Jsi nejošklivější - řekla...

29. července 2018 v 17:55 | bluesovka |  Myšlénky
Jsme takový zajímavý dům. Terasovitý. Hezký. Bydlí tu hlavně mladé rodiny se spoustou malých dětí. A taky je tu všechno slyšet. V podvečer se ozývají z oken hlásky, které nechtějí spát, nechtějí papat, volají maminku. Jeden takový hlásek mi tak připomíná mou nejmladší dceru, že už ho rozpoznávám a jeho majitelku, asi tříleté děvčátko, taky. Na konci věty se hlásek tak legračně klepe a zvedá se do výšky. Včera se zvedal taky, ale protože malá plakala. Četla jsem si na terase, byl opravdu hodně teplý večer, ale nemohla jsem se do knížky zabrat. Ten můj hlásek ozývající se z okna vlevo nahoře byl smutný. K němu promlouval hlas, který z poslechu neznám.

Byl hlubší a trochu nervozní: " Uklidíme hračky, osprchujeme se a půjdeš do postele. Opakovat to už nebudu".
Chvilku bylo ticho a pak znovu ten hlubší hlas povídá: " Proč jsi na mě tak zlá? Ty jsi ošklivá, nejošklivější holka. Až přijede maminka, všechno jí řeknu. A když budeš zlá a budeš zlobit, už nikdy za tebou nepřijedu a nebudu tě hlídat..."
" Ne, já nejsem ošklivá " pláče hlásek.
" Jsi, jsi zlá, nejzlobivější a nejošklivější..." opakuje hlas.
" Nejsem nejošklivější, ne, babičko. Dáš mi ještě kašičku? "
" Žádná kaše nebude. "
Pláč.

Vztyčila jsem se. Nemůžu a nechci dál poslouchat co člověk - dítěti pomalu nejbližší - dokáže vypustit z úst. Jak ubližuje.
Jak asi ta malá, tříletá hlavička zpracovala informaci, že je nejošklivější a nejzlobivější ? A navíc je to informace od její vlastní babičky. Přeji si, aby se takové věty neusadily v mysli Natálky jako semínka, která zapustí kořínek a porostou.
Nahlas jsem vyslala směrem k oknu protesty a docela otřesená doslova zalezla domů. Holčičky mi bylo líto, tak malá a jak statečně za sebe bojovala.
Přála bych si, aby baba splnila svou výhružku - už by neměla přijet a dítě hlídat, to by se mi ulevilo.
 

Jak se stát krávou

25. července 2018 v 19:22 | bluesovka |  Myšlénky
Šla jsem se podívat na hrobeček, jestli mi tam gerbery v květináči už úplně neuschly. Ne, drží se. Porovnala jsem kamínky, zapálila svíčku a trochu si popovídala s babičkou a Káťou. Nejlíp se mi s nimi povídá na bobku, jsme si tak nějak blíž. Najednou slyším motor auta, které se blíží. Když zvednu hlavu, zastaví auto těsně u lavičky s konvemi. Nikdy jsem auto uvnitř hřbitova neviděla. Všichni parkují venku, za branou. Od hlavní brány to je necelých dvacet metrů k pěšinkám vedoucím k náhrobkům. Cesta je tak akorát široká právě pro auto. Asi je to invalida. Omyl - z auta vyskočil muž statné postavy, z kufru vyndal květiny, vůz pečlivě uzamkl a odkráčel mezi hroby. Něco ve mně začalo bublat. Přeci nebudu jak nějaká babka nadávat, uklidňuji se, ale nejde mi to. Nejde. S autem až dovnitř, mezi hroby, nechápu.
Z druhé strany - k čumáku auta - míří stará paní. O hůlkách si to šine po cestičce a zastaví se překvapeně před překážkou, kterou nejde obejít jinak než že projdete malými keři a přes hroby auto obejdete. Pán se nevrací a paní se na hůlkách potácí ke keřům. Zdoláváme společně překážku, pán se vrací pro vodu a propíchne nás očima. Paní pláče a když se drobnými krůčky dopotácí k lavičce, už není k utišení. Takový hrozný pláč! A pán už jde - jde zpět ke svému vozu.

" Mohl jste zajet rovnou až ke hrobu, abyste to měl hned při ruce ! " neodpustím si.
" Drž hubu, ty krávo..." bouchne ten člověk dveřmi, zařadí zpátečku a vysviští ze hřbitova.

Paní se pak dlouho nemohla uklidnit, pláč s ní lomcoval. Mezi vzlyky jsem se dozvěděla, že jí manžel zemřel úplně nedávno, hrozně se jí stýská, protože zůstala sama a nemocná. Nejspíš plakala asi nad světem vůbec. A pak začalo pršet. Jakoby pršel životodárný déšť, který nás zvedl z lavičky.
" A vy jste se ještě kvůli mně stala krávou .." smutně se usmála paní a rozloučila se. Špatná chvíle skončila. Někdy je ten život fakt smutnej .

Krátký prázdninový příběh

23. července 2018 v 17:51 | bluesovka |  Myšlénky
Léto. Prázdniny. Teplo. Ráno a ticho. Ptáci zpívaj,z nedalekého kostelíku se ozývá bimbání zvonu. Je půl deváté, sluníčko se pomalu za chvilku stočí před dům. Na zahradě u našeho domu stojí trampolína. Uvnitř, za síťkou, která chrání děti před spadnutím, leží dva kluci. Jedenáct, dvanáct let. Každý na jedné straně. Drží své mobily, hledí do nich. Je ticho, krásné ráno a mně je najednou při pohledu na ně hrozně smutno. Je léto, ráno, prázdniny !




 


Jak jsme se báli

22. července 2018 v 19:38 | bluesovka |  Myšlénky
Utrpení sbližuje. Sedíme čtyři na chodbě na gastroenterologii. Všem nám budou strkat do žaludku šlahoun a my se kolektivně bojíme. Jsme krásný vzorek - od zhruba 35 do 70 let. Jeden muž a tři ženy.
Nejstarší paní mi připadá povědomá a jdu si s ní povídat. Pak zjistím, že to je jiná paní, než co jsem si myslela, ale ona mi říká: " To je jedno, povídejte mi, co chcete, hlavně že budete mluvit a já zapomenu na strach".
A tak si povídáme o ptáčcích, o broucích, kterých prý vymizelo prý už 70 procent, o sekání trávy, ve které brouci žijí a o cvrčcích, kteří večer u jejich paneláku už necvrkají, protože tam lidi už úplně vysekali i ty zbytky trávy, ve které rostly kytky.
Paní prokládá náš dialog mohutnými vzdechy, pořád se drbe, dívá se na mobil a sleduje šedé dveře, za kterými se dějí ty strašné věci. Na výzvu milé sestřičky jde první pán. Nejmladší paní, která je na řadě po něm, šíleně zrudla. Bojí se viditelně a drží se ruky syna, který se sluchátky na uších poslouchá hudbu. Strachy mámy ho nijak nevzrušují. Pán vychází s úsměvem od ucha k uchu.
" Nechte si píchnout injekci, pak to nic není..." Vypadá rozjařeně a uvolněně. Vchází nejmladší paní a mává synovi, který si jí nevšímá.
A pak se mě ta moje spolubojovnice malinkatého vzrůstu chytne za ruku. Sedíme spolu a držíme se. " Nevadí vám to? " strachuje se a já se jí vlastně taky držím, takže jen kroutím hlavou, že ne.
Flekatá nejmladší paní vyjde, zhroutí se na lavici a dýchá. To by nám neměla dělat, myslím si. Děsí nás. Prsty sousedky se mi zarývají do dlaně a šeptá, že si určitě nechá dát injekci, protože peníze na ni má a kdyby jí chtěli dát třeba rajský plyn, tak ten si zaplatí taky. Pak se mě zeptá, jestli na lavici ještě budu, až vyjde ven.
" To víte, že jo " musím se smát a už si pro malinkou paní jde pan doktor. Objímá ji kolem ramen, vplouvají do ordinace.
Zůstávám sama se svým strachem, i když mohu říci, že jsem vlastně otrlý polykač šlahounu. Není to moje první kontrola, chodím pravidelně. Ale stejně, mít šlahoun v jícnu a cítit, jak vám šmejdí po žaludeční sliznici, není nic příjemného.
Malinká paní vyšla až skoro za půl hodiny. Ani se na mě nepodívala, v očích měla ten rozzářený pohled jako první pán a pádí po chodbě pryč. To je teda vděčnost, usmívám se a jako poslední ze čtveřice přežívám ty tři, čtyři minutky vyšetření. Bez injekce, statečně, mělce dýchám, slintám a trochu mi tečou slzy.
Když vycházím z ordinace, sedí tam už dva další nešťastníci. Vypadají stejně jako my, chudáci. " Nebojte, to nic není " zašveholím směrem k dámě, která je pěkně vyfiknutá a taky pěkně vyplašená a pádím pryč. Tak zase za dva roky...

Jak jsme se zharmonizovali

21. července 2018 v 18:44 | bluesovka |  Myšlénky
Od května je letos krásně. Nebo už od dubna? Teplo trvá tak dlouho, že mi měsíce splývají. Proč tedy nejet hned v červnu na dovolenou? Na mou milovanou Moravu, do Hostýnských vrchů, pod kterými je jeden penzionek, takové harmonizační lázně. Harmonie se jmenují ty lázně a relaxační centrum. Zharmonizujeme se - já a moje kamarádka. Zharmonizujeme se ve venkovním vyhřívaném bazénu, kde se budeme celé dny hřát a plavat. Zharmonizujeme se ve třech saunách, vířivce, na masáži. Ach, to bude supr!
Pohodlná cesta vlakem nemá chybu a jsme na místě.
Prší. Není zrovna teplo. Moc teplejších věcí na sebe tedy nemáme, ale to dáme. Kufry na kolečkách rachotí k recepci penzionu, abychom natěšené zahájily naši rekreaci. Doplácíme pobytové náklady a řítíme se do pokoje číslo tři. Znáte to, první pohled je rozhodující. Stojíme v pokoji podobném pokojům za dob podnikových rekreací ROH. Nemůžeme se dostat na balkon, protože je rozbitá klika od balkonových dveří. Výhled do zdi. V koupelně se asi sprchovat nebudeme, kamarádka nechce na topení pověsit ručník. Proč? No tak se podívej... Jsme zaražené a začíná týden otázek a odpovědí.
Kde se tedy budeme sprchovat, když se nám do sprcháče nechce? Třeba v sauně?



Když se nám podaří zajistit opravu kliky na balkon, vstupujeme na terasu. Tady asi moc sedět nebudeme. Ale protože jsme odolné, nenecháme se přeci otrávit. Vždyť budeme celé dny venku a uvnitř na procedurách.
Proto jdeme hned na výpravu do saunového světa a k vířivce a k vnitřnímu bazénu. Na schodech nás potká hromotluk, který štěkne: co tady děláte? My se tady rozhlížíme... Co se to tady u vířivky válí? Aha, plachta na přikrytí. Jé, tady jsou sauny, hurá! Cihla u dveří sauny nejspíš znamená, že se nepremáva. U druhé mezi dveřmi kyblíček. Saunový bazenek nemá vodu. Nebojíme se, pobyt začne zítra a vše bude jak má být.


Vybíháme před penzion s nadějí, že se nám ukáže onen vyhřívaný - na stránkách penzionu ( hosty lákající) venkovní bazén. Vypadá takhle: je to stavba
a takto vypadá lákadlo na prospektu, který nalákal i nás:


Bazén se prý už druhé léto opravuje. Klamavá reklama jak prase. My chtěly do té modré vody napravo!
A prší a je zima. Mohly bychom dostat navíc deku? Ano, jistě. Nic štípavějšího s mnoha děrami jsem dlouho neviděla.
Zalézáme do pelechů a říkáme si, že zítra bude na procedurách líp. Jsme optimistky, holky ze severu se nenechají rozhodit.
Následující den se žádné překvapení v podobě fungujících saun nekonalo. Naopak, k dispozici je jedna aroma sauna, ve které lezeme jako opice do výšky, abychom se alespoň trochu zahřály. Těžko. Teplo nám nedodá ani vířivka, na jejímž dně cítíme kamínky a písek. Remcáme, jdeme si stěžovat. Prý buďto funguje jen jedna sauna anebo bylinková pára. V sauně zima jak v morně. Najdeme páru a jsme vděčné za vedro. Venku totiž žádné teplo není. Vypadá to, že jsme si vybraly ten nejstudenější týden.
Pan majitel penzionu nám večer při setkání oznamuje, že kvůli nefunkčnosti venkovního bazénu se rozhodl provoz saun prodloužit o dvě hodiny - z hodiny 15. na hodinu 17. Nikde ani slůvko o tom, že provoz je takto ufiknutý. Chápeme - pracovníci penzionu musí být brzy doma - jako z práce - hezky po třetí. Syn majitele penzionu má na starosti ony dvě hodiny navíc. To znamená, že v 16 hodin zavírá teplou vodu a před pátou chodí s klíči jako dráb a honí lidi z páry a vířivky pryč. Pak jde na službu do tamní čajovny. Vůbec by mě nenapadlo, že u hromady různých věcí je vstup do oné tajuplné čajovny. Ostatně takový doslova "bordel" je po celém areálu. Co se nehodí, to schováme za roh nebo tam, kam se moc nechodí.




Chceme teplo. Chceme léto, chceme plavat. Není nám přáno.
Jednou jsme objevily kousek za jídelnou v temném koutku postavu s kapucí na hlavě koukající do notebooku. Postava je paní z pokoje vedle nás. " Zjistila jsem, že wifina funguje jen tady v tom koutě ..." hlásí nám s úsměvem. Nespokojenost nás spojuje a povídáme si. Povídáme si i s ostatními návštěvníky penzionu. I oni hudrají a remcají, spojují se v hloučky nespokojenců.
O domácí kuchyni si můžeme také nechat zdát, ovoce není vidět, pitný režim neexistuje. Chudák klasická česká svíčková - ta tady dostala na frak. Dny jsou jeden jako druhý - jedna sauna nebo pára, zima v aroma, zima ve vnitřním bazénu, kde si zaplavou maximálně dva. Ale to zase tak nevadí, protože je studený, nechodí tam skoro nikdo a já ho mám jen pro sebe.
Je poslední den, balíme. Sluníčko nám svítilo opravdu jen občas, celý týden byla zima a nevlídno. Kdo ale byl vlídný a my jsme za hezký přístup vděčné, to jsou zaměstnanci penzionu. To musím říci po pravdě - snažili se. Jen ten bručoun syn, který hosty svou nevychovaností odrazuje. Jestlipak těm všem zaměstnancům není stydno, vždyť nejsou slepí. Ale my jim děkujeme. I trsům levandulí, které mi svou vůní budou penzion připomínat.
A vzpomínám teď i na hosty, kteří v plavkách ve špinavé vířivce vyhrožovali, že jsou tady letos poprvé a naposledy. Prokazují svou odvahu a odhodlání se do Harmonie už nikdy nepodívat tím, že před odjezdem domů vytahují z tašky alkoholickou lahev anebo bonbonieru a loučí se s personálem se širokým úsměvem : tak příští rok zase nashledanou!

My dáváme penzionu Harmonie sbohem. Učinily jsme patřičné kroky, abychom získaly zpět peníze za slibované a neposkytnuté služby. Jestli mohu dobře radit, v Harmonii se zharmonizování nedočkáte. Spíš zklamání a pocitu, že jste dovolenou totálně zazdili.
A jako lahůdka nás čekají úžasné toalety v Přerově na nádraží. Skanzen starých časů jak vyšitý. Vlak přijíždí a my se vracíme do současnosti - uff.


Nevím, jestli to dám

20. července 2018 v 21:44 | bluesovka |  Téma týdne
Co jsem si to já, blbka blbá, vymyslela!? Vždyť mi bylo tak dobře, fakt tak dobře. Nemusela jsem už nic, dny krásně plynuly a já si už jen mohla vymýšlet, co ten den budu dělat. Vedla jsem si svůj "můžu-nemusím" život.
Vstanu si v devět třeba, hupsnu za dětma, trochu poháčkuju deku, udělám si něco na zub, jdu ven, na kafe, se psem, bože paráda! A pak se objevil červík. No, mohla bych ještě vzít nějakou práci na doma, jen tak na pár hodin - hlodal červík v mé hlavě. Práci jsem našla hned.
Kamarád zajásal. Jasně, pojď mi do firmy hlídat papíry. Holky z ekonomického si tě vezmou na starost, zaučíš se, pomůžeš mi, budu rád.
Dostala jsem notebook. Krásný, nový. MAC. Celý život jsem bušila do klávesnice na počítači, ale tenhle noťas je oříšek. Holky nemají čas mě učit jej ovládat a blíží se uzávěrka s excelovými tabulkami. Kde je, proboha, enter? jak označím sloupec? jak zruším sloupec a sečtu? Děvčata se na mě dívají se zdviženým obočím a já si připadám jak blbec.
Neumím to, přiznávám. Břicho se lehce klepe, nikdo se se mnou nemaže, prostě se to musím naučit. Jedno dopoledne posouvám prstíkem šipky tak dlouho, až vznikne tabulka. Jsem šťastná. Jen tak pro sebe, jinak mě nikdo nechválí. Motivace nulová, ale já zjišťuji, že mě najednou tabulky neděsí, baví mě a taky šťourat se v dokladech mě baví. Vyšťourám všechno, ale občas se seknu. Pak se na mě znovu dívá zdvižené obočí a dvě tvrdé holky do mě pumpují jak se co má dělat.
Jsem pečlivá, léty prací vycvičená. A taky jiná. Mám své vzorce mezilidské komunikace a sama jsem za život zaučovala spousty lidí. Nemůžu si zvyknout na způsob mého výcviku. Je odměřený, zbavený lidskosti a pochopení. Nesměju se, jsem v křeči, uvědomuji si svůj věk. Občas přiletí nějaký mail s pokyny. Cítím se fakt blbě, lidsky si nerozumíme, a to se zaučuji teprve třetí týden. Vůbec nevím, jestli to dám.
A tak si tu dnes nadávám, ale přitom cítím, jak se mi za pouhé tři týdny krásně promazal mozek. Jak mě to nové baví, i když dostávám kapky. Dám tomu hezky ještě dva týdny. Buďto se něco zlomí anebo prásknu dveřma. A pak už zase nebudu muset nic, jen budu mít pár dní hořký pocit. Ale zatím bojuju, nechci to vzdát. Vedu zvláštní boj a je mi z něj tak všelijak.


Kytka pro ředitelku

22. června 2018 v 12:59 | bluesovka |  Myšlénky
Objaly se, pochválily si oblečky a skočily do autobusu. Dvě holky z učiliště. Jedna je moc hezká, má (přirozeně) krásné kudrnaté vlasy. Když se usměje, celá se rozzáří a že jí to sluší, to asi ví. Druhá můj zrak taky přitáhla, protože má na sobě tak růžovou bundičku, že vypadá jako lízátko. A dnes lízátko otevřelo pusinku a pustilo se do kudrnaté:
" Des byla, vole? Sme měli praxi, sem dorazila už ve vosum a v půl devátý přišla ta pizda mistrová, že máme vypadnout,vole. Jako proč? Že nás bylo jen pět nebo co? No tak sme vypadli a mně nejel kurva vůbec žádnej autobus. Des teda byla,vole?"
Kudrnatá s krásně pěstěnými, bíle nalakovanými nehty, si prohrábla účes a zvysoka lízátko usadila:
" Se neposer, no, vole, sem zaspala ... "

Děvčata se usazují a vedle nich se na okraj sedačky posadil pan bezdomovec. Ubytovna pro lidi bez přístřeší je totiž kousek od učiliště, a proto tyto dvě skupiny lidí jsou nejčastějšími pasažéry zmiňované linky . Pán jakoby se scvrknul, sklonil obličej, zabral se do sebe a jedeme.

" Mám tři pětky, dvě jsem nějak opravila, ale tu třeti nedam. Úča mi hrozí, že mě buďto vyhoděj nebo propadnu zpátky do druháku,vole. " Lízátko vypočítává, ze kterých předmětů ty koule má.
"Nevyhoděj tě, vole. Neboj se, mně vyhrožujou už vod prváku a pořád sem tady".
" No já nevim, docela mě to sere, se máma posere. Ty jo, včéra! Kluci mi řikali, že mě táhli z hospody, jak sem byla vožralá. Si to vůbec nepamatuju, sem měla vokno. Viš, že je Roman teplej ? A Radim prej taky. Sem řikala Romanovi, že má Radim make-up. A viš co mi řek? Že to není make-up, ale korektor, ty vole!"
" No jasně že sou teplý,to je na nich přece vidět".
" Sem ráno čekala na autobus, stála sem tam jak č... a furt nic nejelo. A šel kolem děda, tak jsem s nim šla koupit andulku, vole, normálka ptáka, vole." Lízátko se rozzářilo a nás potěšila ta hezká příhoda s ptáčkem.

Mezitím přistoupil na zastávce další pan bezdomovec. Sedl si ke kolegovi, drcnul do něj a prohodili pár slov. Když přišla z dívčí sekce řeč o nákupu ptáčka, muži zmlkli. Těkali pohledy k děvčatům, na sebe, na mě, zpátky na děvčata a pak přestali mluvit. Že by to na ně bylo moc? Nebo dobré téma?

" Minule to byla prdel. Na zastávce autobus píchnul. Jako kolo mu píchlo. Museli jsme pěšky. Laura měla vysoký podpatky, ty vole, vona taky šla pěšky, to byla potupa."
" No to jo, v podpatkách pěšky, to je potupa. Hele, mysliš, že mě nevyhoděj? Jako dybych propadla, tak dobrý,no, ale aby mě nevyhodili, vole..."
" Nevyhoděj, dyk ti to řikam. Ředitelka jenom straší, to voni si nedovolej. A komu neseš tu kytku? "
" No přece ředitelce, ty vole ! "

Pomahači

21. června 2018 v 13:24 | bluesovka |  Téma týdne
" Mám pocit, že jsi mě celou dobu jen využívala ..." podařilo se mi před nějakým časem ze sebe vysoukat a ukončit jednu kapitolu svého života. Šlo to špatně. Už jednou jsme si totiž podobnou zkušeností prošly a pak spolu pár let nemluvily. Začalo to jednoduše:
Před mnoha lety si půjčila na večírek moje džíny. Krásný džíny za spoustu peněz barvy bleděmodré. Dárek od manžela. Pár dní po večírku se džíny stále nevracely. Až z ní vypadlo, že je postříkala omáčkou! Konkrétně gulášem. Vyprala je, skvrny nepustily. Namočila do sava - nepustily. Znovu vyprala, barva pustila, pak drbala. Vydrbala na nich díru. Chtěla jsem je tedy zaplatit. A pak jsem dlouho neměla ani džíny ani peníze, až zasáhl její manžel. Omluvil se, přinesl peníze a jak říkám, pár let bylo ticho bez omluvy.
Jednou jsme se potkaly. Naše setkání bylo nečekané, ale oboustranně jsme zjistily,že si chybíme. Tenkrát už jsem se omluvy dočkala, i když už mi na ní po tak dlouhé době vůbec nezáleželo. Začaly jsme se víc potkávat, svěřovat se a přátelství se vrátilo do starých kolejí. Ale něco mi tam drhlo. Znovu se rodil pocit využívání.

" Teda mě tak bolí rameno a mám tu ještě koš se žehlením..." následuje významná pomlka. A co řeknu já? jojo, jen košík přines, já ti to vyžehlím, žehlím přeci ráda.
" Nepojedeš kolem nás, že bys mi sem hodila ten tvůj super vysavač ? Jen na chvilku? " a já jedu a vezu vysavač.

Pak mě poprosila o peníze. Malý červík v mé hlavě mi říkal, ať neblbnu, ať si vzpomenu na kalhoty ...Ale už se slyším, jak se ptám, kolik by potřebovala. Dost peněz to bylo. Smlouva na pravidelné splátky. A konec jak v blbým filmu, který jsem si ale zrežírovala já sama. Protože jsem se neposlechla, protože jsem zase byla tak blbě ochotná pomoci i přes špatnou zkušenost.
A to je přesně moje past - snaha pomoci, vrozená potřeba nebo vlastnost pomáhat...

Ta moje víra, že to druzí mají postavené stejně jako já.
Přeci mě moje kamarádka znovu nepodrazí.
Přeci - když někdo potřebuje a já mám, tak pomůžu.

Výsledek tohoto uvažování a poskytnutí sumičky byl :
peníze nechodily pravidelně měsíčně na můj účet, pak přestaly chodit vůbec, telefon nikdo nebral a nakonec opět zasáhl její manžel . Řekla jsem jí jen tu jednu výše uvedenou větu a už zase spolu nemluvíme. Tentokrát nejspíš už napořád. Můj příběh není nic neobvyklého, zápletka jednoduchá, vždyť kolik z nás má podobné zkušenosti.

Poučila jsem se, ale je to proti mému založení. Tam uvnitř jsem člověk-pomahač, takový, jakého ze mě vychovali mí rodiče, ale už jsem pomahač zkušenostmi omlácený. Někdy zklamaný, někdy naštvaný, rozladěný.
Třeba v ústavu -
pomáháme klientům s přemisťováním na lůžko a jednoho dne zjistíme, že to umí krásně sami.
pomáháme klientům zařídit si práci přes počítač a zjistíme, že s počítačem pracují lépe než my a jsou schopni si najít cokoli.
pomáháme nové kolegyni s klientem a pak zjistíme, že pracujeme sami a ona si pokuřuje cigárko.

A tak jsme se lety naučili rozlišovat mezi pomáháním a využíváním. Je to nutné. Náš přerod můžeme podložit svými zkušenostmi, kterých máme hodně. Občas se snažíme z naší pasti vysápat ven, ale jde to těžko.

Proto když mě nedávno moje neteř poprosila o menší půjčku, odmítla jsem. Myslím, že byla hodně překvapená. Není na odmítnutí totiž zvyklá, protože já jsem byla vždycky tak jako po ruce...

Radujte se!

17. června 2018 v 20:59 | bluesovka |  Myšlénky
Tohle vám musím napsat:

Dcera mi poslala mail. Byl krátkej, ale výstižnej a naprosto mě dostal:

" Dnes jsme seděli celý den s Danem na balkoně. Jedli jsme dušenou kapustu s tofu a radovali se "

Není to krása? Sedět na balkoně, jíst tofu a kapustu a radovat se. Přeji vám, abyste se v příštím týdnu také jen radovali.

Můj Kikouš

16. června 2018 v 23:08 | bluesovka |  Myšlénky
Milá Kiki, kde jsi?
Budeš mít narozeniny. Bude ti už pětadvacet. Když jsme se seznámily, bylo ti jedenáct. Hned první den, kdy jsem nastoupila do nové práce v ústavu, mě poslali do tvojí "rodinky". Tam na mě z postele koukaly tvoje obrovské oči. Zhodnotily jsme se navzájem pohledem. Já vyplašeným, ty s jiskřičkami smíchu - jako ostatně pak vždycky. Nakrmila jsem tě rajskou omáčkou s kolínky. Měla jsi kašel a za chvíli jsi všechno jídlo na mě vyzvrátila. Moje kolegyně prohlásila, že nesnáší zvratky, a tak jsem nejen všechno omyla a uklidila, ale poprvé při převlékání jsem viděla tvoje tělíčko odkázané zcela na pomoc druhých. Potichu ses mi omluvila a kulila dál na mě svoje oči. Vůbec jsem nevěděla, jestli práci s vámi, dětmi na vozících, zvládnu.
Asi ano, zvládla jsem i mnohem horší věci než oběd na kalhotách. Později, vždycky když jsi měla kašel, tak jsem už zkušeně uhýbala a ty ses jen smála a volala uteč!

Musela jsem se naučit ti rozumět. Nejen tvojí řeči, která někomu mohla připadat nesrozumitelná, ale nebyla. Tvoje charakteristické huhlání se dalo krásně naučit. Naučila jsem se tě mýt, posazovat na vozík, krmit, oblékat. Naučila jsem se podle pohybu očí poznat co chceš. Jako spoustu dalších holek na vozíku jsi trpěla bolestmi břicha a špatným vyprazdňováním. Když se z koupelny ozvalo hekání, jen jsem na tebe houkla: tlačíš? a už ses smála, protože jsi věděla, že už jsem na místě a začíná nám společná služba.

Víš, že si vůbec nepamatuji, že bys někdy plakala? Vlastně ano, když tě maminka vozila z domova zpátky do ústavu a tys přitom chtěla zůstat doma. To tě neutišil nikdo, musela ses vybulet. Ale jinak jsi byla fakt sluníčko.

Pracovník by se neměl citově připoutávat ke klientovi. Já jsem se nepřipoutala, jen jsem tě měla tak nějak víc ráda. Nosila jsi úžasný světle zelený svetřík s kytkou a já se smíchem po něm toužila. Zálibně jsem si ho prohlížela a tys jen na mě mrkala. Měly jsme domluvené signály a bezeslovnou schopnost si rozumět.
Nejvíc jsme se užily na pobytech. Vláčela jsem tě s vozíkem po borovicovém lese a zapadla do pískové cesty. Jezdily jsme spolu v podvečer kolem ztichlého rybníka. Cpaly jsme se zmrzlinou a tebe pak bolelo břicho. Milovaly jsme společně výlet do krámku s keramikou a blbůstkama, kde jsme si vždycky něco koupily. Třeba ty mně to srdíčko z plechu. Nebo tvoje fotka mezi břízama. Zpívání u ohýnku. Koupání v tý příšerný vaně a nízké válendy, ze kterých jsme vás zvedali do vozíků.
Diskotéka s novým kloboukem anebo jízda s vozíkem mezi kužely, skoro jsme se vybouraly...
Kolik prázdninových pobytů jsme si tak užily? Pět, šest? A pořád se smíchem a dobrou náladou, kterou by ti mohl závidět každý zdravý člověk. Naše heslo: klíče,foťák,mobil - hlásila jsi při každém odchodu na dlouhý výlet. Bylo to prima, Kiki.

Přesto, že si nedokážeš sama udělat vůbec nic, přihlásila ses na školu do Prahy a přesvědčovala jsi doma maminku, že pobyt ve škole i život v nedalekém penzionu zvládneš. Požádala jsi mě o podporu, protože maminka měla o tebe strach a ústav byl jistota. Kdybys jen tušila, že za mojí podporou se schovával úplně stejný strach. Ty sama v úplně cizím prostředí - nedokázala jsem si to představit. Kikouš bude sám. Nakonec to opravdu Kikouš dokázal - zvládla jsi přijímačky i cestu do nového bydlení a života.
Dospěla jsi, vyrostla, zženštěla. Ale ráno po probuzení jsi měla na hlavě roští jako vždycky. A úplně studený nohy a chuť na kolu. Když jsi z ústavu odcházela a v klubovně jsme se spolu loučily, dala jsi mi tašku. V ní zelený svetr s kytkou. Kikouši, vždyť já se do něj nevejdu - chechtáme se a bulíme zároveň.
A teď ti, Kristýnko, bude pětadvacet. Pětadvacet! V kontaktu nejsme už více než tři roky. Dnes jsem mrkla na staré fotky a vykoukla jsi na mě. Jako bys mi říkala, že budeš mít narozky, tak ať si vzpomenu. Ať jsi, děvče moje, kdekoli, vzpomínám !! Bylo to krásný, viď !


Kam dál