Vnoučata místo antidepresiv

7. prosince 2017 v 14:27 | bluesovka |  Myšlénky
Tak jsem vyfasovala antidepresiva. Už je mám doma asi měsíc a včera jsem si řekla, že je brát nebudu. Proč:

Někdy v létě přišel pocit, že jsem ztratila smysl života.
Život šíleně utekl. Ve dvaceti jsem rodila děti, ve třiceti se začali naši kamarádi rozvádět a rozvod postihl i naši rodinu. Rodina se rozpadla a těžko jsem se z toho dostávala. Čas je ale dobrý hojič ran, takže kolem čtyřicítky přišla bezvadná práce, holky povyrostly a ráda na tohle období vzpomínám. V pětačtyřiceti zemřeli rodiče a krátce po nich i naše nejstarší dcera. Druhá pecka, ale všichni společně jsme ji tak nějak zvládli. V padesáti změna zaměstnání,stěhování a do důchodu už jen pár let.Na důchod jsem se docela těšila, protože jsem věděla, že budu mít náplň - pomáhat nemocné babičce.

Co mě ale zastihlo nepřipravenou a co mě začalo trápit asi měsíc po smrti babičky, bylo prázdno. Co budu dělat? Potřebuje mě někdo? Budu asi muset znovu do práce, alespoň na brigádu, abych byla mezi lidmi. " Musím se někomu svěřit, nebo mě z toho klepne", padlo rozhodnutí. Psycholožka mě vyslechla, žádnou použitelnou radu nedala a antidepresiva napsala. Docela jsem se styděla, po rodinných a pracovních patáliích přeci nebudu najednou brát prášky, vždyť jsem vždycky všechno zvládla...

Nedokázala jsem svoje rozpoložení dobře skrývat před rodinou a svěřila jsem se dceři.
Od té doby, co se moje dcera stala také maminkou, náš vztah se prohloubil a propojil a já si uvědomila, jak si rozumíme a jak mi nevědomky pomáhá. Stala jsem se součástí jejího času, zastupuji maminku vnoučat, když je potřeba. Potřeba bylo právě včera, kdy jsem vnoučata hlídala. Uvědomila jsem si, že mi jde dobře vrátit se zase do doby, kdy jsem já byla mamka těch mých malých holek. Najednou jsem zase žehlila a přitom vypravovala pohádku, v koupelně jsem lumpíky nahnala do vany a nechala je vyřádit. Připravili jsme oblečení na další den a pak podle pravidel přišla na řadu nejdříve "čtecí" pohádka a po ní "povídací" - to je moje vlastní pohádka vymyšlená. Malá čudla při druhé pohádce usnula, větší borec mě před spaním držel za ruku. Nikam jsme nespěchali, užívala jsem si každou minutku . I když nejsem babička, která zvládne trávit s vnoučaty 24 hodin denně. Po pravdě už na to nemám fyzičku a někdy ani nervy - a to je mám fakt ráda! Musím mít i jiné činnosti, které mě naplňují.
Když jsem se po hlídání vrátila domů, na stolku na mě čekala hromada nepřečtených knih z knihovny, v pátek skočím na jogu, pak do sauny a večer přijde malá spát zase ke mně domů. Musím koupit puding a schovat vánoční dárky, protože tu bude šmejdit.
Cítím klid, uvědomění své další životní role. K čertu s práškama, to přeci zase musím zvládnout ...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 beallara beallara | Web | 12. prosince 2017 v 6:11 | Reagovat

Někdy se to v životě tak posere / promiň/, že to bez nich prostě nejde.
Po smrti mojí generálky se to na mě sesypalo včetně syndromu prázdného hnízda, bez chlapa a najednou vyvstala otázka, proč tu jsem.
Šíleně jsem se v tom plácala, šíleně, večer když sedíš v prázdném kvartýru, je to blbý level, od toho nepomůže nikdo, ani moje kouzelná Sofinka.
Trvalo dlouho než jsem se sladila a tak vím, o čem píšeš, jen mnoho žen se za to stydí...

2 bluesovka bluesovka | 12. prosince 2017 v 13:00 | Reagovat

Díky moc za tvoje slova a máš pravdu, nikdo se s tím moc nesvěřuje. Přitom je to, myslím, jedna z největších depek, které jsem zažila. Holt se nesmíme posrat ( promiň) a zase se jede dál!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama