Kytka pro ředitelku

Včera v 12:59 | bluesovka |  Myšlénky
Objaly se, pochválily si oblečky a skočily do autobusu. Dvě holky z učiliště. Jedna je moc hezká, má (přirozeně) krásné kudrnaté vlasy. Když se usměje, celá se rozzáří a že jí to sluší, to asi ví. Druhá můj zrak taky přitáhla, protože má na sobě tak růžovou bundičku, že vypadá jako lízátko. A dnes lízátko otevřelo pusinku a pustilo se do kudrnaté:
" Des byla, vole? Sme měli praxi, sem dorazila už ve vosum a v půl devátý přišla ta pizda mistrová, že máme vypadnout,vole. Jako proč? Že nás bylo jen pět nebo co? No tak sme vypadli a mně nejel kurva vůbec žádnej autobus. Des teda byla,vole?"
Kudrnatá s krásně pěstěnými, bíle nalakovanými nehty, si prohrábla účes a zvysoka lízátko usadila:
" Se neposer, no, vole, sem zaspala ... "

Děvčata se usazují a vedle nich se na okraj sedačky posadil pan bezdomovec. Ubytovna pro lidi bez přístřeší je totiž kousek od učiliště, a proto tyto dvě skupiny lidí jsou nejčastějšími pasažéry zmiňované linky . Pán jakoby se scvrknul, sklonil obličej, zabral se do sebe a jedeme.

" Mám tři pětky, dvě jsem nějak opravila, ale tu třeti nedam. Úča mi hrozí, že mě buďto vyhoděj nebo propadnu zpátky do druháku,vole. " Lízátko vypočítává, ze kterých předmětů ty koule má.
"Nevyhoděj tě, vole. Neboj se, mně vyhrožujou už vod prváku a pořád sem tady".
" No já nevim, docela mě to sere, se máma posere. Ty jo, včéra! Kluci mi řikali, že mě táhli z hospody, jak sem byla vožralá. Si to vůbec nepamatuju, sem měla vokno. Viš, že je Roman teplej ? A Radim prej taky. Sem řikala Romanovi, že má Radim make-up. A viš co mi řek? Že to není make-up, ale korektor, ty vole!"
" No jasně že sou teplý,to je na nich přece vidět".
" Sem ráno čekala na autobus, stála sem tam jak č... a furt nic nejelo. A šel kolem děda, tak jsem s nim šla koupit andulku, vole, normálka ptáka, vole." Lízátko se rozzářilo a nás potěšila ta hezká příhoda s ptáčkem.

Mezitím přistoupil na zastávce další pan bezdomovec. Sedl si ke kolegovi, drcnul do něj a prohodili pár slov. Když přišla z dívčí sekce řeč o nákupu ptáčka, muži zmlkli. Těkali pohledy k děvčatům, na sebe, na mě, zpátky na děvčata a pak přestali mluvit. Že by to na ně bylo moc? Nebo dobré téma?

" Minule to byla prdel. Na zastávce autobus píchnul. Jako kolo mu píchlo. Museli jsme pěšky. Laura měla vysoký podpatky, ty vole, vona taky šla pěšky, to byla potupa."
" No to jo, v podpatkách pěšky, to je potupa. Hele, mysliš, že mě nevyhoděj? Jako dybych propadla, tak dobrý,no, ale aby mě nevyhodili, vole..."
" Nevyhoděj, dyk ti to řikam. Ředitelka jenom straší, to voni si nedovolej. A komu neseš tu kytku? "
" No přece ředitelce, ty vole ! "
 

Pomahači

Čtvrtek v 13:24 | bluesovka |  Téma týdne
" Mám pocit, že jsi mě celou dobu jen využívala ..." podařilo se mi před nějakým časem ze sebe vysoukat a ukončit jednu kapitolu svého života. Šlo to špatně. Už jednou jsme si totiž podobnou zkušeností prošly a pak spolu pár let nemluvily. Začalo to jednoduše:
Před mnoha lety si půjčila na večírek moje džíny. Krásný džíny za spoustu peněz barvy bleděmodré. Dárek od manžela. Pár dní po večírku se džíny stále nevracely. Až z ní vypadlo, že je postříkala omáčkou! Konkrétně gulášem. Vyprala je, skvrny nepustily. Namočila do sava - nepustily. Znovu vyprala, barva pustila, pak drbala. Vydrbala na nich díru. Chtěla jsem je tedy zaplatit. A pak jsem dlouho neměla ani džíny ani peníze, až zasáhl její manžel. Omluvil se, přinesl peníze a jak říkám, pár let bylo ticho bez omluvy.
Jednou jsme se potkaly. Naše setkání bylo nečekané, ale oboustranně jsme zjistily,že si chybíme. Tenkrát už jsem se omluvy dočkala, i když už mi na ní po tak dlouhé době vůbec nezáleželo. Začaly jsme se víc potkávat, svěřovat se a přátelství se vrátilo do starých kolejí. Ale něco mi tam drhlo. Znovu se rodil pocit využívání.

" Teda mě tak bolí rameno a mám tu ještě koš se žehlením..." následuje významná pomlka. A co řeknu já? jojo, jen košík přines, já ti to vyžehlím, žehlím přeci ráda.
" Nepojedeš kolem nás, že bys mi sem hodila ten tvůj super vysavač ? Jen na chvilku? " a já jedu a vezu vysavač.

Pak mě poprosila o peníze. Malý červík v mé hlavě mi říkal, ať neblbnu, ať si vzpomenu na kalhoty ...Ale už se slyším, jak se ptám, kolik by potřebovala. Dost peněz to bylo. Smlouva na pravidelné splátky. A konec jak v blbým filmu, který jsem si ale zrežírovala já sama. Protože jsem se neposlechla, protože jsem zase byla tak blbě ochotná pomoci i přes špatnou zkušenost.
A to je přesně moje past - snaha pomoci, vrozená potřeba nebo vlastnost pomáhat...

Ta moje víra, že to druzí mají postavené stejně jako já.
Přeci mě moje kamarádka znovu nepodrazí.
Přeci - když někdo potřebuje a já mám, tak pomůžu.

Výsledek tohoto uvažování a poskytnutí sumičky byl :
peníze nechodily pravidelně měsíčně na můj účet, pak přestaly chodit vůbec, telefon nikdo nebral a nakonec opět zasáhl její manžel . Řekla jsem jí jen tu jednu výše uvedenou větu a už zase spolu nemluvíme. Tentokrát nejspíš už napořád. Můj příběh není nic neobvyklého, zápletka jednoduchá, vždyť kolik z nás má podobné zkušenosti.

Poučila jsem se, ale je to proti mému založení. Tam uvnitř jsem člověk-pomahač, takový, jakého ze mě vychovali mí rodiče, ale už jsem pomahač zkušenostmi omlácený. Někdy zklamaný, někdy naštvaný, rozladěný.
Třeba v ústavu -
pomáháme klientům s přemisťováním na lůžko a jednoho dne zjistíme, že to umí krásně sami.
pomáháme klientům zařídit si práci přes počítač a zjistíme, že s počítačem pracují lépe než my a jsou schopni si najít cokoli.
pomáháme nové kolegyni s klientem a pak zjistíme, že pracujeme sami a ona si pokuřuje cigárko.

A tak jsme se lety naučili rozlišovat mezi pomáháním a využíváním. Je to nutné. Náš přerod můžeme podložit svými zkušenostmi, kterých máme hodně. Občas se snažíme z naší pasti vysápat ven, ale jde to těžko.

Proto když mě nedávno moje neteř poprosila o menší půjčku, odmítla jsem. Myslím, že byla hodně překvapená. Není na odmítnutí totiž zvyklá, protože já jsem byla vždycky tak jako po ruce...

Radujte se!

Neděle v 20:59 | bluesovka |  Myšlénky
Tohle vám musím napsat:

Dcera mi poslala mail. Byl krátkej, ale výstižnej a naprosto mě dostal:

" Dnes jsme seděli celý den s Danem na balkoně. Jedli jsme dušenou kapustu s tofu a radovali se "

Není to krása? Sedět na balkoně, jíst tofu a kapustu a radovat se. Přeji vám, abyste se v příštím týdnu také jen radovali.
 


Můj Kikouš

16. června 2018 v 23:08 | bluesovka |  Myšlénky
Milá Kiki, kde jsi?
Budeš mít narozeniny. Bude ti už pětadvacet. Když jsme se seznámily, bylo ti jedenáct. Hned první den, kdy jsem nastoupila do nové práce v ústavu, mě poslali do tvojí "rodinky". Tam na mě z postele koukaly tvoje obrovské oči. Zhodnotily jsme se navzájem pohledem. Já vyplašeným, ty s jiskřičkami smíchu - jako ostatně pak vždycky. Nakrmila jsem tě rajskou omáčkou s kolínky. Měla jsi kašel a za chvíli jsi všechno jídlo na mě vyzvrátila. Moje kolegyně prohlásila, že nesnáší zvratky, a tak jsem nejen všechno omyla a uklidila, ale poprvé při převlékání jsem viděla tvoje tělíčko odkázané zcela na pomoc druhých. Potichu ses mi omluvila a kulila dál na mě svoje oči. Vůbec jsem nevěděla, jestli práci s vámi, dětmi na vozících, zvládnu.
Asi ano, zvládla jsem i mnohem horší věci než oběd na kalhotách. Později, vždycky když jsi měla kašel, tak jsem už zkušeně uhýbala a ty ses jen smála a volala uteč!

Musela jsem se naučit ti rozumět. Nejen tvojí řeči, která někomu mohla připadat nesrozumitelná, ale nebyla. Tvoje charakteristické huhlání se dalo krásně naučit. Naučila jsem se tě mýt, posazovat na vozík, krmit, oblékat. Naučila jsem se podle pohybu očí poznat co chceš. Jako spoustu dalších holek na vozíku jsi trpěla bolestmi břicha a špatným vyprazdňováním. Když se z koupelny ozvalo hekání, jen jsem na tebe houkla: tlačíš? a už ses smála, protože jsi věděla, že už jsem na místě a začíná nám společná služba.

Víš, že si vůbec nepamatuji, že bys někdy plakala? Vlastně ano, když tě maminka vozila z domova zpátky do ústavu a tys přitom chtěla zůstat doma. To tě neutišil nikdo, musela ses vybulet. Ale jinak jsi byla fakt sluníčko.

Pracovník by se neměl citově připoutávat ke klientovi. Já jsem se nepřipoutala, jen jsem tě měla tak nějak víc ráda. Nosila jsi úžasný světle zelený svetřík s kytkou a já se smíchem po něm toužila. Zálibně jsem si ho prohlížela a tys jen na mě mrkala. Měly jsme domluvené signály a bezeslovnou schopnost si rozumět.
Nejvíc jsme se užily na pobytech. Vláčela jsem tě s vozíkem po borovicovém lese a zapadla do pískové cesty. Jezdily jsme spolu v podvečer kolem ztichlého rybníka. Cpaly jsme se zmrzlinou a tebe pak bolelo břicho. Milovaly jsme společně výlet do krámku s keramikou a blbůstkama, kde jsme si vždycky něco koupily. Třeba ty mně to srdíčko z plechu. Nebo tvoje fotka mezi břízama. Zpívání u ohýnku. Koupání v tý příšerný vaně a nízké válendy, ze kterých jsme vás zvedali do vozíků.
Diskotéka s novým kloboukem anebo jízda s vozíkem mezi kužely, skoro jsme se vybouraly...
Kolik prázdninových pobytů jsme si tak užily? Pět, šest? A pořád se smíchem a dobrou náladou, kterou by ti mohl závidět každý zdravý člověk. Naše heslo: klíče,foťák,mobil - hlásila jsi při každém odchodu na dlouhý výlet. Bylo to prima, Kiki.

Přesto, že si nedokážeš sama udělat vůbec nic, přihlásila ses na školu do Prahy a přesvědčovala jsi doma maminku, že pobyt ve škole i život v nedalekém penzionu zvládneš. Požádala jsi mě o podporu, protože maminka měla o tebe strach a ústav byl jistota. Kdybys jen tušila, že za mojí podporou se schovával úplně stejný strach. Ty sama v úplně cizím prostředí - nedokázala jsem si to představit. Kikouš bude sám. Nakonec to opravdu Kikouš dokázal - zvládla jsi přijímačky i cestu do nového bydlení a života.
Dospěla jsi, vyrostla, zženštěla. Ale ráno po probuzení jsi měla na hlavě roští jako vždycky. A úplně studený nohy a chuť na kolu. Když jsi z ústavu odcházela a v klubovně jsme se spolu loučily, dala jsi mi tašku. V ní zelený svetr s kytkou. Kikouši, vždyť já se do něj nevejdu - chechtáme se a bulíme zároveň.
A teď ti, Kristýnko, bude pětadvacet. Pětadvacet! V kontaktu nejsme už více než tři roky. Dnes jsem mrkla na staré fotky a vykoukla jsi na mě. Jako bys mi říkala, že budeš mít narozky, tak ať si vzpomenu. Ať jsi, děvče moje, kdekoli, vzpomínám !! Bylo to krásný, viď !


Zase nová hlava

14. června 2018 v 15:51 | bluesovka |  Myšlénky
Jedu autobusem. Naskočila jsem do spoje, který mi přijel hned po příchodu na zastávku a jsem tomu ráda. Mám totiž obarvenou hlavu a necítím se. Už abych byla doma. Stále stejné téma. Zase na palici žádná krása. Začalo to už před měsícem, kdy jsem šla k nové kadeřnici. Ukázalo se, že je to bývalá spolužačka dcery, takže jsem na tiché stříhání s prostorem pro rozjímání mohla rovnou zapomenout. V zrcadle jsem dobře viděla, jak spolužačka - dnes už kadeřnice - bere do ruky snad až štítivě (?) moje pramínky vlasů a ptá se, kdo mě stříhal naposledy ? Máte to tak mizerně ostříhané...a ta pejza, jak to máte tu pejzu? " No já snad za to můžu?
Pak si prohlíží mou šedivou pěšinku, vlasy natahuje a zkoumá. Nesměle nahlásím, že mám chuť si nechat dorůst vlásky na mikádo.
" Mikádo ??? zděšení nebere konce. " Ne, mikado ne ! Vidím to tak, že vám udělám na hlavě něco šmrncovního. Nejste žádná babička, takže to ostřihneme pěkně nakrátko. Uši nemáte odstátý, takže dobrý. Nemůžete chodit usedle, nesmíte se bát..." povzbudila mě kadeřnice. Já chodím usedle? Ale trochu se tetelím radostí - třeba fakt kápne na ten správný sestřih pro moji malou hlavu s hodně vlasy.
Zakrátko mám hlavu obarvenou na svou měděnou barvu a pak mi vlasy mizí a mizí, až jsem fakt ale úplně nakraťoučko.
Je to jiný, je to nezvyklý, dobře tedy - jsem rozpačitá ...
" Příště s tím uděláme další pokus..." loučí se spokojená kadeřnice a já jdu domů.

První dcera doma říká, že to mám ale strašně krátký !! a že bych si mohla už dát jinou barvu !!
Druhá dcera říká, že je to hezký, krátký vlasy ti slušej, mami.
Mám se snad, děvčata, rozpůlit? Tak je to vždycky - starší versus mladší - každá to má jinak. A já zažívám znovu stejný pocit - k týhle kadeřnici příště zase nepůjdu, její gestikulace nad mojí hlavou mi stačila.

A tak jsem dnes opět po měsíci u své starší kadeřnice. Je to fajn ženská, hrábne do vlasů, okoukne a vyslechne, co si přeju.
Ráda bych změnila barvu - prosím něco jako oříšek nebo tak.
Diví se, že jsem tak nakrátko, vždyť jste chtěla nechat delší vlasy na mikádo. No jo, mikádo padlo.
" Takhle krátké vlásky vám odhalí všechny vrásky a taky vidím nějakou jizvičku na krku. A tady vám rostou šedivé chloupky, to musíme odstranit..." poslouchám další úvahy o své hlavě a domlouváme se na tmavší barvě šestce. Ta mi přikryje měděnku, bude tmavší, ale vymyje se a pak tam dáme trochu sedmičky a bude barva jako lusk. Dáváme tedy šestku. Když se po umytí moje hlava odhalí, je hodně hodně hnědočerná. Až jsem vyjekla.
" Říkala jsem, že to bude tmavší. Ale nebojte, to se vymyje, to je jen nezvyk.."

Pak se už jen nové tmavé vlásky vysuší, na rozloučenou dostávám povzbudivý pohled a běžím domů hned, okamžitě, ihned hlavu opláchnout. Budu barvu vymývat často, aby byla světlejší. Ale to zase budou rychleji vidět odrosty. Je to kontraproduktivní.

Jak vidíte, nemám to s vlasy jednoduché. A to jsem ještě nemluvila s dcerami. Až jim pošlu foto, pronesou svoje zhodnocení a já budu dál celý měsíc chodit s hlavou, kterou určitě alespoň jedna z těch dvou neschválí.
Proto prosím všechny dcery, kterým maminky ukazují své čerstvě upravené hlavy, aby byly shovívavé. Uvědomte si, holky, že my matky to nemáme úplně jednoduché. I když je celému světu ( kromě vás) úplně jedno, co na hlavě nosíme, nám - matkám - to jedno není.

Se špunty v uších

13. června 2018 v 11:06 | bluesovka |  Myšlénky
Osobně si myslím, že moje budoucnost nikoho nezajímá. Maximálně tak moje dcery, které jednou čeká péče o maminku. Tedy zatím mě ujišťují, že se samozřejmě o mě postarají. A já se snažím myšlenky na stáří zahánět, jenom někdy se bojím. Zatím jen někdy. Zatím funguju dobře, jako ostatně asi celý svůj život.
Splnila jsem základní požadavky státu:
Ve správném věku jsem porodila pár dětí a dovedla je k jejich dospělosti.
Práci v každém ze svých zaměstnání jsem odváděla svědomitě, s plným nasazením a ráda.
Účetnictví nově vzniklého devizového oddělení jsem si nosila domů a večer si přála, aby už holky pomalu zalezly do postelí a já mohla na účtu 8313 párovat položky.
O pár let později jsem domů vláčela noťas, abych mohla v nočním tichu, kdy celá rodina pochrupovala, stříhat ranní příspěvky do zpráv.
A po dalších letech jsem se stala velícím důstojníkem jednoho živého domu. Naběhala jsem stovky kilometrů po patrech ústavu, nanosila stovky kilogramů těžkých těl a projezdila stovky kilometrů s vozíky. Ráda.
Postarala jsem se o své rodiče.
Byla jsem důležitá, potřebná, naslouchající, utahaná, empatická, pomáhající, makající.
Nesnášela jsem kecy důchodců. Odmítala jsem je poslouchat a nechtěla jim rozumět. Proč taky - bylo to tak daleko.
Své rodiče jsem samozřejmě jako lidi důchodového věku nevnímala. Oni mi to ani nedovolili, byli svými postoji a přístupem k životu pořád mladí.

Jenže najednou jsem důchodce i já !
Už jen to slovo "důchodce" nesnáším, mám pocit, že mě degraduje. Ale začínám rozumět. Začínám rozumět pocitu zbytečnosti, odsunutí, zařazení, stigmatizace. Trhnu sebou, když slyším slovo důchodce a návazné odsuzující anebo posměšné komentáře. Začínám ale i chápat protesty a transparenty s požadavkem zvýšení důchodů. Vždyť ani já nebyla žádné ořezávátko a ve svém životě jsem toho dokázala dost. Proč se mám teď spokojit s částkou, která moji odvedenou práci nezhodnotila a není odpovídající úsilí, které jsem vynaložila vždycky a všude? Že jsem dnes vnímána jako něco už nepotřebného mě mrzí. Kde je těch čtyřicet mých let, sakra? Začínám rozumět, ano, ale s transparentem bych nešla.
Jsem prostě důchodce - člověk, kterému společnost dala nálepku otravné bandy nespokojenců. Mám to trochu jinak. I když mě někdy postoj ke starším lidem mrzí, nechci do podoby věčně remcajícího člověka dorůst. Mám to jinak a snad mi to vydrží.

Jedna ukázka z doby velmi nedávné:
I když s tátou našich dětí nežiju, máme s mužem i našimi dcerami asi bezvadný vztah. Nedávno jsme - celá rodina - vyrazili do rokáče, kam nás naše nejmladší dcera pozvala na svůj úplně první koncert. Hraje na basovku. Na koncert thrash metalové kapely se dostavila i vnoučata. Koupila jsem osm kusů špuntů do uší, jak nám bylo doporučeno. Zalezli jsme do hospůdky a podpořili naše dítě, které hladilo struny basové kytary. Zpěvu jsme nerozuměli, muzice taky ne, ale byli jsme tam pěkně spolu. Pořád miluju hospody, muziku, lidi a tam jsem se cítila jako ryba ve vodě.
Po ukončení produkce jsme vyšli na čerstvý vzduch, poobjímali se, něco popili a setřeli rozdíly mezi věkem mladým a starším. A tak to zatím budu dělat. Nedám se chytit věkem ani zažitým pohledem na "ty votravný důchodce" . Ale jak říkám, už nás, důchodce, chápu. A taky vím, že nepatří všichni do jednoho pytle - konečně blog je toho živým důkazem.


Kočička za šest stovek

11. června 2018 v 16:25 | bluesovka |  Fejetonky
Jedu autobusem. Tyčím se nad dvěma dámami daleko po šedesátce. Zapnula jsem si nahrávátko v hlavě, protože to vypadá , že bude příběh. Jedna paní - hnědý svetřík (HS) - se pohodlně usadila u okna, druhá paní - červená košile (ČK) - si doslova kecla vedle ní a okamžitě mluví :
Mám doma kočičku. Říkali mi, že osamělí lidi by měli mít kočičku. Tak já mám kocoura, je kastrovanej. On si tak na mě lehne, skoro až na krk. To je krásný... rozplývá se paní červená košile.
Hnědý svetřík se na ni otočí:
Nesnáším kočky. Smrděj a ten jejich písek je cejtit po celým bytě.
Červená košile:
No to ne, to já hned, hned ty bobky vyndám a písek vyčistím. U mě doma to nesmrdí.
Hnědý svetřík:
To je jedno, stejně smrděj.
ČK:
Jo jo , když je člověk osamělej, měl by mít zvíře. Kočka je dobrá - teda kocour. Já mám kocoura. Kdybych měla psa, to by bylo horší. Kdybych měla třeba horečku a byla nemocná, tak kdo by s ním chodil ven? No já ne. S kočkou nemusím. Kocour si už mě tak zvykl. Lehne si mi na břicho a nechá se hladit. Anebo na krk, je tak roztomilej, já jsem tak ráda, že ho mám. Člověk není sám.
HS:
Kočky nemám ráda, smrděj. Do bytu bych je nechtěla.
ČK:
Ale jak to utíká, že jo. Nedávno byly vánoce a už je červen. Vánoce nemám ráda, vánoce neslavím.
HS:
Proč? Já mám vánoce ráda.
ČK:
Vánoce neslavím, nechodím ani k synovi. Je to den jako každej jinej, vůbec je neslavím. Ale jak to utíká, že jo. Já mám doma takový poznámky, co si píšu. Třeba si tam píšu, že až umřu, tak možná přijde moje vzkříšení.
HS:
Ježíši, na co to myslíte. Proč byste měla umírat, na to máte času ještě dost. A jaký vzkříšení? Tomu věříte? Myslet na takový věci.. Moje maminka se dožila třiadevadesáti, tak já tu budu ještě dlouho.
ČK:
No to si nemyslete, že když vaše maminka umřela tak stará, že se musíte dožít taky takovýho věku. Co mladejch lidí dneska umírá, u nás na Slovensku je hřbitov plnej mladejch lidí. Nikde není řečeno, že nemůžete brzy umřít. Náš soused měl maminku, tý bylo devadesát a on umřel v sedmdesáti.
HS:
Tak se o tom nebudeme bavit. Já prostě umřít ještě nehodlám...

Dobrý den, kontrola jízdenek, ozvalo se nečekaně. Červená košile strnula a sdělila revizorovi, že má doma novou kočičku. A že si , ježišmarjá , zapomněla cvaknout lístek, protože tady paní povídala o tý kočičce, kterou má, protože je osamělá.
Milá paní, je mi líto, ale ta kočička bude za šest stovek.


Auditorská zpráva

10. června 2018 v 23:41 | bluesovka |  Myšlénky
Budu se muset nad sebou zamyslet. Udělat si v hlavě a srdci audit. Musím systematicky přezkoumat dokument, kterému se říká přátelství. Takový audit by měla sice provádět osoba nezávislá, ale já v roli auditora slibuji, že budu hodnotit a zkoumat kvalifikovaně - vždyť taky kdo jiný než já by měl vědět, jestli je účetnictví se stránkami MÁ DÁTI / DAL v pořádku. Je to přeci moje hlava a srdce a já v poslední době cítím, že tato položka v pořádku není. Strany rozvahy nejsou vyrovnané a plusy s minusy si dělají co chtějí. Proto se trochu trápím a dumám.

Co napsal můj oblíbenec, Daniel Raus o přátelství :

Někteří lidé jsou stále přítomni v mé duši,
takže když je potkám po létech odloučení je to, jakobychom se rozešli před pěti minutami.
Podobně je tomu s hudbou, kterou slyším poprvé a mám pocit, že ve mně už dávno žila.


Co se týká mé přítelkyně Jany, Daniel Raus psal nejspíš o přátelství s ní. Na ni audit neuvalím, nene, to je dobrá a poctivá duše.

Přezkoumání si zaslouží Eva. Letitá kamarádka (?), o které jsem psala velmi nedávno. Eva, která nepřijde na slíbenou návštěvu a nemá potřebu se omluvit. Eva, která mi neomaleně vmete do tváře, že jsem nějaká tlustá a co mám s těma vlasama !? Ta, od které bolí, když kritizuje moje holky dcery a píše esemesky uprostřed noci, i když jsem ji prosila, aby to nedělala. Chodíme spolu na výlety. Jednu dobrou vlastnost totiž má : nefňuká, šlape a vydrží hodně, ale vždycky mě něčím naštve nebo srazí. Už několikrát jsem se jí cíleně vzdálila, nedomlouvala si žádné společné akce, ale je vytrvalá. Volá tak dlouho, dokud telefon nevezmu a pak mi oznámí, že jsem krůta, jelikož se neozývám. Umím se ohradit vůči všemu, co se mi nelíbí, ale ji to neodradí, přátelí se se mnou dál. Když se nevidíme, nechybí mi. Nemám potřebu ji mít nablízku, přesto se mě tak nějak pořád drží.
Zajímavé je, že si pamatuju na jednu příhodu z dob skautingu. Tenkrát jsme měly na táboře každá z děvčat nějakou tu sladkost a vždycky jsme se rozdělily. Eva si svoje sladkosti pojídala sama. Měla jsem pak v pytlíku poslední bonbon. Nabídla jsem, nikdo si nevzal - jen Eva. Poslední bonbon...

Eva je také šikovná, zručná. Začala šít tašky, které má perfektně vypracované, nápady skvělé. Jedna taška se mi líbila, opravdu si zasloužila pochvalu. Ale je pravda, že to bylo z mé strany asi tak všechno. Eva mi zanedlouho volá, že si řekla, že mi tu pochválenou tašku ušije. No, jak chceš, Evo, pěkná, ano, to byla.
A tak jsem včera dostala tašku.
" Stojí 250 korun .." hlásí mi Eva. Vytáhla jsem z peněženky sumu, předala Evě. Taška visí v komoře, nemám z ní radost.

Chtěla bych do závěru a zhodnocení auditorské zprávy napsat, že mě přátelství tohoto druhu nebaví. Že ho v podstatě už nechci. Že mi takové přátelství nic nepřináší, nedává mi klid, nenabízí důvěru, pochopení. Tak si přátelství nepředstavuji.

Přátelství je totiž pro mě to, co mi dává Jana:

- je citlivé -
- nemusíme se vidět měsíce a přesto o sobě víme, stačí si napsat jednu sms, že jsme
- nebojíme se jedna druhé sdělit své starosti, protože víme, že si je necháme pro sebe a nediskutujeme o nich s manželem anebo dalšími kamarádkami
- děláme si z našich pupků a vrásek legraci a neshazujeme se
- když je nám smutno, pobulíme si
a hlavně mám pocit, že se máme opravdu rády, tak opravdu obyčejně....

Pod tento závěr auditorské zprávy se klidně podepíšu, ale pod zprávu s názvem " Přátelství s Evou" ne.



Bobina se ztratila

8. června 2018 v 13:27 | bluesovka |  Myšlénky
Nemluvila jsem se svou kočkou. Asi deset minut. Než mě přešel obrovský strach a dostavila se úleva.
Kočka Bobina teď bydlí hlavně na terase. Vytvořila jsem tam několik zákoutí, která ji chrání před sluníčkem. Bydlí tam i v noci do doby, než se uloží kousek ode mě na svém místečku a spí nočním spánkem. Vydává jemné zvuky, vzdychne, hekne, odfukuje. Tak se mnou žije a já se o ni starám seč mohu. V poslední době jsem se odvážila nechávat ji na balkoně i když jsem odešla z bytu. Sice může vyskočit dolů na trávu, jsou to tak dva metry. Zkusila to zatím jednou hned po nastěhování, od té doby už nikdy. Já jí věřím. Neopustila by mě. Přece ví, že je moje košiška chlupatá.
Včera jsem běžela do knihovny. Řekla jsem jí : " Bobi, jdu do knihovny. Neblbni tady, nechám tě na balkoně. Kdyby něco, zalez domů..." Já se s ní vždycky rozloučím, ale od ní zpětná vazba žádná, spánek pod křeslem hluboký.
Když jsem přišla domů, Bobina nikde. Šustím pytlíkem s granulkami, chodím a tahám za sebou krejčovský metr, který miluje. Pohazuju chlupaté myšky a úlisně ji lákám na trochu mlíčka. Ticho.
Průzkum koupelny je rychlý, tam nechodí. V komoře na kotli není zamotaná do trubek. Na záchodě netrůní. Všechny židle jsou prázdné, lezu pod postel - není. Znáte to, dostavilo se bušení srdce. Kdo nemá zvíře neví, co se v hlavě majitele odehrává. Ona fakt nikde není, a to jsem prolezla celý byt včetně skříně a šuplíku.
Jdu ven a koukám mezi keře, soused chápavě pomáhá. Okamžitě se mi vybavuje léto před pěti lety, kdy Bobina spadla z římsy asi pět metrů vysoké. Nemohli jsme ji najít. Večer mňoukala z křoví . Zaplaťpámbu! - hned jela na veterinu. Zvracela krev, já jsem brečela. Nikdy nebyla Bobina tak krotká a hodná jako tenkrát na vyšetření. Na rentgenu jsem si prohlédla její orgány a s úlevou zaplatila po všech kontrolách čtyři tisíce korun za verdikt, že je bříško jen zhmožděné.
A najednou tu zase není. Dostavily se katastrofické scénáře. Seděla jsem jak pecka. K pláči jsem zase neměla daleko. A pak neskutečný pohled na hlavu zvířátka, která vykukuje z truhlíku na kytky. No teda! Tam přeci nebydlíš! Ty potvoro, ty mrcho jedna, ty jsi hluchoun, ty jedno moje zlatíčko!?
Tisknu k sobě nahlas vrnící kočku, která nic nechápe, čumákem mi sune brýle do polohy nakřivo a pak se začne drát zpátky do truhlíku. Zaujme polohu - pardon - jako v rakvičce - a pokračuje ve spánku. Ty bestie jedna, ty blboune, Bobinko moje... no tak spinkej...




Kde spíš?

7. června 2018 v 17:02 | bluesovka |  Myšlénky
Dnes budíček ve čtyři ráno. Rozednívá se, je naprosté ticho, jen občas se probere jeden ptáček, pak druhý, zanotují, zase ztichnou a asi si ještě dospí, či co. Já už spát nemůžu. Ve čtyři ráno přicházím na balkon a koukám. Se mnou tam kouká i vzpomínka na rána v panelovém paneláku před lety. Před mnoha lety. Tenkrát jsem trávila letní noci na balkoně. Každou sobotní noc, pokud ovšem nepršelo. Jak já se těšila na sobotu, kdy na mě táta mrknul a zeptal se: " Kde spíš? "
" Venku! "
Venku na balkoně. Odpoledne se balkon zametl, případně omyl. Položila se deka a já si přitáhla přes celý byt snad stokilovou kostku - matraci z gauče. A pak ještě jednu a ještě jednu. Celkem tři jsem si vyskládala na úzký balkonek, kam jsem se vešla tak akorát. Na matrace prostěradlo, peřiny, deka, polštáře, pelech... Pelech nachystaný, už ať se setmí!
Bydleli jsme až nahoře, v pátém patře, na balkon moc vidět nebylo. Pro ještě větší soukromí jsem si natáhla přes balkonové sklo deku. Byla jsem jako v krabičce.
V sobotu večer dávali v televizi filmy. Od osmi, většinou s hvězdičkou.
" Je tam hvězdička, nic pro tebe..." rozhodli rodiče a já neodmlouvala. Odešla jsem do venkovního pelechu a dívala se skrz okno. " Zalez! " odhalili mě naši a já slyšela, jak se dusí smíchy, že na můj podvod přišli. Usínala jsem ale šťastná i bez filmu s hvězdičkou. Zato těch hvězd, kterých jsem viděla nahoře na obloze.
Spaním na balkoně jsem nakazila i svoje kamarády. Pavla pod námi, Věru napravo i Evu nalevo. Všichni jsme si vytahali v sobotu na balkony svoje pelechy a pak jen na sebe mávali rukama.

Dnes mám terasu tak velkou, že by se na ni vešla celá postel. A ještě by kousek místa zůstal. Nespím na ní vůbec. Vždyť mě to ani nikdy nenapadlo. Taky už mi není čtrnáct. A nemusím pavouky nebo můra kdyby tam vrčela!
Člověk míval ale krásné nápady, že... ! Že bych to navrhla vnoučatům? Nebudou se na mě dívat jako na tydýta?

Kam dál