Jedináček

9. prosince 2017 v 16:57 | bluesovka |  Myšlénky
Jsem jedináček. Moje sestřička umřela úplně malinká na zánět mozkových blan. Tenkrát mi bylo pět let, pamatuji si jen, jak jsem musela utíkat rychle vedle kočárku s miminkem, které mamka vezla do nemocnice. Pak už mi jen naši řekli, že Jarmilka umřela a to bylo všechno. Vůbec se o sestřičce nemluvilo, ale já jsem nikdy nepoprosila rodiče, aby mi opatřili nového sourozence. Neodvážila jsem se a tak jsem si žila sama.

Jedináčci si dokáží vytvořit svůj svět. Já měla ten svůj za záclonou v pokoji, který jsme neobývali. Tam jsem mlátila pravítkem medvědy, kteří nechtěli poslouchat, tam jsem opravovala školní sešity a psala poznámky do ručně vyrobených žákovských knížek . Můj svět byly knížky a poslech rádia, kde vysílali hry a různé rozhlasové soutěže. Dodnes si pamatuju, kde jsem měla postel a kde stálo rádio vysílající hru o tom, jak přijíždí princ bez hlavy...

Jedináček je určitě i statečný, příkladem jsem také byla já, když jsem se dokázala postavit i silnějším dětem. Jedináček nemá nikoho, kdo by se ho zastal. Nemá žádného velkého bráchu, který by si to s případnými útočníky vyřídil. Nemá se ale komu svěřit, když se mu ve škole smějí, že je hubeňour. Proto odjíždí jedináček do ozdravovny a tam se mu, chudákovi, tak stýská, že nepřibere ani deko. Ale jinak si nestěžuju , můj svět byl hezký, bohatý a když jsem už uměla číst a psát, pustila jsem se do povídek. Zejména takových, ve kterých vítězili kovbojové nad lotry. Ženy pištěly v dostavnících, které napadali Indiáni - to bylo stěžejní téma.

Můj táta promítal v kině a v kině jsem taky byla doma. Občas jsem večer nemohla usnout, když se mi v hlavě usadila hnusná kreslená čarodějnice anebo nějaká scéna z černobílé české detektivky. V promítací kabině totiž bylo jedno takové menší okénko a tam jsem stála a koukala na cokoli. Než mě ale taťka vyhodil, pak už dělal selekci, na co se budu dívat a na co ne.

V dospívání to jedináček taky nemá jednoduché. Zjišťovat jak vypadá muž a žena jsem chodila naproti k sousedům. Bydlel tam pan doktor s obrovskými knihami, ve kterých jsem zkoumala tělesné orgány a přišla i na to, kudy že se dostává dítě na svět. Alespoň jsem se nemusela nikoho ptát, dlouho jsme v tom s kamarádkou totiž neměly jasno.

Co mě ale provázelo od dětství asi tak do třinácti let, byl strach být sama doma. Dělala jsem obrovské scény, bolesti břicha, hlavy, všechno divadlo, jen aby maminka nešla pryč. Byla to ostuda, ale mamka (chudák) mi vždycky na nějakou tu bolest skočila. A pak najednou všechno skončilo. Přestěhovali jsme se do paneláku. Tam jsem zjistila, že je všechno docela dobře slyšet, měla jsem pocit, že mám kolem sebe lidi. Ale přiznám se, že ze začátku i tam jsem občas hulákala mezi panely - byla mezi nimi škvíra a slyšet mě tedy bylo! Jednou zazvonila paní Pecinová, trochu mě pokárala, vzala mě k sobě pomáhat s cukrovím a bylo po strachu.


Můj bývalý manžel má bráchu a nemluví s ním.
Moje sestřenice má bráchu a nemluví spolu.
Moje maminka měla tři sourozence a ne všichni se měli rádi a scházeli se. Jeden strejda se úplně odstřihl.
Tak nevím, nemám se přeci jen docela dobře?
Co myslíte?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 beallara beallara | Web | 12. prosince 2017 v 7:03 | Reagovat

Máš se celkem skvěle, udělala jsi si kolem sebe svůj svět.
Mám mladšího bráchu a teprve jako dospělí lidé jsme si k sobě našli cestu, obtížně, ale našli, no a přes dvacet let je to můj partner i pracovně.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama