Ferda

27. listopadu 2017 v 18:19 | bluesovka |  Téma týdne
Chci být víc než jen morče. Pojmenovali mě Ferda a jsem zavřenej v kleci. Nějakej kluk do mě píchá tyčkou a já se nemám kam schovat.
Mám hlad, dostávám najíst jen občas a hlavně mám žízeň. Když kluk odejde, přichází paní a dává mi pít a najíst. Domlouvá klukovi, aby se o svoje zvířátko staral dobře, ale jen paní odejde, kluk zase píchá tyčkou a křičí na mě, že si mě vycvičí.
Mám strach, běhám z rohu do rohu a pískám. Třeba mě ta paní uslyší. Kluk bouchnul do klece, že mám zmlknout a paní nepřišla.
Tak žiju v kleci, jsem slabé morče, sil mi ubývá. Nemůžu se bránit. Patřím tomu klukovi, kterej mě trápí. Jestli to tak půjde dál, umřu.
Zhubl jsem, po těle mi chybí srst a pořád se bojím. Umřu.

Chci být víc než jen pes na kusu provazu. Pes, kterej dnes dostal od svýho člověka kopanec do hrudníku. Bolelo to tak, že jsem se stočil do klubíčka. Pán na mě cosi křičel, divně se motal a páchnul. Nerozuměl jsem tomu, proč mě můj člověk kopnul. Bojím se ho, ale přitom ho mám rád. Já bych mu neublížil nikdy,ale jak se mám bránit? Přišel další člověk a bouchnul do ruky mýho člověka za to, že mě kopnul. Křičeli na sebe. To se mi nelíbilo, tak jsem toho druhýho cizího člověka kousnul.

......................................................................................................................................................................
Popsala jsem dvě příhody ze života.
V prvním případě si morče pořídil jeden chlapec z našeho ústavu. Lukáš se jmenoval. Sám byl vozíčkář, moc jsme si s ním nevěděli rady. Nepodařilo se nám navázat spojení a i když byl hodně nemocný, nenechal si poradit. Morče pískalo často. Bylo mi ho strašně líto, ale s Lukášem nebyla řeč. Tyčku u klece jsem někdy schovala, ale našel si jinou. Morčátko dlouho neměl, jednou ráno jsem zvířátko našla v misce s vodou a z tlamičky mu tekl pramínek krve.
Nepochybovala jsem o tom, že Ferdu utrápil. Pak Lukáš z ústavu odešel a žil se svojí Janičkou a miminkem, které se jim narodilo. Sám umřel o pár měsíců později na celkovou sepsi.

Cizím člověkem, kterého pokousal pes, jsem byla taky já. Ono se říká " za dobrotu na žebrotu", ale já se tomu pejskovi ani nedivila. Jak to s ním dopadlo, nevím. Asi to ani vědět nechci.




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 27. listopadu 2017 v 18:38 | Reagovat

To jsou šílené příběhy, lidi co se nemůžou o zvířata postarat si je nemají v žádném případě pořizovat :(

2 hrachajdice hrachajdice | Web | 27. listopadu 2017 v 18:39 | Reagovat

To je hodně smutný :(

3 bluesovka bluesovka | 28. listopadu 2017 v 11:58 | Reagovat

Doufám, že další témata budou veselejší, díky za komentáře..

4 Meduňka Meduňka | Web | 1. prosince 2017 v 20:51 | Reagovat

Nikdy nepochopím tu nesmyslnou, uboho lidskou krutost... Z takových příběhů je mi vždycky nevýslovně smutno. Obvykle je ani nedočtu, ale výběr je výběr a tvůj článek do něho patří.

5 bluesovka bluesovka | 2. prosince 2017 v 14:18 | Reagovat

[4]:

[4]: Děkuji, je to smutné, ano ... moc díky za výběr!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama