Máma Jana

20. února 2018 v 18:58 | bluesovka |  Myšlénky
To jsme my, naše parta z rádia. Čtyři holky, je nám mezi 30-40 roky. Jsme spřízněné duše, které se hledaly, až se našly. Díky rádiu, které po revoluci vzniklo a prošly jím do dneška desítky lidí. Někteří se pak usadili ve veřejnoplošném rozhlase, jiní v televizi. Ale školu jsme všichni dostali tady, v soukromém rádiu. Nejstarší z nás byla Jana. Taková máma. Tehdy mě to nenapadlo, ale teď jo, byla to máma. Lehce nás zasvěcovala do práce rozhlasáka, byla jako vítr, energie na rozdávání. Na ni jsme se mohli vždycky spolehnout. A byla pracant. A taky máma tří dětí, o které se vzorně starala. A babička - dnes by měla tuším už osm vnoučat. A spisovatelka - pro děti napsala několik knížek pohádek. A sportovkyně - jezdila po mořích a byla námořní kapitánkou. A tančit chodila do rockového klubu hned z lyží, takže v lyžákách. Nadávala nám, kuřákům. Měla ráda dobré, kvalitní víno. Nikdy jsem ji neviděla brečet. Byla všude.
Už ani nevím, kdy jsme se začaly oslovovat " ty vole". Nebylo to nic hrubého, bylo to takové jemné "ty vole". Nepůjdeme na pivko, ty vole? Co nového doma, ty vole?
Já jsem po nějaké době z rádia odešla a Jana zůstala až do důchodu. Naše cesty se lehce rozešly a zůstalo většinou jen u slibu, že dáme pivko. Pak Janě umřel manžel. Připravila mu krásné rozloučení - no jak jinak, vždyť byla rozhlasák a dovedla to se slovy. Pořádala dál setkání nás, starých rozhlasáků, u sebe na chatě. Táhli jsme za ní jako školáci. Nebo jako děcka za mámou.
Loni v lednu jsem se dozvěděla, že je Jana nemocná. Hodně. Když jsem šla od babičky z hospicu, potkala jsem její dceru Janu.

Jani, jak je mamce, co je s ní ?
Mamka leží tady v hospicu. Jdeme právě za ní. Potřebuje dostávat výživu, doma jsme to sami nezvládli. Bydlíme moc daleko a sanita k nám nezajede. Najdeš ji na 2. patře.

Letím zpátky do hospicu, mladou Janičku jsem předběhla a vyplašená beru za kliku pokoje, který je přesně o patro výš - nad babičkou. Jana je tu prý už týden a já to nevím! Kolik reportáží sama o hospicu natočila, byla i mezi partou lidí, kteří usilovali o vznik hospice v našem městě. A tak beru za kliku. Jana na mě kulí oči, v nose má trubičku a natahuje po mě tenkou ruku: " Čau, ty vole, co ty tady děláš? "
Vtom už ale do pokoje vbíhají Jany vnoučata, a tak se stáhnu s tím, že přijdu zítra.
Druhý den mě Jana poslala pryč, protože jí nebylo dobře.
Třetí den umřela.

Rozloučení bylo v kostele. Byl narvaný k prasknutí. Já mohla pláčem taky prasknout. A když se nakonec ozvaly indiánské bubny a pomyslní indiáni spolu s Janou se dali do tance, tak jsem se smála i brečela. To bylo rozloučení hodné takového člověka, jako Jana byla. Ona se protancovala až do nebe, vůl jeden můj.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 beallara beallara | Web | 21. února 2018 v 7:31 | Reagovat

Takhle intimně si říkáme s mým bráchou. Má to přesně ten životní podkres, kterému rozumíme jen mi dva a ostatní v tom mohou vidět vulgaritu.
Toto povídání napsal život a díky mu, že nám posílá do života takto silné osobnosti, zapíší se do našich srdcí i životních příběhů :-)

2 Kitty Kitty | E-mail | Web | 21. února 2018 v 14:26 | Reagovat

Silný příběh o člověku, který druhé zasvětí. Škoda, že jste se už neviděly znovu a nepotěšila jsi ji svým zájmem. Upřímnou soustrast

3 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | 21. února 2018 v 18:29 | Reagovat

[1]: Jo, Jana byla Jana, marná sláva. Chybí...

[2]: Ten odchod byl moc rychlý a to mě pořád mrzí. Třeba se jednou nahoře potkáme :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama