Mám dnes svátek

12. března 2018 v 12:30 | bluesovka |  Myšlénky
Dnes začíná světový týden skautských dívek. Mezi skautské dívky se počítám i já, protože jsem v letech 1968 a 1969 ve skautském oddíle Sovy strávila krásné dva roky. Bylo mi dvanáct a skauting jsem považovala za něco tak úžasného, že jsem se hned po jeho znovuoživení stala zapálenou členkou družiny. Klubovnu jsme měli malou. Velké ale bylo srdce naší sestry vůdkyně Jiřky, která se stala na čas mojí druhou mamkou. Jiřka věděla, jak nás zaujmout, co nás naučit a vtloukala do nás zásady skautingu horem dolem. A my ji poslouchaly, samé holky se stejně oddaným srdcem skautingu. Táta - jako starý skaut - byl nadšený. Ukazoval mi alba, ve kterých měl schované svoje fotky ze skautských táborů. Naše srdce se vždy skautsky sjednotila a byli jsme oba pyšní.Táta sice vždycky tvrdil, že oni byli ti správní skauti a fotky z roku 1948 to měly potvrdit:






Táta skautoval 3 roky po válce, já jen o dvacet let později.
První můj skautský tábor jsem prožila v Bouzově u Turnova. Sestra Jiřka tam měla malou chalupu s velkou zahradou. Na zahradě vyrostly stany a okolní lesy pak patřily nám. Švestkovou alejí jsme kráčely a zpívaly. Byly jsme šťastné do 21.srpna 1968. To ráno jsme se probudily do divného dne. Jiřka po vztyčení vlajky plakala a my se dozvěděly, že nás okupují spojenecká vojska. Nad švestkovou alejí létala letadla, my se bály a nevěděly jsme, co se vlastně děje. K pláči stačilo jen vědomí, že se nám někdo cizí projíždí po naší zemi. Musely jsme odjet domů. Přijelo pro nás pár rodičů s auty. My tenkrát auto neměli ( vlastně nikdy), a tak jsem byla přidělena k Heleně do trabanta. Doslova jsme jeli uprostřed kolony ruských tanků. To byla taková hrůza. Abychom se nebály, dostaly jsme za úkol zpívat. Helena zpívala tak falešně, že jsem na chvíli zapomněla proč se tak děje a prosila jsem jejího tatínka, abychom dělaly něco jiného. Byl neoblomný a tak jsme pomalu za vytí Heleny dojely domů.
Moje mamka stála na balkoně, tekly jí slzy a po schodech si utíkala pro mě. I když mi bylo jen dvanáct, moc dobře jsem vnímala, co se nám a naší republice děje. Asi i proto, že nás Jiřka vychovávala k hrdosti na svou vlast. V tu dobu jsme byli tak pyšní na to, že jsme skauti. Stáli jsme i stráž u hrobů lidí, kteří 21.srpna v našem městě při průjezdu tanků byli "spojeneckými " vojáky zastřeleni.
Ještě rok skauting vydržel, ještě jeden tábor jsme si užili a pak už přišel zákaz. Určitě v nás ale Jiřka semínko spravedlnosti, odvahy a pravdy zasadila. Tak, jak to i ji naučil Antonín František Svojsík.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 beallara beallara | Web | 12. března 2018 v 19:29 | Reagovat

Vše nejlepší a ráno jsi bez budíčku ;-)

2 Kitty Kitty | Web | 12. března 2018 v 20:10 | Reagovat

Tuto kapitolu svého života jsem neprožila jako ty. Zato jako sokolka ano. A 21. srpna 1968 ráno jsem jako řidička motorky projížděla po ránu kolem Tábora s maminkou, druhá motorka táta s bratrem, sestra čekala prvního syna (narodil se 24. srpna 1968). U nás na dědině jsme skoro o ničem nevěděli, ale zprávu o invazi jsme si přivezli od toho lesa u Tábora. Nechápali jsme :-(

3 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | 12. března 2018 v 20:58 | Reagovat

[1]: že bych rychle ještě něco napsala? :-D

[2]: Můj bratranec se narodil přesně v ten den !!  Chudák, ale aspoň se to dobře pamatuje. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama