Energie odcházení

16. února 2018 v 16:56 | bluesovka |  Téma týdne
Chtěla jsem spát. Spát po celodenním přebalování,mytí,převlékání. Spím u babičky doma, protože je po těžké operaci a já se o ni starám. V nemocnici nám řekli, že je na tom babička moc špatně a nedávali nám naději - dny, týden? Proto jsme si ji vzali domů, aby dožila ve svém. Babička je ale bojovnice, po týdnech domácí péče se dostala z toho nejhoršího a přesně na Štědrý den přišel zlom, naděje ožila. Domácí péče tedy pokračuje, ale já teď potřebuju spát.
Spát nemůžu, ze sousedního pokoje slyším každé slovo řvoucí puštěné televize.

"Babi, prosím tě, můžeš to dát míň, já nemůžu spát.." prosím.
" Já to ale neslyším..." odpovídá babička jako už tolikrát předtím.

A já už nemůžu, je čas si přiznat, že už nemůžu, už nemám energii a sílu. Babička je po operaci na plenách, má určitý gynekologický problém a to v podstatě znamená, že je zapotřebí ji stále otírat,čistit, mazat. Příbuzní tvrdí, že se o ni starat nemohou, protože by "TO" nedali. No, chápu, já "TO" tedy dávám, ale už nemůžu. Babička mívala obrovské bolesti, které teď tiší náplasti. Spolupracuji s domácí hospicovou péčí, ale přesto je většina práce na mě. Babička už nemůže svoje vyprazdňování ovládat , a tak se mi stále omlouvá. A někdy trucuje, nechce jíst, má mlsný jazýček ( sama to říká), je to služba na 24 hodin denně. Ale jsou i chvilky legrační - v noci slyším, jak se babička směje. Svoji polohovací postel si ovladačem dala úplně nejvýš, nešikovně prstíky zmáčkla i ovládání roštů, takže sedí mezi rošty uvězněna skoro pod stropem a užívá si výhled...
Pak to jednou vyklopím - kluci, jsem hrozně unavená, už nemám energii a sílu. Jestli se nemůžete o svoji maminku postarat sami, budeme muset zařídit hospic. Báječní lidé z hospicu nám vyšli vstříc a babička se 16.ledna stává novým obyvatelem lůžkového hospicu. Synové jsou spokojeni, já mám výčitky, že jsem to mohla ještě vydržet. Ale první návštěva v prázdném babiččině bytě mě usvědčuje, že ne. Tělo hlásí, že chce odpočinek, dceři s vnoučaty také chybím. Tak tedy hospic.
Leden byl měsícem seznamování s chodem hospicu. Babička se přestěhovala do krásného, rohového pokoje se sluníčkem a výhledem do parku. Začala dokonce chodit po chodbě na chodítku, jezdí do kavárny. Vzteká se, že celý den musí být v pyžamu, do kavárny chce svetřík a namaluje si pusu. Bojí se oběda, protože jeden z jejích synů chodí kontrolovat jak jí, co jí a jestli dostává stravu podle jídelníčku. A když babičce jídlo nechutná, cpe jí ho lžící do pusy. Jak ho vidím, hádáme se. Občas ho prosím, aby si k mamince sedl a jen tak si s ní povídal. Neumí to, zbytečný pokus.

Únor je příslibem jara. Slunce se točí pokojem po celý den, babička občas koukne na televizi, zajímá se o zprávy. Přinesla jsem jí blok a pastelky, protože umí krásně malovat. Bohužel obrázek nevznikl žádný, babička nemá zájem a prý jí to nejde. Druhý syn přichází pravidelně skoro každé odpoledne, občas babičku vezme do kavárny na palačinku. Babičce se na kávičku už moc nechce, nemá tam spřízněnou duši. Už je jí jedno, že jede na kávu v pyžamu, jezdí tady tak všichni, no tak jsem v pyžamu, no... Ale bolí ji nohy, s chodítkem už nechodí, prý se už neunese.

Březen, duben a jaro. Na zahradě hospice budují volieru -prý tam budou ptáčci. Na terase se už dá sedět, babička v čepici a kabátu tráví odpoledne na pojízdném křesle venku. Občas si na sluníčku zchrupne zabalená do barevné deky. Nechutnají ji obědy, nechutná jí káva, je rozmrzelá. Bývá jí špatně, srdíčko zlobí a žaludek zlobí, takže někdy je i pár dní schoulená jen do sebe. Injekce, spánek... A pak se ptá, kdy půjde domů. Trápím se, protože se vždycky ptá mě. Snažím se jí po pravdě říct, že pomáhám dceři s vnoučaty a ona už potřebuje nepřetržitou odbornou péči. Postěžuje si, že smrdí. Ale to je jedno, oni mě pak převlíknou...hned si vybavuji, jak jí vadil zápach, ještě před měsícem hned zvonila na sestry, aby ji převlékly..pomalu vnímám, jak na některé věci rezignuje..

Květen - babička slaví devadesátku. Přišli jsme všichni, přinesli kytičky, dobrůtky, zabrali jsme celý dlouhý stůl. Babička je trochu zmatená, chce brzy zpátky na pokoj a do postele. Každé větší vybočení z rytmu ji velmi unaví. Televizi neposlouchá, hodně spí a těžce se probouzí. Pecky z mandarinky se válejí kolem postele, tvrdší maso babička vyplivne na zem. Mávne jen rukou, když rozpačitě zametáme. Stěžuje si, že na ni každý sahá, že ji pořád někdo hladí. Až jsem stáhla ruku, když si na hlazení postěžovala.

Červen - teplé dny, horké dny, babička v pyžamu na křesle venku spí. Jedno oko má víc zavřené, vlasy učešeme, převlékneme špinavý vršek od pyžama. Bolí ji celé tělo, sestry musí velmi opatrně při manipulaci. Obrovsky nateklá noha nás děsí. Z babičky je stařenka, většinou má zavřené oči a už si nepovídá a nic nechce. Jsme u ní denně, střídají se tam její synové, moje dcery, vnuci. Všichni víme, že babička odejde.

Červenec - ačkoli je venku léto, které babička milovala, babička už jen spí. Přijdeme, pohladíme,odcházíme. V polovině července umřela. V měsíci, kdy dříve žila naplno na chalupě, česala angrešt, rybíz, zavářela třešně a švestky, sbírala jablka kožeňáky, pekla buchty, větrala peřiny na šňůře mezi stromy, v tom krásném měsíci umřela.

Já si myslím, jsem o tom přesvědčena, že odcházela těžce. Ona nebyla člověk, který by se jen tak smířil se ztrátou důstojnosti, své hodnoty a síly. Byla bojovnice a tyto ztráty - její životní energie - byly pro ni zásadní, to vím.
V červenci měla babička pohřeb a přišel se s ní rozloučit i jeden pracovník z hospicu. Všem těmto lidem z hospiců, kteří doprovázejí lidské odcházení, děkuji a moc si jich vážím. Opravdu moc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 duchodkaevka duchodkaevka | 16. února 2018 v 17:27 | Reagovat

Takové odcházení je pro všechny bolestné, pro dotyčného nedůstojné, ale takový už je život. Všichni bychom si to uměli představit jinak, důstojně, bezbolestně, večer usnout a ráno se neprobudit. Myslím, že i to je životní štěstí, ale ne každému je dáno ;-)

2 beallara beallara | 16. února 2018 v 17:39 | Reagovat

Profesně jsem to zažila a vím, že to není sranda pro obě strany, jak pro personál, tak pacienta.
Jako člověk ti naprosto rozumím.
Moje generálka byla nesmírně ješitný egomaniak, když se dostala do nedůstojné situace, chtěla okamžitě zemřít. Zemřela rychle a důstojně.
Dneska to bylo na dřeň a nesmírně láskyplné.

3 padesatka padesatka | E-mail | Web | 16. února 2018 v 18:42 | Reagovat

Začínám mít strach ze svého konce.

4 stuprum stuprum | Web | 17. února 2018 v 2:43 | Reagovat

Někteří lidi se prostě dlouze potácejí ve fázi popírání smrti a pak jsou z toho jen oplétačky. Jakmile se smíříš, je po tobě. :)

Nic proti babičce, těžký život je vždycky obdivuhodný. :)

5 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | 17. února 2018 v 8:41 | Reagovat

[1]: Tak to je sen asi nás všech..

[2]: Jako bych babičce stále něco dlužila, mám ji pořád v hlavě a chce to ven..

[3]: Já právě po zážitku s babičkou mám strach taky

[4]: Naprosto přesné - přesně to jsem z ní cítila, že nechce odchod přijmout. Ale smířená ona neodešla, smířilo se tělo, ne hlava. :-)

6 Sacharin Sacharin | E-mail | Web | 18. února 2018 v 9:57 | Reagovat

Milá Bluesovko, já mám pocit, že budeš-li psát články v pondělí, či pátek skončíš ve výběru. :D Nemůžu si pomoct, ale vždycky píšeš k tématu čtivě, originálně... :) Moc tě chválím. A zařazuji do výběru na TT. :) Svým talentem na psaní mi připomínáš blogerku Mengano, i její blog jsem si tak zamilovala.
Jinak to s babičkou měmoc mrzí, ted už je jí lépe...

7 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | 18. února 2018 v 10:40 | Reagovat

Děkuji opravdu moc, asi se potřebuju vypsat z toho svýho života. Ale díky, vážím si tvých slov. :-)

8 František František | Web | 18. února 2018 v 23:06 | Reagovat

Život píše i smutné příběhy.Zažil jsem takový s mladším bratrem.Zařídil jsem hospic ale osud nás předběhl.Když jsem ho naposled viděl na nemocniční posteli,tiše jsem mu tehdy zanotoval:"Každý k moři dopluje,někdo dříve a někdo později......."

9 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | 19. února 2018 v 17:52 | Reagovat

[8]: Je mi líto, že jsi přišel o bráchu. Mám stejnou ztrátu.

10 jmenuju-se-sacharin jmenuju-se-sacharin | E-mail | Web | 20. února 2018 v 15:00 | Reagovat

[7]: Vypsat se vřejně ze života v tvém případě je potrava pro čtenářovu duši. Piš dál, snad ti to i pomáhá. A tvůj blog řadím ke svým oblíbeným :)

11 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | 20. února 2018 v 16:19 | Reagovat

Milá - a teď bych ráda znala Tvoje křestní jméno. Kouknu Ti na profil... Děkuju moc za hezké psaní a vůbec všechno. Vážím si toho. :-)

12 Zlatice Zlatice | E-mail | Web | 23. února 2018 v 10:13 | Reagovat

Také bych chtěla umět takto krásně psát :-)A taky nám někdo odešel. Bylo hodně těžké vyrovnat se s tím že mluvíte s člověkem který vám poděkuje za dceru a za deset hodin se dozvíte že už nežije. Myslím si že věděl že umře, kdyby slůvkem naznačil také bych se s ním rozloučila a poděkovala mu za vše hezké co jsme spolu prožili.

13 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | 23. února 2018 v 11:24 | Reagovat

[12]: Jsou to životní pecky, ale aspoň ti řekl to, co cítil. A poděkovat můžeš i tak, třeba existuje nějaká pošta k těm, co už s námi nejsou :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama