Kde se žije líp?

5. února 2018 v 15:13 | bluesovka |  Fejetonky
V roce 2006 jsem nastoupila jako sociální pracovník do ústavu pro lidi s tělesným postižením. Spolu s kolegou jsme se vrhli do programu takzvaného nácvikového bydlení. Znamenalo to, že jsme jak chodící klienty , tak i vozíčkáře starší osmnácti let, systematicky připravovali na to, až odejdou z ústavu a budou žít sami. Většinou se jednalo o mladé lidi, kteří od malička v ústavu žili. Bylo to krásné období! Třeba jsme se učili připravit rybí pomazánku. Když jsme ji s velkou slávou dokončili, shodil ji celou Aleš na podlahu a ještě do ní šlápnul. Hodiny jsme přišívali jeden knoflík, učili se obsluhovat spotřebiče, prát prádlo, já se choulila hrůzou, když kluci na vozíku mávali žehličkou, chodili jsme po úřadech, po doktorech, zajeli jsme do kina a nechali se vynést i do divadla a všude se kluci i děvčata učili samostatně jednat. Bylo toho moc, protože samostatný život není peříčko. Někdo chtěl z ústavu odejít za každou cenu, jiný se svobody bál. Rozuměli jsme bojácným moc dobře - odmala měli svůj ústavní svět, svou jistotu, kamarády,pomoc. Přesto to chtěli zkusit i se svým oprávněným strachem.
Se zajištěním bytů až tak velký problém nebyl, ale pošlete vozíčkáře do bytu, kde jsou samé schůdky v koupelně, schůdek je před vchodem na balkon, chybí madla, málo je místa pro vozík a další a další potíže. Když i to se podařilo vyřešit a byty jsme za pomoci dobrovolníků vybavili i nábytkem, odešla do samostatného života první skupina. Rozloučili se s námi ti nejschopnější, dnes žijí docela dobře a někteří už nás ani nepozdraví.
Druhá, náročná skupina byli vozíčkáři. Postupně jich odešlo do "svého" pět. Moc jsme jim drželi palce a přáli jim, aby dokázali žít svůj život, ne ten ústavní. A jak to dopadlo...



Honza získal úplně nový byt na sídlišti, denně se vracel do ústavu a brečel, protože se mu stýskalo . Občas se zmínil i o nějakém chlapíkovi, který ho oběžuje. Chodili jsme s ním, pomáhali mu a po čase se zklidnil a byl spokojenější. Později jsme se ale dozvěděli, že se mu do bytu nastěhovali feťáci, obrali ho o všechny peníze. Honza chtěl mít kamarády, začal s nimi pít a asi po roce umřel na selhání ledvin. Přitom právě on patřil k těm nejschopnějším a dokázal se o sebe dobře postarat.
Lukáš se nemohl dočkat, až z ústavu odejde. Umožnili jsme mu, aby se svou přítelkyní ještě u nás společně bydlel a pochytil alespoň základy partnerského života. Stal se tatínkem, se svou přítelkyní a miminkem potom žili v bezbarierovém bytě. Ignorací základních hygienických návyků se tato mladá domácnost stala terčem nenávisti a útoků sousedů. Lukáš zemřel na celkovou sepsi, protože o sebe přestal dbát.
Pavel byl a je báječný kluk, má úžasný smysl pro humor, ale je velmi sám. Trpí samotou neskutečně, ale do ústavu se vrátit nechce. Zkouší podávat inzeráty, ale zatím marně. Žije svůj život - nemá práci, nemá dívku, má jen hodně otevřené srdce a touhu.
Sylva byla v ústavu od svých tří let. Maminka v žádném případě nechtěla, aby se osamostatnila a Sylva si to opravdu vybojovala. Žije sama, ale jak? Asistence pomáhá do sedmi večer. Pokud Sylva přijede domů déle, je jí jasné, že noc stráví na vozíku vsedě, protože se do postele sama nedostane. Pokud spadne, zůstává na zemi do rána. V sedm ráno přichází asistentka. Sylva se nemyje a nesnídá, to se nestihne, rychle přebalit, obléknout a jedeme! Autobus do dílen odjíždí v půl osmé a na nikoho se nečeká. Ale před Sylvou smekám, tenhle život si vybrala a do ústavu už nikdy.
Mili je smutně-veselé děvče. Šikovná,zvládne péči o sebe bez problémů. Jezdí do práce a pak vysedává u obchoďáku. Když jsem se jí ptala jak se má, tak ji oči prozradily. " Já bych strašně moc chtěla někoho mít" , opakuje pořád a vždycky. " Chybí mi lidi, jednou mě nepustili do kina, do divadla se nedostanu, není tam výtah, jela bych někam na výlet - ale s kým? "
Tak žili a žijí mí klienti, kteří se mi usadili v srdci.
Dnes už v ústavu nejsem, ale vím o nich pořád. Mezitím také nácvikový program zrušili, zbývající vozíčkáři žijí dál ve svých ústavních bytech a nikam se jim nechce. I to je jejich volba, žijí si tam svůj život a já nevím, co je lepší...


( jména klientů jsem změnila )
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 padesatka padesatka | E-mail | Web | 5. února 2018 v 16:12 | Reagovat

To je opravdu krutý.

2 hrachajdice hrachajdice | Web | 5. února 2018 v 16:45 | Reagovat

Já jsem taky na vozíku a taky jsem na střední pobývala v ÚSP aspoň jako týdeňák a jezdila jsem domů, což díkybohu  . Taky tam většina z nich rodinu neměla a je to v podstatě jak píšeš . Akorát s tím rozdílem, že většina pryč nechce , protože je nikdo nenaučil žít " venku " a bojí se toho . Protože v ústavu jim všechno donesou až pod nos , uvaří , vyperou atd . Komu by se chtělo z takovýho "Ritzu" někam, kde se musím starat o sebe . Je to v těch ústavech podivně nastavený ..

3 Eliss Eliss | Web | 5. února 2018 v 17:59 | Reagovat

Některé osudy jsou opravdu strašné :-(

4 Bloud. Well Bloud. Bloud. Well Bloud. | Web | 5. února 2018 v 18:19 | Reagovat

Z toho jak je to popsáno mě napadá, jestli sociální pracovníci dobře odhadli míru podpory, kterou ti lidé potřebovali? Jestli by se problémům nepředešlo, kdyby využívali chráněné bydlení, kde je poskytováno více asistence? Jsou i s nepřetržitou...třeba pro Sylvu. Nebo byli nastavení tak, že úplně samostatně za každou cenu?

A asi to nejsou Pražáci, což?

5 bluesovka bluesovka | 5. února 2018 v 20:02 | Reagovat

[2]: No přesně, snažili jsme se o změnu myšlení jak u klientů, tak u pracovníků. Bohužel zažitý postoj opečovávat namísto  dopomáhat platí stále.

[4]: Což,Pražáci nejsme, to je pravda a nepřetržitou asistenci nemáme. Nicméně to neznamená, že bychom něco podcenili nebo někoho nutili odejít  za každou cenu. Proces to byl dlouhý a pečlivý ve spolupráci s klienty.  Sylva po opuštění ústavu s námi už nechtěla spolupracovat a my sami byli vyděšeni, když nám vyprávěla své zkušenosti s asistencí. I přes tato negativa se do ústavu vrátit nechce. Na jejím případě jsem chtěla poukázat na to, že si asi nepředstavovala, že i takhle bude  "žít svůj život". :-)

6 beallara beallara | Web | 5. února 2018 v 20:12 | Reagovat

Dnes je to na dřeň a hodně potřebný článek, víc takových a víc nahlas.

7 bluesovka bluesovka | 5. února 2018 v 20:19 | Reagovat

Realita je někdy fakt krutá,smutná. Ale když to někdo zvládne, to je satisfakce !  :-) tahle práce mě hrozně bavila...

8 beallara beallara | Web | 5. února 2018 v 21:00 | Reagovat

[7]: Věřím, ale nedala bych to.
Moje mentalita výrazně utrpěla a když jsem seděla ve špitále na chodbě, tak jsem si uvědomila, že osud byl vůči mě milosrdný a hodil mě do jiného sektoru.

9 František František | Web | 5. února 2018 v 22:36 | Reagovat

Tatínek byl vozíčkář po úrazu.Před 40 lety nebyla pomoc takovým lidem nastavena jako dnes.Všechno bylo na rodině a cestoval mezi domovem a Kladruby.
http://dimense4.blog.cz/0810/posledni-zvoneni
Při své práci jsem se dostal docela nedávno do ústavu mezi paraplegiky. Péči tam měli vzornou ,skoro hotelovou ale byli tam společně s mentálně postiženými.Tak jsem odcházel s hodně smíšenými pocity

10 sugr sugr | E-mail | Web | 6. února 2018 v 18:54 | Reagovat

V Praze mají vozíčkáři celá sídliště, krásné byty, kde mohou žít sami. Tvoje práce je obdivuhodná, ne každý by jí zvládl, zvláště ne ti, kteří hledí jen sami na sebe. :-|

11 bluesovka bluesovka | 7. února 2018 v 9:02 | Reagovat

[10]: Děkuju, ráda na všechno vzpomínám.. :-) vždycky jsme si říkali: kdyby aspoň jeden byl šťastnej, tak nám to bude stačit..

12 Sacharin Sacharin | E-mail | Web | 11. února 2018 v 10:50 | Reagovat

Jak ty to děláš... :-) Tvůj článek musí do výběru! Děkuju za něj, ačkoli mi běží po zádech mráz...

13 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | 11. února 2018 v 13:23 | Reagovat

Děkuji moc, za mě a ze mě  píše život :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama