluesovka |  Myšlénky
Malé psí hlášení :
Včera jsme na procházce potkali psa, který se bál. Seděl na zadku a ani se nehnul. Můj pes do něj strkal čumákem a ten cizí pes nic. Pak jsme potkali pěkně tlusťoučkou labradorku. Můj pes se do ní krátkodobě zamiloval a nechtěl se odtrhnout od jejích zadních partií. Potom jsme pozorovali datla. Dvakrát se chlupatec ponořil do vody a vynikla tak jeho tenká postava. Chvíli jsme se motali kolem salámisty baseta Colomba. Tak velikého a otylého baseta jsem snad ještě neviděla. Sluníčko zapadalo nad koupalištěm a lesem chvílemi zavál superteplý a voňavý vzduch. S majitelkou podlouhlého jezevčíka jménem Tobiáš jsme se rozplývaly nad krásou nadcházejícího podzimu a štěstím, že máme les prakticky hned za domem. Nakonec se na cestičce objevila starší dáma. Řekla ahoj, také jsem jí řekla ahoj a vzápětí mi došlo, že nezdraví mě, ale psa.
" Kam jdeš? Kde jsi byl? Ty seš ale mokrej. Taky jsme měli setra, tedy setřici, dvanáct let s námi byla nahoře na horách. Se mi po ní stýská..." svěřila se paní zvířeti a kráčela dál.
Jsou to takové malé příběhy, ze kterých se teď skládají mé dny. A to mě baví.


Kam dál