Bubákov

27. března 2018 v 15:46 | bluesovka |  Téma týdne
Když byly moje dcery malé, milovaly pohádky z hlavy. A na ty jsem byla docela odborník, sypaly se ze mě docela dobře. Oblíbené byly dvě: O mašince Lízince a o Bubákovu. Hlavně druhá pohádka Bubákov měla zásadní význam nejen při večerním usínání, ale v celém životě naší rodiny.
Bubákov je totiž polepšovna a má oranžovou barvu. V polepšovně sedí děti na poličkách a když přestanou zlobit, rodiče si je z Bubákova vyzvednou. Existují ještě dva další Bubákovy - modrý a černý. Modrý je trochu horší než oranžový, protože tam děti nedostanou najíst a černý je nejhorší - děti sedí na poličkách potmě. Jestli vám to přijde hrozné, tak hrozné to nebylo vůbec. Holky se vždycky hádaly, která už byla v tom či onom Bubákově a polička taky měla svůj význam. Čím nižší police, tím rychlejší odchod domů. Dokonce holky vymyslely verzi, že se nenarodily v porodnici, ale že jsme si je s tátou v Bubákově vyzvedli a vybrali z té spousty dětí, které byly na policích uskladněny.
Běžně jsme si říkali, že když bude někdo zlobit, tak půjde do Bubákova. A platilo to i pro rodiče. Roky jsme s takovou blbinou vydrželi a i v dospělém věku našich dětí občas zazněl hlavně Oranžový Bubákov, ten byl prostě nejoblíbenější.
Když jsem jednou chtěla s Bubákovem prorazit i u svých vnoučat, dcera se prudce ohradila. Tuhle pohádku, mami, ne. Copak nevíš, proč jsi ji vypravovala? Vím...

Byla jsem totiž taky dřív malá holka a taky jsem si občas pozlobila. Hlavně s jídlem a s úklidem po sobě. Taťka to řešil ořechem, tedy lusknutím prstu vzadu do hlavy. Trochu to bolelo, ale od taťky jsem to vzala. Horší to bylo s mamkou. U ní žádné "ale" neplatilo, vyžadovala uposlechnutí hned, okamžitě. Jednou žehlila v pokoji a já jsem měla uklidit hromádku svých vyžehlených věcí. Ale zrovna jsem taky musela dočíst ještě jednu poslední stránku knížky, takže jsem nepřišla hned.
Trest následoval okamžitě. Mamka vytáhla ze skříně malý kufřík, nacpala do něj čerstvě vyžehlené prádlo a řekla mi, že půjdu do polepšovny, když neumím poslouchat.
"Ale mami..." řekla jsem s hrůzou, že to myslí vážně.
" Žádné ale mě nezajímá, neposloucháš, tak si sbal svoje věci.."
Větší hrůzu jsem snad nezažila, protože jsem věřila, že mě opravdu chce poslat pryč. Brečela jsem a brečela, dokud nevyndala prádlo z kufru a ten se vrátil zpátky do skříně. Víc si nepamatuju, ale slyším rozzlobenou mamku a vidím ten hnědý hnusný kufr.

Takový je nejspíš původ pohádky Bubákov, která už nebude mít svoje další posluchače. Ani se dceři nedivím, teď po létech si taky říkám, že to byl dost silný trest, jehož důsledky na dětskou dušičku asi mamka ani neodhadla. Určitě netušila, že zážitek s kufrem mi zůstane napořád, aby se přetransformoval v novobodobý Bubákov, kam se už moje vnoučata nepodívají. A to je taky dobře.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lucka Lucka | E-mail | Web | 27. března 2018 v 15:49 | Reagovat

Pane jo, Bubákov byla docela síla. Já byla docela hodné dítě, tak mě nikdy nijak extra nestrašili, ale tohle... No, dobře, že vnoučata už se do Bubákova nepodívají. :-)

2 klavesnicetuka klavesnicetuka | Web | 27. března 2018 v 15:51 | Reagovat

to mi našemu malému Šakalíčkovi říkáme, že jsme si ho přinesli z Mimínkova:-)
ale zatím ho ničím nestrašíme...

mně zas rodiče říkali, že nás dají do dětského domova a že když se nebudu učit budu zametat cesty v oranžových monterkách a taťka mi jedny dokonce donesl ať už prý je mám připravené...

3 signoraa signoraa | Web | 27. března 2018 v 15:59 | Reagovat

Bubákov je teda opravdu síla. Já sice svému synkovi, když už to bylo opravdu přes čáru, vyhrožovala polepšovnou, ale zůstalo jen u toho.
I já jsem patřila k mámám, které si vymýšlí a vytváří pohádky. S oblibou jsem vyprávěla o zvířátkách, která si v lese stavěla své domečky. Pak nastala doba čtení a já na pohádku pozapomněla. Nikoliv však moje děti. Tak jsem začala vyprávět a nejednou se ozvalo: "Né, maki, takhle to přeci nebylo..." Moji potomci, si na rozdíl ode mně, pohádku pamatovali. A já v tom plavala kraula. :-D

4 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | 27. března 2018 v 16:16 | Reagovat

[1]: Páni, to vypadá, že jsme děti děsili. Ale to vůbec ne... :-D

[2]: Holky to totiž strašně rády poslouchaly odkud že jsme si je vzali..taťka musel být taky srandista...ale nedošlo na montérky, že ne

[3]: Taky zapomínám, někdy plácám blbiny a společně to s vnukem zhodnotíme, že to byla teda pěkná blbost, viď, babi :-D

5 padesatka padesatka | E-mail | Web | 27. března 2018 v 16:26 | Reagovat

Tvoje matka byla silnou kousek... :-D
Trauma na celý život...já děti moc nestrašila, já je rovnou tloukla... :-D
a není mi to nic platný...!

6 padesatka padesatka | E-mail | Web | 27. března 2018 v 16:26 | Reagovat

[5]: Silný kousek.

7 hrachajdice hrachajdice | Web | 27. března 2018 v 16:31 | Reagovat

Mě nikdy nestrašili , asi proto,že jsem byla moc hodná :-D

8 Eliss Eliss | Web | 27. března 2018 v 16:51 | Reagovat

Každé dítě někdy potřebuje podobnou pohádku, myslím, že je to naprosto v pořádku...

9 Zlatice Zlatice | E-mail | Web | 27. března 2018 v 22:08 | Reagovat

U nás se Mamka taky musela, poslechnout hned. Když ne bylo zle. Mě se Bobákov líbí :-)

10 František František | Web | 27. března 2018 v 22:53 | Reagovat

My jsme měli doma Pišimiše.Skřítka naschválníčka a s dětmi, později i s vnoučetem jsme dávali večer před spaním dohromady plány jak ho dopadnem a zarazíme mu jeho rejdy v našem domě.Byl to takový nekonečný příběh :-) Dopedeni a odhalení Pišimiše mám na blogu. Ale Bubákov je také povedený :-D

11 beallara beallara | 28. března 2018 v 8:21 | Reagovat

Já osobně jsem proti všem takovým prasárnám na dětskou duši, zjednat respekt lze lépe a méně bolestivěji.

12 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | 28. března 2018 v 8:57 | Reagovat

[5]: Ano, taky si to říkám..

[7]: Já si taky myslím, že jsem nebyla moc zlobivá, jen občas - jako dítě..

[8]: Přesně -byla to jen pohádka a ne strašení, když jsme se chichotali v posteli

[9]: Díky, můžu jednou o něm víc napsat :-D

[10]: No Pišimiš je taky dobrej :-)

[11]:Uvědomila jsem si, že o mamce vůbec nepíšu, budu se muset nad tím zamyslet. Dcera mi říkala, že to bylo drsný vynucení si poslušnosti. :-!

13 Helga Helga | Web | 28. března 2018 v 9:33 | Reagovat

bubákov bych zfilmovala, takovej Švankmajer by se na tom panečku vyřádil..už vidím ty oživlý panenky mezi těmi dětmi na poličkách a jeden velkej, kterej požírá děti, které jsou skladem už moc dlouho, kam by se hrabala noční můra v elm street.. :-D

14 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | 28. března 2018 v 9:46 | Reagovat

[13]: No že jo, to je téma...konečně někdo, kdo by myšlenku rozvinul :-D  :-D

15 Poustevnice, Čarodějka Poustevnice, Čarodějka | E-mail | Web | 28. března 2018 v 11:27 | Reagovat

:-) Ta to mě pobavilo. Hotové déjà vu. Jako když se člověk vrátí domů. Podobné zážitky z děství, s dětmi i vnoučaty. Jasně. Bluesovka. Blues k večeři. Lepší než řízek. Mrknu na profil, hovoří mi ze srdce. :-)

16 padesatka padesatka | E-mail | Web | 28. března 2018 v 11:38 | Reagovat

[13]: Snad ho přemluvíte, Švankmajer prohlásil, že Hmyz byl jeho poslední celovečerák... ;-)

17 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | 28. března 2018 v 17:13 | Reagovat

[15]: Děkuji. Co se mé osoby týká, já beru k večeři i ten řízek i blues. :-)

[16]: Klidně napíšu i scénář :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama