Vyhřezlá plotýnka

Včera v 22:32 | bluesovka |  Myšlénky
Padesátka za to může, že místo spaní koukám na monitor a vzpomínka špitálová skáče ven...

Ano, i já jsem si dopřála týdenní luxus pobytu v nemocnici. Neurologie - vyhřezlá ploténka. Moje pravá noha nefunguje, skáču po jedné, lifrují mě do nemocnice a dostávám kapačky.

To se odehrálo před pěti lety, kdy příšerná bolest zad jen potvrdila, že v mém životě - potažmo v manželském vztahu je cosi nezdravého a něco špatně. Odnesla to záda, pomalu jsem přestávala na jednu nohu chodit, po bytě jsem jezdila se židlí, na kterou jsem si nožku pokládala a procházka se psem se změnila na poskoky. " Co budeme jíst?" ptá se mě manžel, když mě objevil po příchodu z práce v posteli. Radostný, že ležím, si lehá vedle mě a spokojeně usíná.
Hm, co budeme jíst..

Další ráno už skáču na obvod a paní doktorka mě posílá rovnou z ordinace na urgentní příjem do nemocnice.
Tam jsem si počkala čtyři hodiny, než mě urgentně přijali. Krátce po poledni už byla diagnoza jasná a uléhám do postele - paráda, úleva. Několikrát jsem během dopoledne poprosila, požádala a následně telefonicky vyzvala manžela, aby za mnou dorazil s něčím k jídlu a pití. Neměla jsem s sebou vůbec nic, o pyžamu a kartáčku na zuby nemluvě. " Už jedu..." ujistil mě vždy můj muž.
Sestřičky na mě byly hodné, půjčily mi košili, abych si měla v čem lehnout a přijmout kapačku. Ovšem na rentgen mě vezli na vozíku v té košili a civilních keckách. Vypadala jsem jak blbec. Manžel nikde. V 15 hodin jsem domů opakovala svůj požadavek na jídlo a oblečení a hygienu a bačkory! A taky zásobu spoďárů, kladla jsem mu na srdce. " Už jedu..."
Magnetickou rezonanci jsem absolvovala později zase v keckách. Moje rozhořčení už vyplnilo celý nemocniční pokoj.
" Už jedu, jen tady něco dodělám "... bylo poslední ujištění manžela kolem 17.hodiny. Z jeho hlasu jsem poznala, že je napojen na svého nejlepšího přítele, kterým byl a je počítač.
V 18 večer muž dorazil. Jen jsem syčela, jaký já měla vztek a jak se styděla před paní, která krásně upravená seděla na své posteli a sledovala nás.
Pominu, že nepřijel župan a bačkory. Dorazila hygienická taška a hřeben! A pak také ty spoďáry. Co to mám za kalhotky, podivovala jsem se jasně modré barvě jedněch kalhotek. A pak mi to došlo. Můj muž vzal ze šuplíku i obleček, který jsem šila naší jezevčici, když se vrátila po kastraci a nesměla si škrábat bříško. Obleček jsem ušila z malinkého dětského tílka tak, aby do něj strčila tlapky a dal se na zádech sepnout. Dostala jsem hořký záchvat smíchu hraničící s touhou zabíjet. Ale nezabila jsem ho, jen tam uvnitř, ve mě - něco umřelo.
 

Jablůňka

Úterý v 19:26 | bluesovka |  Myšlénky
Velmi, velmi vnímám radost všech lidí nad probouzejícím se jarem. Kolik kytek už tady na blozích bylo vyfotografováno, kolik pučících stromů a keřů. Za dobu, kdy jsem ležela s bacily pod peřinou, se příroda rozhodla rozkvést, svěže zazelenat a nalejt snad všechny pupeny kolem. Když jsem včera ráno jela k zubaři, nestačila jsem se divit, co všechno už stromy a kytky zvládly. Jedu si busem a najednou buch! Do očí mě bouchla pokácená, čerstvě rozkvetlá bílými květy - jablůňka. Jedna z těch, které stojí u cesty a rodí jablíčka malá, asi ani ne moc dobrá. Leží na hromadě s dalšími keři, které muži v kombinézách ořezávají a likvidují. Ty bílé květy mě uhodily do očí , musela jsem se ohlédnout a kdybych se nestyděla, tak bych květům zamávala. Nejen že mi bylo stromku líto, mě to snad i trochu bolelo. Jabloň umřela právě teď, zrovna když všechno začíná...


Kouzelná truhla

Pondělí v 17:04 | bluesovka |  Téma týdne
Usnout mi dříve nedělalo žádný problém. Usnula jsem klidně v létě v sedm večer, kdy ptáci štěbetali a den ještě zdaleka neměl v úmyslu jít spát. Já ano.
Nejdřív - jako takové menší děvče - jsem si nikdy neodpustila před usnutím ještě chvilku snít. Byl to zaběhnutý a osvědčený usínací proces, při kterém jsem se úplně uklidnila a pak teprve odplula do spánku. O čem jsem snila bylo vždycky, opravdu vždy stejné:
Jsem princezna, bydlím na zámku a od pana krále jsem dostala truhlu. K truhle jedu na bílém koni. Seskakuji a vidím ji - je pěkně velká, rohy kované a všude jsou drahokamy. Stojí na malém kopečku v lese. Les je krásně zelený a kolem truhly roste zdravě zelená tráva. Blížím se k truhle a pomalu ji otevírám.
A v truhle jsou: punčocháče!
Všech možných barev, vzorů, jemňoučké až skoro průhledné. A já se těmi punčocháči hrabu a vyndávám je pomalu ven a pokládám je na trávu. V této fázi opojení nad množstvím,barvami a vzory punčoch usínám. Asi nikdy jsem se nedostala dál než k tomu krásnému hrabání.
Když jsem trochu povyrostla, moje snění se lehce změnilo. Už jsem nebyla princezna, ale obyčejná dívka, která v lese objevila truhlu. Mám dlouhé plavé vlasy a otevírám truhlu, která stále stojí na zeleném kopečku.
A v truhle jsou: džíny.
Džíny světlé i tmavé a k nim svetříčky. Chvíli se v hadříkách hrabu a znovu usínám. Džíny jsem si moc přála i ve skutečnosti a v deváté třídě jsem je jako jedna z prvních opravdu dostala. Nebyly sice modré z klasické džínoviny, ale z jemného manšestru. Byly také trochu větší, pravda, aby nějakou dobu vydržely. A já jako super hubeňour jsem si pod ně do školy navlékala tepláky, aby mi tak neplandaly a trochu vyplnily zadek.
Ale jednou ouha - zrada. Zapomněla jsem, že přijde do třídy naše paní doktorka a bude nás očkovat. Byla to potupa - celá třída viděla, co se pod mými krásnými manšestrovými světle hnědými džínami skrývá. Na to se nezapomíná.

Je zvláštní, že před pár dny, když jsem byla nemocná a nemohla jsem v noci spát, jsem si na svoje dívčí snění vzpomněla. Zkusila jsem se tedy znovu zasnít a dosáhnout kýženého uvolnění a pak spánku. Ale kdepak! Punčocháče už nefungovaly, na kouzelnou truhlu už jsem moc stará a džíny mi visí ve skříni dvoje. O čem bych si asi teď tak mohla snít?
O tom, že příští týden dostanu nový zub? Že by se mi mohlo podařit ještě trochu zhubnout kolem pasu z čistě zdravotních důvodů? Nebo že mě bude vnučka milovat jako nejlepší svoji babičku? Ano, to by šlo a až bude ta moje holka trochu víc chápat svět a svoji babičku, tak jí povím o punčocháčích...
Dobrou!

 


Jak se ztráceli

Pondělí v 1:42 | bluesovka |  Myšlénky
Zážitky druhých otevírají šuplíky v mojí hlavě a vytahují zase mé zážitky ven. Ráda se dělím hlavně o ty vzpomínky, které jsou úsměvné a obyčejné.
Jednou jsem šla nakoupit. Když jsem míjela malou alej s lavičkami, které byly chytře rozmístěny mezi stromy, zazářil na mě pletený, jasně žlutý klobouček ( nebo to byla baretka) posazený nakřivo na šedivých vlasech už hodně staré paní. Seděla na lavičce a držela se za ruku se stejně starým pánem. Seděli pěkně na sluníčku a byli oba tak drobní, ale hezcí a upravení. Lavička byla poměrně vysoká a oni už se tak věkem zmenšili, že houpali nohama nad zemí jak malé děti. Padli mi do oka, takový krásný starý pár. Když jsem se vracela po nějaké době domů, seděli tam pořád. Paní se na mě obrátila s otázkou, jestli nevím, kde bydlí.
Tak to vážně nevím, trochu jsem se vyděsila a sedla si k nim na lavičku. Ne na dlouho, za chvíli se přihnal mladší muž, vzal paní za ruku a když se oba stařečci z lavičky spíš sesunuli než seskočili, vydali se pryč.
Zanedlouho jsem potkala tenhle pár na jiné z laviček. Tentokrát u nich seděl i pejsek. Malý, chlupatý s obrovskýma ušima. Teď už mě přitahovali tři a hned jsem si k nim sedla. Cíleně. Ten pejsek je váš? ptám se. To my nevíme - odpověděl pán. A už tu byl znovu ten mladší člověk a hlásil, že je vnuk a stařečkové jsou Procházkovi, kteří se občas na procházce ztratí, ale dají se lehce najít. Pejsek jejich nebyl, ale prý si pár oblíbil a občas s nimi sedává.
S vnukem jsme vedli stařečky domů. Já držela pána, který mi úplně samozřejmě dal svou ruku do mé a vnuk si držel láskyplně babičku. Byli jsme krásná čtveřice a já už věděla, kde bydlí .S vnukem jsme si vyměnili telefonní čísla pro případ, že bych zase na stařečky někde narazila. Pak stačilo zavolat kde jsme a že už jdeme. Ještě dvakrát jsem takhle na jejich vlastní žádost odvedla Procházkovy domů. Nevím, jestli si mě pamatovali, ale ochotně šli se mnou. Pak jsem je už neviděla. Přišla po čase sms zpráva, že babička s dědou už nemohou chodit sami ven a pán mi děkuje.
Rádo se stalo, ale klidně bych je vodila dál. Šel z nich totiž takový klid, a to i když byli ztraceni.

Jak jsem chytala lelky

Sobota v 20:12 | bluesovka |  Fejetonky
Když naše tělo napadnou bacily, uložíme se do postele. V posteli se otáčíme z boku na bok anebo ležíme ztuhle a čekáme, až nás to přejde. Já , když jsem nemocná, tak chytám lelky.
Lelek je velmi zajímavé stvoření. Má jemňounce natahovací, ohebné,průhledné,neposedné tělíčko, velké oči s blankami a dlouhé končetiny. Na koncích končetin jsou jemné kartáčky, které nás při dotyku lechtají. Tak o sobě dávají lelci vědět. Jsou velmi nesmělí, jejich tichounké hlásky se podobají šustotu jemného papíru a musíme hodně natáhnout uši, abychom je slyšeli. Velikost lelků se liší podle věku. Ti nejmladší jsou nejmenší - tak kolem dvou centimetrů, ti starší a úplně staří jsou větší. Odhaduji, že nejstaršímu může být tak kolem pěti centimetrů. A vůbec není jisté, jestli se lelci rozlišují na chlapce a děvčata. To zatím prozkoumáno není. Lelci se stahují právě tam, kde se vyskytne nemocná osoba. Oni totiž vědí, že takový marod nemá co na práci, a tak mu nabídnou jednoduchou hru - zkus si mě, lelka, chytit.
Doporučuji postupovat velmi jemně. Spíš než abychom lapali po něčem tak křehkém a jemném, měli bychom natáhnout dlaň a začít vypravovat. Lelci mají totiž rádi vypravování o jídle. Když jim nabídnete jídla, která hodláte sníst poté, co se vám uleví, pak jsou velmi spokojeni a začnou vám nožičkama jezdit po dlani. Takové jahodové knedlíky anebo domácí bramboračku přímo zbožňují. Skoro slyšíte, jak cvakají zoubky a chystají si malinkaté příbory.
Také mají rádi vypravování o hezkém oblečení. Nejspíš se mohou pyšnit slušnou představivostí. Pokud tedy máte v plánu si po zdolání choroby koupit něco pěkného na sebe, rádi vaše plány vyslechnou, zamyslí se nad novými variacemi a možná zašustí a pošeptají i nějaký ten nápad na vylepšení šatníku.
Ale! Varuji před větami typu: až se z toho vyhrabu, musím tu uklidit.
Takové řeči lelkové rádi nemají, oni vůbec nemají rádi nějaké vzrušení. Jim stačí, když člověk potichu leží a nijak nevyrušuje. Nejlepší je pacient se zablokovanými zády, který se vůbec nehýbá a ani se o pohyb nepokouší.
Lelci se bojí smrkání - na to pozor! Tento zvuk je vyloženě plaší. O kýchání ani nemluvě. Jejich ouška trpí a zakrývají si je svými malými dlaněmi. Proto když cítíte, že se blíží opravdu velký pšíkanec, je lepší opatrně lelka přesunout na peřinu, hlavu schovat pod polštář a tam si pšíknout, případně vysmrkat.
Ovšem co naprosto milují, to jsou barvy. I člověku - když bude opravdu ohleduplný , jemný a opatrný a tichý - se může podařit zahlédnout - byť jen na chvilku - lelčí purpurové pláštíky. Ano, oni nosí pláštíky. Je to elegantní a pohodlná moda, v pláštících jsou velké kapsy, kam si lelci strkají malinké věci. Třeba jeden vlásek z peříčka anebo suchý lístek z kytičky. Proto také tak šustí. Zjistila jsem, že z barev se jim asi nejvíce líbí žlutá a modrá. Mám totiž různobarevné látkové kapesníky, žádné hygienické papírové. Lelčí šustot se pak nejvíce ozývá,když tvorečkové objeví právě žlutý a modrý kapesník. Oni si k barvám čichají hodně špičatými nosy s bambulkou na konci a nejspíš barvy rozlišují podle nějaké vůně.
Jednou jsem zkusila dát lelkům kousek čokolády. Na jejím povrchu se objevily úplně malé čárečky, asi zoubky a ťápance lelčích nožiček. Chudáci, museli si ušpinit chodidla.
Ráda lelkům vypravuji o svých vnoučatech a o chalupě. Včera tu za mnou byla vnoučata. Lelci zmizeli. Když děti odešly, lelci začali postupně statečně vylézat bůhví odkud a musela jsem jim vysvětlit, že děti jsou dva velmi živí a hlavně zdraví jedinci, kteří jsou v posteli nemocní jen občas. Návštěvu v jejich postýlkách jsem lelkům nedoporučila, protože by tam mohli přijít o život. Takový malý člověk ve stoji na hlavě by je totiž mohl klidně zamáčknout. Cítila jsem, že se lelci polekali, ale ponaučení si nejspíš vzali. Aby přišli na jiné myšlenky, svěřila jsem se, že jak se uzdravím, hned si půjdu zacvičit a protáhnu si znovu tělo. Na dlani se začaly dít podivné věci, chlupaté tlapičky šustily a škrábaly. Měla jsem dojem, že si lelci taky zacvičili, i když jim možná v tom trochu překážely jejich pláště s kapsami.
A protože se mi stýská po chalupě, která se po zimě probouzí do jara a já tam nejsem, popsala jsem lelkům i naši chalupu. Tentokrát se nebáli, když jsem vypočítala, co všechno se musí po zimě uklidit a jaké kytky zasadit. Kmitali nohama nejspíš radostí, že jich se tato činnost netýká. Řekla jsem jim, že mám na chalupě cestu mezi poli, která mě nabíjí. Vždycky a pravidelně. Je to jedno z mých nejmilejších míst a bože, už ať jsem fit a chodím si tam...



Pak moje unavené tělo na chvíli usnulo. Kde se pohybovali lelci během mého spánku, jsem nezjistila. Spí oni vůbec? Ale když jsem se probudila, hned mi zašustili u ucha a podrbali na ruce. Ještě to s nimi budu muset chvilku vydržet, než se dám úplně do kupy. Myslím ale, že brzy už zajdou za jiným marodem, protože začínám mít roupy a na lelky musíte mít trpělivost a být dostatečně nehybní a nemocní.
Ne že bych někomu nemoc přála, to ne, ale setkání s lelky je věc příjemná a milá. A když poslechnete všechny mnou získané vědomosti, můžete je chytat taky. Základní věci už o nich víte, takže až vás někdo polechtá na ruce nebo na uchu, už budete vědět.






Je mi to líto

Sobota v 10:39 | bluesovka |  Fejetonky
Chtěla jsem dnes psát takovou blbinku, ale nemůžu. Zemřel Miloš Forman a cítím velký smutek. Velký smutek.
Myslím, že jsem viděla všechny jeho filmy. Vzpomínám:

- na Vlasy a odlet kluků do Vietnamu, zatímco Bukowski odlet propásl..
- na Hoří má panenko s dědou na židli u hořícího domku
- na bestii sestru z Přeletu nad kukaččím hnízdem a rozzářené oči kluka po první noci s dívkou
- na Amadea v pytli v bezejmenném hrobě a jeho zajíkavý smích

- na všechny postavy, které jako režisér řídil, dával jim tvar a správný výraz, lidskost,rošťáctví...

Nechci, aby moje vyznání znělo pateticky, ale já to tak cítím.

Vzpomínám ale hlavně na pana Formana - člověka, který pro mě znamenal moc. Čím? Lidstvím, přesností výrazu a znalostí scén života, profesionalitou, zodpovědností a umem. Připadal mi čistý v myšlenkách i slovech. Jeho čecho-angličtina působila mile a hezky tvrdě. Byl svědectvím píle a úsilí prorvat se mezi nejlepší mistry filmového řemesla. A mimo jiné -
pan Forman vypadal jako můj táta, on mluvil a smál se jako můj táta. A protože můj táta miloval film, milovala jsem tátu i pana Formana.

Paneláková kavalerie

13. dubna 2018 v 20:26 | bluesovka |  Myšlénky
Bylo nás tenkrát pěkné hejno - hejno matek na mateřské dovolené ve dvou malých panelácích naproti sobě. Z balkonu jsme si vzájemně nakukovali do kuchyní a ložnic. S jednou matkou jsem ve stejný čas myla okna, jiná matka s oblibou v okně na peřinách oďobávala manželovi záda. Další dvě matky po obědě na balkoně pravidelně kouřily a pily kafe. Jedna máma mívala plínky růžové a bleděmodré, málokdy sněhobílé. Všichni jsme měli o sobě přehled. Co se nevidělo, to se řeklo. Asi nejzajímavější a pro mě nejhorší bylo, když zástup matek s dětmi vyrazil na pískoviště a čekal na manžely, až se vrátí z práce. Halekaly na mě a já vydržela, do společenství kvok jsem nešla. Když muži přišli, dostali do ruky kočáry a ženy zmizely.
Moje kamarádka Jana k panelákovému společenství matek nepatřila a já - jak už jsem řekla - taky ne. S našimi malými děvčaty, která byla pár měsíců od sebe, jsme vyrážely do nedalekých luk a polí, kde jsme si mateřství užívaly po svém.
Do doby, než se nastěhovala do vedlejšího vchodu nová matka - Eva. Během krátké doby se jí podařilo propracovat Janě do rodiny tak, že se stala skoro až její součástí. Zůstala jsem mimo, ale ráda. Nestála jsem o to, aby někdo znal dopodrobna chod mojí rodiny včetně obsahu našich skříní a zásuvek. Holky vytvořily jednolitý celek, který společně vařil, pral, mandloval, vychovával děti...
Paneláková drbna jednou rozhlásila zprávu, že Janě manžel zahýbá s její nejlepší kamarádkou. Bohužel to byla pravda a necitlivost ostatních matek byla neuvěřitelná. Jana se ještě víc přimkla k Evě, která domácnost na nějaký čas s přehledem ovládla.
A pak Jana onemocněla. Nevyléčitelně. Spolehlivý informátor v podobě zdravotní sestry z druhého patra našeho paneláku ochotně dodal i podrobnosti. Bohužel měl pravdu, Jana do čtyř měsíců zemřela, bylo jí teprve 37 let. Doma zanechala rok a půl starou holčičku. Evě budiž ale připsáno k dobru, že zatímco manžel Janu podváděl dál, ona se o nemocnou i o dítě starala. Nemoc byla krutá a rychlá a o jejím průběhu všichni věděli - Eva si nenechala nic pro sebe.
Šla jsem se s Janou rozloučit. Drobné tělo leželo v příšerném proskleném prostoru. Prý jsem křičela, ale já si to nepamatuju, bylo to hrozné.
A pak - skutečně jen pár týdnů po pohřbu se Ota vedl za ruku s novou maminkou, Jany nejlepší kamarádkou. Pamatuji si ten den jako dnes, slunce svítilo, já šla naproti nim a z nich zářila zamilovanost. Brzy se vzali. Nová maminka se o dítě starala vzorně a do domácnosti si už Evu nepustila. Já taky ne, ale jednu důležitost mi přeci jen jednou přišla Eva pošeptat:
" Tak jsem se s ním konečně vyspala..." oči jí zářily a usmívala se spokojeně.
" S kým? " blbě se ptám já.
" No, s Otou přece..."

Chápete to?

Teda to byla babča

10. dubna 2018 v 12:23 | bluesovka |  Fejetonky
Obyčejná lidská setkávání mám ráda.
Dnes jsem jela z jogy a sedla jsem si v autobusu k okénku. Malá paní v modrých plandavých kraťasech a oranžovém pleteném svetříku nejdřív pohledem sjela schůdek u sedačky, pak se odpérovala a skočila na sedadlo vedle mě.
" Dobrý? " ptám se a chci třeba pomoci nebo nějak zachytit.
" Dobrý, jde to, ale to víte, třiadevadesát ..." mrkne na mě.
" Fakt? No to jste šikulka. A kam jedete? " zahajuji výslech hodný bývalého pracovníka rozhlasu. Otázky pak kladu skoro zbytečně, paní se rozmluvila:
" Jedu do sauny, chodím tam už 37 let. Poprvé tam jsem 20 minut, pak už jen 15. Pak skočím do bazénku, někdo do bazénku neskáče, ale já jo. To by nebyla pravá sauna. Dřív jsem chodila do lázní, ale pak říkali, že bude novej bazén, tak už chodím tam. Mám permanentku půlroční a to se vyplatí. Nechodím za 70,-, to se nevyplatí. Nosím si svačinku a tam si dám pivo. Plavat ale nechodím, šmrdolím se jen na krajíčku ."
" Proč? "
" Šla jsem na zahradu na slimáky a jak jsem došlápla, uklouzla mi noha a zlomila jsem si ruku. Teď z ní mám už jen pařát a nemůžu plavat. Jednou jsem taky takhle plavala a koukám - jdu ke dnu. Ta ruka už to nezvládá " říká paní a mává mi rukou před nosem.
" No jo, ty horní končetiny jsou horší, ale nohy mám dobrý, to jo. Doktora neznám. Kdybych nebydlela tak daleko, zvládla bych to i pěšky. Nejsem sice stará Sokolka, ale ve škole jsme cvičili takový to nahoru dolů.." a zase mává rukama a pokračuje:
" Před třiceti lety jsem se přihlásila na jogu. To byla taková legrace. Měli jsme ležet a odpočívat a meditovat nebo jak se to říká. Já ležím a najednou jsem uslyšela psa. Tak jsem si sedla, poslouchala psa a bylo po meditaci. A pak jsem se na tu jogu víte co... neumím se soustředit ."
A pak mě pohladila po ruce a ujistila , že se ale TAM nahoru ještě nechystá.
" Ještě se mi nahoru nechce, ale asi tam musí bejt hezky, když se zatím dolů nikdo nevrátil ", mrkne znovu paní směrem ke mně, zašátrá nohou po stupínku a už stojí připravena k výstupu.
" Tak nashle, mějte se hezky! " vyskakuje z autobusu a mává mi na rozloučenou.
" Tak nashle..."

Hanka s Luckou

9. dubna 2018 v 21:58 | bluesovka |  Téma týdne
Znám je dlouho - matku a dceru. Dcera se narodila v druhém manželství, mamince bylo skoro čtyřicet. Holčička přišla na svět s dětskou mozkovou obrnou a levou stranu tělíčka měla silně spastickou. Její maminka nesla postižení velmi těžce a já jsem obdivovala tatínka té malé, protože se naučil bezvadně Vojtovu metodu a s miminkem cvičil. Děvče Lucinka se mělo čile k světu. Táta byl pořád její největší spojenec a bojovník s nepružnými svaly a zkroucenou nožičkou. Dokázal dítě utišit, když už je tělíčko bolelo a cvičení mělo své skvělé výsledky. Navíc láska všechny tři spojovala do té doby, než začal táta pít. Nakonec se rodiče rozvedli, přestože cit u maminky nevymizel, ale rozum už říkal dost. Maminka zůstala na dceru sama a byla dobrou mámou. Obětavou, vždy ochotnou dívku podpořit, bojovat za její práva a vydržet všechny strasti, které doprovázejí dítě s vadou.
A Lucka - ta byla vždycky jako sluníčko. S mamkou dvě propojené nádoby, říkaly si všechno, všechno plánovaly jen a jen spolu vždy s ohledem na Lucky potřeby. Žily spolu v jednom bytě a spolu řešily i maminky případné nápadníky. Děvče vystudovalo hned dvě střední školy a dnes už má svoji práci, kamarády,koníčky. Jak by ne, vždyť už je jí 26 let. Její postižení je lehce viditelné, ale je schopna žít stejně jako její zdraví vrstevníci.

Asi před rokem za mnou přijela Lucinky maminka a neutišitelně brečela:
" Lucka se chce odstěhovat, to nedám, za všechno, co jsem pro ni udělala, se mi odvděčí tím, že se odstěhuje.."
" To je ale bezvadný nápad, nemůžeš ji držet pořád za ruku, musí se osamostatnit, nebudeš tu věčně.." nahlásila jsem matce svůj názor.
Trvalo dost dlouho, než maminka Hanka rozhodnutí dcery rozchodila. Lucka byla pyšná a podporovala odstěhování od maminky slovy o samostatnosti a schopnosti se sama o sebe postarat. Nakonec matka Hanka souhlasila s tím, že si Lucka najde pronájem. Ale prý někde blízko, aby jí mohla pomáhat. Já si myslela své...

Podařilo se - prima podnájem se objevil kousek na sídlišti v příjemném paneláčku. Mamka zorganizovala jednání s realitkou, stěhování, zabalení, vybalení a nákup spotřebičů. Odvláčela do bytu krabice s oblečením, umyla okna.
Lucka se v novém bytě zakrátko zabydlela. Slibovala, že si do bytu vezme i svého pejska. Slib se zatím nesplnil. Přes týden si děvče něco samo uklohní a na víkend chodí na jídlo k mamince. Mamka pere, žehlí a dodávky prádla dceři odnese. Také se stará o ranní odvoz Lucky do práce. Lucka je tak prostě zvyklá a maminka koneckonců taky. Stačí pro představu?

Nedávno Hanka znovu volá a brečí. Nemůžu ji uklidnit:
" Už nemůžu, chtěla jsem Lucce pomoct, ale někde jsem udělala chybu. Když jdeme na nákup, pořád mi dává do košíku jídlo pro sebe a já platím. Přitom má plat vyšší než já. Všechno zařizuju, kmitám jako dřív, nechá se vozit do práce a přitom autobus stojí před barákem, takhle je to špatně. " Ano, takhle je to špatně.
"Hanko, musíš se přestat starat. Lucka není tak nemocná, aby si nedokázala spoustu věcí zařídit sama. Musíš stanovit pravidla, sama se musí naučit nakupovat, vařit, prát. Hlavně si musíte, holky, promluvit a ujasnit si, že takhle se člověk neosamostatňuje. "
" Já se bojím, já jí to neumím říct, co když se naštve a přitom mě to tak trápí.." brečí dál Hanka.

Ale já vím, že ona ví. Opakuji stále to samé, když se vyskytne nějaký další problém. Nepečuj! Pravidla! Mluvte spolu, nenos nespokojenost v sobě! - možná jsem s tím už otravná... Jsem ale pro, aby šli v tomto případě rozum a cit ruku v ruce. Že to bude ještě bolet, to vím. Protože mamky nemohou pečovat donekonečna, to také víme.
Klidně mi může Hanka dál volat a brečet. Jsem tady, pomůžu a vyslechnu, zopakuji svoji mantru, ale byla bych ráda, kdyby jednala. I Hance roky utíkají a já zatím bohužel slyším pořád jen to samé...

Dnešní ráno

9. dubna 2018 v 8:25 | bluesovka |  Myšlénky
Otevřela jsem oči a probudila se do dne s bolestí žaludku a divným pocitem. V hlavě mi doznívá sen, ze kterého je mi zle. Sedím se svými kolegy v obrovské hale u kulatého stolu. Na stupínku hřímá do mikrofonu muž a háže jednu zlou slinu za druhou na mého kolegu a kamaráda Jirku. Plive na něj urážky a všichni jen sedí a sedí a mlčí. Ten, kdo plive, je pan Babiš. Uráží člověka, který se celý svůj život stará o postižené děti, vybudoval pro ně knihovnu a čte jim příběhy, stal se druhým tátou nejednoho kluka, pečuje o nemocného tatínka a především je to čestný a hodný člověk. Vstávám a všechno ve mě vře. A co jste dokázal vy ? klepu se a mířím prstem na cizáka.
Copak to neslyšíte, ty nehoráznosti a lži? Copak si to necháme líbit?
Jirka sedí a hlavu má hrdě vztyčenou, druzí se dívají do země a já běžím někam pryč...

Vztyčila jsem se na posteli a sen mě straší dál ... Raději vstávám, abych se hořké příchuti ze spánku zbavila.
Jako vždy moje první kroky míří nikoli do koupelny, ale k rádiu. Pouštím si svoje milé lidské Radio Beat. Hlas, který se ozývá, je mi sympatický. Není to moderátor, je to jakýsi Jarda. Vypráví svůj příběh o tom, jak se z člověka na vozíku ochrnutého na tři čtvrtiny stal majitel firmy. Jeho projev je normální, lidský, cítím i pousmání a vítězství nad osudem. Ne úplně se mi rozpouští dnešní zlý sen, ale líp mi je. Najednou je ráno modřejší a den hezčí. Tak přeci jen stojí za to tady být, říkám si.

Pouštím si klasicky radio víc a snad na objednávku mi hrají Santanu. Bobina mi u nohou mňoukne, zvednu ji na rameno a tančíme spolu. Tanec má ráda, já taky, hlavičku si položila na moje rameno a potichu vrčí vrr vrr.
A to je všechno, den začíná...

Kam dál