Masáž lávovými kameny

Před 21 minutami | bluesovka |  Myšlénky
Před chvílí jsem se vrátila z masáže lávovými kameny. Jestli neusnu, tak článeček dopíšu. Jsem totiž jako papírek lehká, krásně znavená. Poukaz na masáž jsem dostala od dcery k vánocům. Poděkovala jsem a hlavou mi mihla vzpomínka na stejnou masáž v lázních Jáchymov před lety. Malý,sporý,bodrý a silný masér se na mě vrhnul, namasíroval a rozpletl mi snad všechny svaly v těle a já jen tiše trpěla. Pak přiložil kameny na zvláštní místa jako třísla nebo do podpaží a pak mě propustil. Masáž se mi tenkrát vůbec nelíbila, protože bolela a chlapík byl ras. Věřila jsem, že dnes to bude jinak.
V salonu byli fakt příjemní, paní masérka z Thajska spustila anglicky co si představuji a co očekávám. Ještě že jsem hovořící, domluvily jsme se a já zabořila jen ve spoďárech hlavu do otvoru. Pak se začal namísto trápení dít zázrak. Cosi horkého mi roztírala po mém těle, masírovala jemně. Na rozdíl od jiných masérů mi nesdělovala tu známou skutečnost, že jsem hrozně! křivá a nevrážela mi palce do bolavých míst. Úplně jsem se uklidnila a funěla do díry, protože se mi ucpal nos.
Po masáži jsem slyšela kameny jak o sebe klapou. Horké kameny mi pak jezdily dál po těle a jeden po druhém mi zůstávaly ležet na páteři, rukou a nohou. Thajská paní mě zabalila následně jako mumii - i hlavu - a nechala chvíli odpočívat. Páteř si libovala a já si dovolila i mikrospánek. Pak znovu masáž celého těla a obličeje a hlavy. Na závěr mi dala masérka s kůží barvy kakaa radu, kterou ráda rozšířím dál.
Pro dobrou pohodu těla i duše doporučila kroužit zápěstím,lokty i celou rukou. Když přijde přítelkyně na kávu, můžeme prý kroužit rukama obě a budeme se cítit skvěle. Nohama můžeme kroutit večer u televize. A zdůraznila - kroutit denně!

Byla jsem šťastná, nikdo mě netrápil, nic nebolelo, namaštěná jsem na týden dopředu. Ten správný čas se právě teď natáhnout - jdu pod deku. Dobrou!
 

Duševní potrava

Včera v 18:22 | bluesovka |  Myšlénky
Tak nějak jsem se dnes nacpala duševní potravou. S batohem a knížkama jsem zamířila do knihovny a pak s novou náloží knížek a s foťákem jsem klusala k přehradě. Bože, zase si něco nafotím, už si to slibuju dlouho. Otevřel se pohled na přehradu a mohla jsem si hlavu ukroutit - nahoru, dolů, za sebe a všude, kde by mohlo očko fotografa amatéra ulovit něco... Moc toho nebylo, jasný slunečný den neskýtá tolik dobrodružství jako zamlžené ráno, ale aspoň trochu se zadařilo. Dívala jsem se s údivem na podivné tvary, které se vytvořily na zamrzlé vodě. Slyšela jsem, jak zmrzlé lístky volají o pomoc.
Stromu vyrostlo jedno ňadro hm...

Svobodně a spokojeně jsem pak kráčela domů. Nakoukla jsem do nových knížek z knihovny a dala si dobrou kávu. Slunce před chvílí zapadlo a já ještě pořád trávím z potravy duše, které jsem si dnes nabrala vrchovatý talíř a možná mi vystačí i na zítra. Mějte se!










Máma Jana

Úterý v 18:58 | bluesovka |  Myšlénky
To jsme my, naše parta z rádia. Čtyři holky, je nám mezi 30-40 roky. Jsme spřízněné duše, které se hledaly, až se našly. Díky rádiu, které po revoluci vzniklo a prošly jím do dneška desítky lidí. Někteří se pak usadili ve veřejnoplošném rozhlase, jiní v televizi. Ale školu jsme všichni dostali tady, v soukromém rádiu. Nejstarší z nás byla Jana. Taková máma. Tehdy mě to nenapadlo, ale teď jo, byla to máma. Lehce nás zasvěcovala do práce rozhlasáka, byla jako vítr, energie na rozdávání. Na ni jsme se mohli vždycky spolehnout. A byla pracant. A taky máma tří dětí, o které se vzorně starala. A babička - dnes by měla tuším už osm vnoučat. A spisovatelka - pro děti napsala několik knížek pohádek. A sportovkyně - jezdila po mořích a byla námořní kapitánkou. A tančit chodila do rockového klubu hned z lyží, takže v lyžákách. Nadávala nám, kuřákům. Měla ráda dobré, kvalitní víno. Nikdy jsem ji neviděla brečet. Byla všude.
Už ani nevím, kdy jsme se začaly oslovovat " ty vole". Nebylo to nic hrubého, bylo to takové jemné "ty vole". Nepůjdeme na pivko, ty vole? Co nového doma, ty vole?
Já jsem po nějaké době z rádia odešla a Jana zůstala až do důchodu. Naše cesty se lehce rozešly a zůstalo většinou jen u slibu, že dáme pivko. Pak Janě umřel manžel. Připravila mu krásné rozloučení - no jak jinak, vždyť byla rozhlasák a dovedla to se slovy. Pořádala dál setkání nás, starých rozhlasáků, u sebe na chatě. Táhli jsme za ní jako školáci. Nebo jako děcka za mámou.
Loni v lednu jsem se dozvěděla, že je Jana nemocná. Hodně. Když jsem šla od babičky z hospicu, potkala jsem její dceru Janu.

Jani, jak je mamce, co je s ní ?
Mamka leží tady v hospicu. Jdeme právě za ní. Potřebuje dostávat výživu, doma jsme to sami nezvládli. Bydlíme moc daleko a sanita k nám nezajede. Najdeš ji na 2. patře.

Letím zpátky do hospicu, mladou Janičku jsem předběhla a vyplašená beru za kliku pokoje, který je přesně o patro výš - nad babičkou. Jana je tu prý už týden a já to nevím! Kolik reportáží sama o hospicu natočila, byla i mezi partou lidí, kteří usilovali o vznik hospice v našem městě. A tak beru za kliku. Jana na mě kulí oči, v nose má trubičku a natahuje po mě tenkou ruku: " Čau, ty vole, co ty tady děláš? "
Vtom už ale do pokoje vbíhají Jany vnoučata, a tak se stáhnu s tím, že přijdu zítra.
Druhý den mě Jana poslala pryč, protože jí nebylo dobře.
Třetí den umřela.

Rozloučení bylo v kostele. Byl narvaný k prasknutí. Já mohla pláčem taky prasknout. A když se nakonec ozvaly indiánské bubny a pomyslní indiáni spolu s Janou se dali do tance, tak jsem se smála i brečela. To bylo rozloučení hodné takového člověka, jako Jana byla. Ona se protancovala až do nebe, vůl jeden můj.
 


Co se v mládí naučíš...

Úterý v 16:16 | bluesovka |  Téma týdne
Říká se: " Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš"... nemůžu si pomoct, následuje rozbor. Mládí jsem zasadila do období mých 15 až 20 let - tedy do osmdesátých let minulého století. Pak jsem se stala matkou. I když jsem byla mladou matkou, to pravé mládí s příchodem mateřství už kamsi prchlo.


V mládí jsem se naučila kouřit. Dobře a vytrvale. Kolem padesátky už jsem štvala sama sebe, byla jsem smraďoch, který jen myslel na kuřáckou přestávku a doma pořád větral. Až to konečně jednoho dne skončilo, poslední cigareta byla zamáčknuta a já vím, že tato dovednost mi byla spíš ke škodě.

V mládí jsem se naučila pít alkohol - ne se opíjet, jen se ráda napít - občas . Chutnal mi gin s tonikem a fernůtek s tonikem. Jednou ráno - už v pokročilejším věku - jsem se probudila a vypadala jsem jako opička nebo obluda? Napuchlá, oteklá pusa, rudé tváře. Diagnoza: alergie na cosi v alkoholu. Taky špatně.

V mládí jsem se naučila rodičům lhát. Když jsem totiž řekla pravdu, zhrozili se. Zamysleli se, rozebrali mě, provedli opatření. A já tak chtěla být svá a dělat co mě baví. Lží jsem se dostala z baráku a pak byla jak utržená ze řetězu. Tudy ale cesta taky nevede, takže dnes zásadně lež nepoužívám. Co kdybych se zapomněla jako moje kamarádka, která často ( když se jí někam nechce) používá výmluvu, že to... dostala. A tak třeba menstruuje dvakrát měsíčně, protože si svou lež nepamatuje. Ale my jo!

V mládí jsem se naučila házet očima po krasavcích. Měla jsem svou taktiku, uměla jsem to dobře a taktika vycházela. Zkusit to dnes, no nevím...

V mládí jsem se naučila kousat si nehty. Kéž bych se to nikdy nenaučila...

V mládí jsem se naučila chodit na kočičích hlavách na opravdu vysokých jehlových podpatcích. Dnes mám zborcenou klenbu a nosím botky pohodlné, říkám jim sportovní. Takže taky nevím...

V mládí jsem se naučila jezdit stopem a létat letadlem. Stopem to bylo někdy fakt na hraně. Když jsme s kamarádkou poprvé letěly letadlem - ve věku 19 let - z Prahy na Slovensko, podařilo se mi kamarádce uletět. Zůstala v Praze na letišti, její zářivý svetřík svítil a já už byla ve vzduchu a mířila do Banské Bystrice. Prostě jsme to nějak nezvládly. Dnes tedy stopem určitě ne a letadlo je běžná věc.

V mládí jsem se naučila nesnášet mamky pláč. Nedokázala se nikdy postavit, bouchnout do stolu a zařvat. Zdědila jsem tuhle vlastnost taky ( sakra) a co mi dalo práce stát se statečnou a nebojácnou.

V mládí jsem se naučila v sobotu uklízet a v neděli upéct po obědě buchtu. Kašlu na uklízení v sobotu, to jdu raději do lesa. Buchtu nepeču, měla bych na břiše ovál.

V mládí jsem se naučila cizí jazyky. Báječné, venku si nepřipadám jak blbec.

V mládí jsem se naučila bát opilců. Můj taťka si rád přihnul, někdy byl fakt ošklivej, někdy legrační. Třeba když přivedl domů psa. Potkal ho někde na cestě, bylo mu ho líto a přinesl chlupáče domů. Pojmenoval ho Josef a Josef nám do rána klapal drápky po podlaze. Mamka ho vyhodila a táta měl okno, ani se po psovi nesháněl. Strach z opilců, hlavně tedy chlapů, mám pořád - tak tady pozor, tato zkušenost vydržela po celý život.

Už v mládí jsem se naučila, že se člověk musí umět o sebe postarat a musí se spolehnout hlavně na sebe.
Například jsem měla štěstí (?) na úchyly. Ukazovali se mi kdekoli a kdykoli. Jeden mě pronásledoval často i v kině, kam jsem chodila o volné hodině na dopolední představení. Jakou já z něj měla hrůzu! Naši mi moc nevěřili, že mě chlap sleduje, a tak jsem zašla na Policii ( tehdy VB).Pak už to šlo rychle, příslušníci si s ním poradili.
Spolehnout se jen na sebe se musíme vždycky - když děláme zkoušky na školu, když bojujeme v soutěži, na hřišti. Nikdo se za nás nic nenaučí, když chceme uspět, nikdo za nás nenatrénuje hodiny fyzičky. Chceme něčeho dosáhnout? Tak makáme a to platí taky celý život.

V mládí jsem se naučila, že dobrý kamarád je maxi štěstí. Kamarádů se držím jak klíště. Moje kamarádka mi jednou vyprávěla asi po páté svůj příběh s nějakým mužem. Pak se na mě podívala a říká: " Jé, já už ti to asi říkala,viď. No to nevadí, jsi moje kamarádka, tak to musíš vydržet". A já to vydržím.

A nakonec jsem se už v mládí naučila, že člověk bývá v těžkých chvílích sám. Hlavně v té chvíli úplně poslední, které se bojíme. Jako moje babička a děda. Oba skončili v Domově důchodců. Oba jsem viděla naposledy, když je do Domova odvážela sanitka. Babička odešla první, děda chvilku po ní. Dnes mi odcházejí i mí další blízcí, kamarádi... Moje kamarádka Jana, báječná ženská... a já vím, že pořád platí, že my všichni jsme a budeme ve chvíli odcházení sami. Raději nemyslet.

Ale jinak stejně - mládí bylo fajn, člověk byl takovej prdlouš.











Ranní rituály

Sobota v 9:23 | bluesovka |  Myšlénky
Zajímavé je, že dnes ráno mě TO napadlo znovu. Stejně jako včera nebo předevčírem. Nebaví mě totiž ranní stereotypní rituály. A dnes při vstávání mě napadla blbost, kterou prozradím níže.
Protože - ráno je to pořád stejné, to máte:
vylízt z postele, dát Bobině dobrůtku, pustit rádio, zaplout do koupelny, kápnout do očí, zuby,krém kolem očí, trochu vůně za ucho, obléknout se a učesat. Mezitím jde Bobina na balkon - blíží se totiž jaro a to zvíře má čuch. Okoukne počasí, návrat do bytu - důkladné vyvětrání. Ustelu postel - nezastýlat - roztočům se to líbí! Jo a ještě tabletka hořčíku a draslíku na cukající nohy. Konec rituálu.

Já si ale nestěžuji bez návodu jak to udělat, abych byla spokojená. Já mám řešení: potřebovala bych se probouzet rovnou už oblečená, umytá, voňavá a při dobré hudbě - třeba při mojí zamilované Sweet Child O´mine. Pak bych si uvařila hrnek silného čaje nebo kafe a dala si výživnou a taky voňavou snídani.



To je blbej nápad, že.. Mně totiž ranní neměnné činnosti dávají pocit, že život hrozně letí. Ale rozumím, že mohou i uklidňovat a ujišťovat, že všechno je tak, jak má být.
Tak zase zítra...jdu snídat.

Energie odcházení

Pátek v 16:56 | bluesovka |  Téma týdne
Chtěla jsem spát. Spát po celodenním přebalování,mytí,převlékání. Spím u babičky doma, protože je po těžké operaci a já se o ni starám. V nemocnici nám řekli, že je na tom babička moc špatně a nedávali nám naději - dny, týden? Proto jsme si ji vzali domů, aby dožila ve svém. Babička je ale bojovnice, po týdnech domácí péče se dostala z toho nejhoršího a přesně na Štědrý den přišel zlom, naděje ožila. Domácí péče tedy pokračuje, ale já teď potřebuju spát.
Spát nemůžu, ze sousedního pokoje slyším každé slovo řvoucí puštěné televize.

"Babi, prosím tě, můžeš to dát míň, já nemůžu spát.." prosím.
" Já to ale neslyším..." odpovídá babička jako už tolikrát předtím.

A já už nemůžu, je čas si přiznat, že už nemůžu, už nemám energii a sílu. Babička je po operaci na plenách, má určitý gynekologický problém a to v podstatě znamená, že je zapotřebí ji stále otírat,čistit, mazat. Příbuzní tvrdí, že se o ni starat nemohou, protože by "TO" nedali. No, chápu, já "TO" tedy dávám, ale už nemůžu. Babička mívala obrovské bolesti, které teď tiší náplasti. Spolupracuji s domácí hospicovou péčí, ale přesto je většina práce na mě. Babička už nemůže svoje vyprazdňování ovládat , a tak se mi stále omlouvá. A někdy trucuje, nechce jíst, má mlsný jazýček ( sama to říká), je to služba na 24 hodin denně. Ale jsou i chvilky legrační - v noci slyším, jak se babička směje. Svoji polohovací postel si ovladačem dala úplně nejvýš, nešikovně prstíky zmáčkla i ovládání roštů, takže sedí mezi rošty uvězněna skoro pod stropem a užívá si výhled...
Pak to jednou vyklopím - kluci, jsem hrozně unavená, už nemám energii a sílu. Jestli se nemůžete o svoji maminku postarat sami, budeme muset zařídit hospic. Báječní lidé z hospicu nám vyšli vstříc a babička se 16.ledna stává novým obyvatelem lůžkového hospicu. Synové jsou spokojeni, já mám výčitky, že jsem to mohla ještě vydržet. Ale první návštěva v prázdném babiččině bytě mě usvědčuje, že ne. Tělo hlásí, že chce odpočinek, dceři s vnoučaty také chybím. Tak tedy hospic.
Leden byl měsícem seznamování s chodem hospicu. Babička se přestěhovala do krásného, rohového pokoje se sluníčkem a výhledem do parku. Začala dokonce chodit po chodbě na chodítku, jezdí do kavárny. Vzteká se, že celý den musí být v pyžamu, do kavárny chce svetřík a namaluje si pusu. Bojí se oběda, protože jeden z jejích synů chodí kontrolovat jak jí, co jí a jestli dostává stravu podle jídelníčku. A když babičce jídlo nechutná, cpe jí ho lžící do pusy. Jak ho vidím, hádáme se. Občas ho prosím, aby si k mamince sedl a jen tak si s ní povídal. Neumí to, zbytečný pokus.

Únor je příslibem jara. Slunce se točí pokojem po celý den, babička občas koukne na televizi, zajímá se o zprávy. Přinesla jsem jí blok a pastelky, protože umí krásně malovat. Bohužel obrázek nevznikl žádný, babička nemá zájem a prý jí to nejde. Druhý syn přichází pravidelně skoro každé odpoledne, občas babičku vezme do kavárny na palačinku. Babičce se na kávičku už moc nechce, nemá tam spřízněnou duši. Už je jí jedno, že jede na kávu v pyžamu, jezdí tady tak všichni, no tak jsem v pyžamu, no... Ale bolí ji nohy, s chodítkem už nechodí, prý se už neunese.

Březen, duben a jaro. Na zahradě hospice budují volieru -prý tam budou ptáčci. Na terase se už dá sedět, babička v čepici a kabátu tráví odpoledne na pojízdném křesle venku. Občas si na sluníčku zchrupne zabalená do barevné deky. Nechutnají ji obědy, nechutná jí káva, je rozmrzelá. Bývá jí špatně, srdíčko zlobí a žaludek zlobí, takže někdy je i pár dní schoulená jen do sebe. Injekce, spánek... A pak se ptá, kdy půjde domů. Trápím se, protože se vždycky ptá mě. Snažím se jí po pravdě říct, že pomáhám dceři s vnoučaty a ona už potřebuje nepřetržitou odbornou péči. Postěžuje si, že smrdí. Ale to je jedno, oni mě pak převlíknou...hned si vybavuji, jak jí vadil zápach, ještě před měsícem hned zvonila na sestry, aby ji převlékly..pomalu vnímám, jak na některé věci rezignuje..

Květen - babička slaví devadesátku. Přišli jsme všichni, přinesli kytičky, dobrůtky, zabrali jsme celý dlouhý stůl. Babička je trochu zmatená, chce brzy zpátky na pokoj a do postele. Každé větší vybočení z rytmu ji velmi unaví. Televizi neposlouchá, hodně spí a těžce se probouzí. Pecky z mandarinky se válejí kolem postele, tvrdší maso babička vyplivne na zem. Mávne jen rukou, když rozpačitě zametáme. Stěžuje si, že na ni každý sahá, že ji pořád někdo hladí. Až jsem stáhla ruku, když si na hlazení postěžovala.

Červen - teplé dny, horké dny, babička v pyžamu na křesle venku spí. Jedno oko má víc zavřené, vlasy učešeme, převlékneme špinavý vršek od pyžama. Bolí ji celé tělo, sestry musí velmi opatrně při manipulaci. Obrovsky nateklá noha nás děsí. Z babičky je stařenka, většinou má zavřené oči a už si nepovídá a nic nechce. Jsme u ní denně, střídají se tam její synové, moje dcery, vnuci. Všichni víme, že babička odejde.

Červenec - ačkoli je venku léto, které babička milovala, babička už jen spí. Přijdeme, pohladíme,odcházíme. V polovině července umřela. V měsíci, kdy dříve žila naplno na chalupě, česala angrešt, rybíz, zavářela třešně a švestky, sbírala jablka kožeňáky, pekla buchty, větrala peřiny na šňůře mezi stromy, v tom krásném měsíci umřela.

Já si myslím, jsem o tom přesvědčena, že odcházela těžce. Ona nebyla člověk, který by se jen tak smířil se ztrátou důstojnosti, své hodnoty a síly. Byla bojovnice a tyto ztráty - její životní energie - byly pro ni zásadní, to vím.
V červenci měla babička pohřeb a přišel se s ní rozloučit i jeden pracovník z hospicu. Všem těmto lidem z hospiců, kteří doprovázejí lidské odcházení, děkuji a moc si jich vážím. Opravdu moc.

Ukradla mi křeslo

14. února 2018 v 18:55 | bluesovka |  Myšlénky
Myšlenka pořádně si doma uklidit nazrávala dlouho, dnes dozrála. V 9.00 hodin TO vypuklo. Protože jsem navíc dnes nemusela vůbec nikam, byl úklid pečlivý, rozvážný, klidný, s kávou bez oběda. Došlo i na stírání prachu z žaluzií, praní povlaků na polštáře a polštářky, no prostě akce velká. Cílem bylo zejména : odstranit prach i z míst, kam není vidět a zlikvidovat chlupy od kočky Bobiny. Sluníčko se stalo dnes mým nepřítelem, protože paprsky nemilosrdně ukazovaly i na špinavá okna. Stalo se také to, co se už nějakou dobu snažím držet na uzdě - přestěhovala jsem nábytek. Měla jsem pocit, že to tak nějak není ono... sedací kafíčkový a povídací kout jsem obrátila tak, že sluníčko teď bude svítit pěkně hostům do tváře. Kočička moje nejdříve spala v komoře na kotli, na jednom z velkých uzávěrů se jí spí dobře. A jak začalo slunce víc svítit do pokoje, přesunula se za mnou a pečlivě se pokládala tam, kde to hřálo. Kolem 14. hodiny začalo být jasné, že se úklid podařil a začalo se v bezprašném a bezchlupím prostředí dobře dýchat. Nasměrovala jsem si správně svoje čtecí křeslo, pohledem si pochválila práci a připravila knihu. Jenže hop - už si v křesle lebedí Bobina. Bylo mi líto ji vyhodit, pokusila jsem se o to jen při výměně podsedáku a polštáře, ale dělala se těžkou a nešlo s ní hnout. Přestěhovala jsem se tedy s knížkou na sedačku, ale Bobina se stále nezvedá. Zřejmě jsem jí připravila skvělý pelech, protože je 18.37 a ona v něm stále leží a spí jak špalek. Kde si budu večer číst? Kde budu pohybovat jehlicemi ? Pohodlíčko mého zvířátka je mi sice nadevše, ale budu muset být tvrdá. Chci se zeptat - něco mi říká, že naše zvířátka si nehledají své pelíšky jen tak, oni vědí... A já si nemůžu vzpomenout, jestli je to pes nebo kočka, kdo si hledá špatné místo a tam se uvelebí ? Možná mi chce Bobina říct, že bych měla křeslo zase vrátit zpátky...



Nervák tramvaják

13. února 2018 v 19:16 | bluesovka |  Téma týdne
Ráda jezdím tramvají, je to pohoda. Navíc dnes bylo od rána slunečno a modro, takže pozitivní den.Dopoledne většinou moc lidí nejezdí a i dnes nás cestovalo z města do města jen pár. Na jedné ze zastávek přistoupil kluk - mladík . Klidné energie nás, cestujících, se spojily a přivítaly zjevně pohodářského mladého muže, který evidentně ale tramvají nejezdí. Sympaťák, usměvavý, slušně se zeptal řidiče, kde si má koupit jízdenku. Co se ozvalo nevím, ale podle výrazu kluka to nic příjemného asi nebylo. Začal se rozhlížet po automatu. Jeden byl hned za řidičem, mladík hledal otvor na mince, trochu legračně zkoumal přístroj, když na něj řidič z kabinky zařval: " To je na karty! "
Kluk se rozpačitě usmál a pokračoval dál do vozu. Zastavil se u dalšího automatu, spolu s ním si tam kupovala jízdenku i jedna starší paní. Bylo slyšet, jak mince vypadávají a on je dál cpe do vyznačeného otvoru. Paní s čerstvou ondulací se neměla k tomu, aby se operace ujala, a tak jsem se začala zvedat.
Dorazili jsme na zastávku, na chvíli jsem ztratila přehled a najednou odněkud na kluka bez lístku vystartoval obrovský zpocený rudý chlap v maskáčích. Obrovská vlna negativní energie zatlačila ty naše slunečné a milé do kouta a ovládla prostor. V první chvíli jsem myslela, že nastoupil revizor a bude dusno. " Kam jedeš, ty vole? " řval maskáčový muž na stejně rudého kluka. Vyrval mu minci, nacpal ji do automatu a tlapou mačkal příslušná tlačítka. " Na, ty chytráku" hodil opovržlivý pohled směrem k mladíkovi a oddusal do kabiny řidiče. Aha, tak tohle nás veze...
Kluk sebou žuchnul na sedačku a zaryl pohled kamsi před sebe. Dál jsme se řítili rychlostí blesku, řidič se asi potřeboval uklidnit nebo co. Nervák jeden, kluka mi bylo líto, ale do konfliktu bych nešla. Bylo jasné, kdo by zvítězil. Pohodová energie vyletěla kamsi a taky slunce se na chvíli zatáhlo pěkně hnusným, zpoceným, rudým (bolševickým) mrakem (nokem).

Upekla jsem první chleba

12. února 2018 v 15:24 | bluesovka |  Myšlénky
Už tři týdny se neživím čokoládou, rozinkami v čokoládě, dortíky, koláči ani třemi banány denně. Dva pytlíky rozinek jsem si dříve rozdělila na ráno a večer, čokoláda musela být po ruce stále, na kávu jedině s dortem a hlad se nejlépe zaplácl koláčkem nebo banánem. Až jsem se najednou nemohla na sebe ani podívat, tuk jsem cítila všude. Nosila jsem si ho hlavně na břiše a zádech. Když jsem byla naposledy na muzice, tlačilo mě břicho a rozjížděly se knoflíčky od košile. No prostě ble.
Moje dcera starší se rozjela na jakýsi kurz správné výživy, kterému jsem nevěnovala žádnou větší pozornost. Ani její výkřiky, že to je přesně ono, co chce, mě nerozrušily. Jasně, za rok - co za rok - za měsíc zase bude všechno jinak. Až jsem potkala svou kamarádku. Obdivuji ji v duchu: má nějaký tenký nohy, štíhlý ruce, vypadá sakra dobře - hned jsem ji pochválila. "Nejím cukry" zněla jednoduchá odpověď.
Cosi se mi v hlavě odemklo - přesně tak, jako když jsem přestala najednou kouřit. Odemkla se mi tam komůrka znechucení nad sebou. Když jsem kouřila, tak jsem smrděla, schovávala si půlky cigaret, den se dělil na přestávky na cigáro, bez žvýkačky ani ránu a ráno po večírku - ani nemluvit... kouřit jsem přestala okamžitě.
A teď se mi odemkla komůrka sladkostí, které mě obalovaly a obalovaly. Jeden den jsem si tedy nekoupila čokoládové rozinky, neudělala si zásobu čokoládek, ani si nezaplácla hlad dortíkem. Skončilo to, naskočila jsem do stravování bez cukru zato s větším množstvím zdravých tuků. Taková malá věda, při které si pochutnávám na květákové rýži, připravuji si zásoby pěkně silného vývaru, vyrábím si domácí pomazánku a libuju si. Fakt si libuju, protože mi je dobře. Tůčky se zatím drží, ale já jim dám, jednou budou muset zmizet a já se na joze krásně ohnu a nebudu funět. Na to se těším.
Dnes jsem si upekla první chleba - dobrý, odloupnul se od formy a voněl trochu jako kokosový dortík,to mě trochu zklamalo. Proč? dumala jsem. Aha, je v něm kokosová mouka, tak tu už příště ne. Radovala jsem se jak blázen. Jestli budu mít s jídlem takovou vůli jako s kouřením, tak se budu muset pochválit. Podívejte na toho krasavce, který se mi podařil. Vyráběla jsem ho s láskou a s láskou ho sním.


Se v tom plácám(e) ...

11. února 2018 v 19:40 | bluesovka |  Myšlénky
Už je to sice dlouho, ale v mládí byl můj manžel fakt pěknej chlap. Dlouhý nohy, modrý džíny a kostkovaná košile. Sportovec tělem i duší, dětem vymýšlel na chalupě sportovní skákačky,běhačky, soutěže. Fyzičku měl vždycky výbornou, jako fotbalista se na hřišti pohyboval jako baletka. Lyže,kolo,běhat - žádný problém. Na co sáhnul, to se mu podařilo. Byla jsem pyšná na to, že dokázal všechno opravit, vymyslet a taky mě nechal stěhovat nábytek, což někdo snáší velmi těžce, když každou chvíli spí někde jinde.
Když jsem si vymyslela do předsíně atypickou stěnu, vyrobil ji rychle a pečlivě. Nebyl lenoch, byl pracovitý.Že nám manželství nevyšlo, to je už jiná kapitola, protože já dnes píšu o tom kdysi vitálním a zdravém klukovi a muži, který se mnou žil 23 let.
I po rozvodu jsme dál o sobě věděli. A já musela známým najednou odpovídat na otázku, proč je můj ex tak shrbený a proč tak divně chodí... sama jsem nevěděla, než mi dcera řekla, že je nemocný - Parkinson. Krátce po padesátce, což byl pro všechny a samozřejmě hlavně pro něj, šok. Vnímala jsem, že se mu klepou ruce, že chodí opravdu pomalu a shrbeně, začal se měnit. Zlobil nás - tedy dcery a mě tím, že dál popíjel alkohol a domluvy nebral. Na začátku jednoduše nemoc ignoroval. Dnes už o ní mluví otevřeně, přijal ji a dokáže si z ní udělat i legraci. Stávalo se mi, že jsem si občas vzpomněla na nějakou ošklivou příhodu z našeho bývalého společného života a mívala jsem na fotbalistu vztek. I po těch letech. Ale pak, když jsem ho viděla, tak mě vztek přešel a přišla lítost. Strašná lítost.

Když si nemohl v zimě zavázat šálu, tak jsem se skoro rozbrečela. Byl jak malej kluk a já ho musela obejmout.
Když se u dcery převlékl do tepláků a šoural se v bačkorách, schovala jsem se do koupelny.
Když u povídání usne, tak už se jen dívám a čekám...
V telefonu mu skoro už vůbec nerozumím a musím se stále ptát co říká...
Nic si nepamatuje a nabídli mu předčasný důchod.

Jemu, tomu krásnýmu fotbalistovi v džínách a kostkovaný košili.

Kam dál