My máme rádi chalupu

6. března 2018 v 16:10 | bluesovka |  Fejetonky
Chalupa babičky a dědy - to je místo zalité sluncem. Slunce ráno v posteli, slunce při snídani pod třešní, před sluncem se schováme pod švestkou, když si chceme dát po obědě spánek a pozdní odpolední slunce natahuje paprsky a stíny. Podvečerní slunce je nejkrásnější. Chalupa stojí osamoceně, někdy nevidíte člověka celý týden. S kočárkem anebo na kole se tam dá jezdit jen ve spoďárech a tílku, naprostá svoboda.
Na chalupě jsem vychovávala v jarním, letním a podzimním čase své holky. Byla to totiž chalupa letní, na zimu nezařízená. Ráno nás budili ptáci, děti vyběhly rovnou do zeleně a pod obrovskou hrušku se vynesla postýlka pro nejmenší. Pak stůl a židle, mezi stromy se natáhla houpačka a z dědovy dílny musel na vzduch dřevěný koník, lopatky, kyblíky a babiččiny staré boty a hadříky. Já jsem se na chalupě proměnila taky v dítě, protože mě babička nenechala nic dělat. Zatímco ona vařila a pekla, řezala pažitku na chleba a trhala svoje ředkvičky, já měla na starosti děti. Děda je vozil na kolečku, vysypal do kupek suché trávy a přesně v půl druhé se ptal, kdy bude odpolední káva. Zralá jablíčka se v bednách nosila do ložnice a nejstarší dcera v nich sedávala místo spaní po obědě. Pekly se buchty s rybízem, rebarborou, švestkami, třešněmi a jahodami. Večer jsme seděli dlouho venku a když náš pes zamířil po schodech do ložnice, byl to i povel pro nás, že se jde spát. Byla to nádhera! Nevymýšlím si - ani slovo.
Když děda umřel, babička jezdila na chalupu už málo. Ona s dědou tvořila tým, který všechno řídil. Na chalupu se o víkendech nastěhoval švagr, občas vzal babičku s sebou, ale necítila se tam už hezky. Jednou se vrátila a prohlásila, že na chalupu už nepojede.
" On mi klidně pokácel moji škumpu, pod kterou už odpočívají všechna naše zvířátka. Rozmlátil mi moji bílou ložnici a místo ní nastěhoval nějaký obludný letiště. Na nic se mě neptá, chalupa je pořád moje a on mi ji ničí. Je mi je z toho smutno.Ani ty kytky už tam nemám.."
Měla pravdu, babička. Švagr během krátké doby změnil naši chalupu na skladiště. V síni stály tři lednice. V ložnici, kde ráno zpívali jen ptáci anebo děti, byly najednou dvě televize. To, co tam stálo místo starých bílých postelí s nočními stolky, bylo vážně monstrum. Zelený polstrovaný hnus. A další skříně a skříně... kouzlo bylo pryč. Starý nábytek bůhví odkud, co se nehodilo - šlo na chalupu a nejen my, ale ani nikdo jiný z rodiny už tam nejezdil. Vzít si na chalupu psa bylo o nervy. Švagr jednou, když si myslel, že ho nevidíme, našeho psa kopnul, protože mu počůral rododendron. Šťastné chvíle skončily, chalupa začala chátrat, protože tam v podstatě nakonec jezdil švagr jen sekat trávu.
Babička se tam ještě jednou vypravila a když viděla tu špínu a nelásku , přepsala chalupu na moji dceru. Švagr to do dneška nevydýchal a dcera babi slíbila, že zase dá chalupu dohromady a bude se o ni starat. Babička v létě umřela a jak dcera slíbila, tak udělala.
Loni na podzim jsme na chalupu vyrazili.
To budeš, mami, koukat, jak to tam prokouklo", tetelila se.
Ano, koukala jsem. Některé stromy, které za chalupou ve svých kořenech schovávaly houby, jsou pryč, aby se pozemek prosvětlil. Stará švestka a jabloně jsou odborně prořezané, dříví vzorně srovnáno. Bylo mi teskně a vešla jsem dovnitř. Nábytek nikde, chystá se nová podlaha, krb vybouraný a příčka mezi kuchyní a pokojem taky. Smutno,smutno. Nahoru do ložnice jsem nešla. Chápu, že byla všechna práce nutná, ale...
Jak já v tu chvíli babičce rozuměla. I pro mě tak skončila jedna životní etapa. Teď budou jezdit na chalupu moje dcery a děti, já budu taky babička, která upeče koláč anebo uvaří bramboračku, ale už to bude úplně jiné.
V podstatě ale můžu být ráda, že to tak dopadlo, protože kdyby se babička nerozhodla tak, jak se rozhodla, už bychom dnes chalupu neměli. Švagr se netajil tím, že ji chtěl prodat. Ani ho nenapadlo, co tenhle domek pro nás znamená. Vzal by nám vzpomínky a místo, kde pobíhaly naše nahatý holky, kde jsme schovali do stromu poklad, kde jsme v ložnici honili komáry a mouchy bzučavky, kde se jedlo jen venku a mimina v kočárech se dopravovala až k rybníku. Jo, bylo tam dobře...Co dokázal jeden starý dům a v něm dva lidé - babička a děda.



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kitty Kitty | Web | 6. března 2018 v 17:44 | Reagovat

Vzpomínky vám ale přičiněním dcery zůstaly, i když rozpaky asi taky. Zase tam ale budou děti, kočárky a houpačky. Jak si to uděláte, budete mít. Nenechat si ukrást pěkné chvíle ;-)

2 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | 6. března 2018 v 19:04 | Reagovat

Děkuji, nenechám si ukrást nic a věřím, že tam bude dobře. :-)

3 beallara beallara | Web | 7. března 2018 v 5:48 | Reagovat

Máš to v srdci a to ti žádná reorganizace nevezme a tam si to hýčkej a hlaď co nejdéle. :-)

4 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | 7. března 2018 v 18:45 | Reagovat

[3]: No jo, nemá cenu se utápět ve smutku, že něco skončilo. Vždyť život frčí dál.. :-D

5 Zlatice Zlatice | E-mail | Web | 7. března 2018 v 22:11 | Reagovat

Vždycky je smutné loučit se s něčím, co jsme měli rádi. Ale tady je hezké že to má pokračování i když jiné :-)

6 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | 7. března 2018 v 23:44 | Reagovat

[5]: Je to pravda, přestala jsem skuhrat :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama