Musím mít balkon

2. března 2018 v 20:28 | bluesovka |  Fejetonky
Kolem čtyřicítky mi došlo, že můj sen - mít svůj dům - se nesplní. Mít dům - pod tím se skrývala moje touha od jara do podzimu sedět brzy ráno venku s hrnkem kávy. Dokonce jsme se do stavby domu s manželem pustili, cihlu po cihle. Krásný domek by to byl, u domu stál strom a u stromu místo na kávu jak vyšité. Jenže - sen kávový se rozplynul stejně jako další má představa, ve které sedíme s manželem u domečku a kolem nás lítají vnoučata, která přišla za babi a dědou. Prostě to nevyšlo.
Po rozvodu jsem místo domku hledala byt. Svůj vlastní byt, který mi bude říkat pane. Krásné to byly časy, když jsem ho našla. Vybourat, otevřít, provzdušnit, vymalovat. Znáte ten pocit, když míříte domů a kolem srdce je teplo, protože jedete do svého. Bylo tam dobře, ale ouha - byteček neměl balkon a sluníčko. Jaký jsem závislák na sluníčku a otevřeném balkonu mi došlo právě tam. Nedalo se svítit, muselo se hledat něco lepšího.
Když se do něčeho zakousnu, tak nepustím. Nepustila jsem tedy byt sluníčkový, balkonový, s výhledem do kopců. V noci jsem seděla na balkoně a dívala se na hvězdy. Ráno jsem sledovala, jak den vstává, v poledne jsem zatahovala žaluzie, aby nebylo slunce moc zvědavé a k večeru jsem pozorovala dlouhé stíny. Fakt nádhera.
Po nějakém čase jsem se začínala seznamovat se zvuky domu a slyšela jsem něco, co mě ničilo. Pode mnou bydlel mladík se psem. Psa trápil, slyšela jsem kňučení, vytí a dupot. Několikrát jsem dolů zašla, i se nabídla, že si psa vezmu, jestli ho nezvládá. Díval se na mě s odporem, co že to chci? Přestala jsem se domů těšit, s hrůzou jsem poslouchala, co zase bude.Museli to slyšet i sousedé, ale zvolili taktiku mrtvého brouka.
Jednou byl pejsek přes víkend sám zavřený v bytě a já slyšela jeho kňučení a skákání. Nepomohl nikdo, i když jsem zalarmovala přes policii, starostku, Ligu na ochranu zvířat a kamarády snad všechny potenciální osvoboditele zvířete. Vysvobození se dočkal až v pondělí, kdy se starostka s policistou do bytu dostali. Chudák tam udělal pěknou spoušť, ale není se co divit.
A pak bylo ticho, pejska jsem už nikdy neslyšela ani neviděla. Ale zůstal mi ještě nějaký čas ten divný napjatý pocit a uši ve střehu, jestli náhodou ... nevím, kam se chlupáč poděl a nechci domýšlet.
Takový byl můj sluníčkový byt.
Nakonec i ten jsem opustila z důvodů, které mi dnes nejdou do hlavy ( člověk dělá blbosti) a bydlím v něčem podobně hezkém. Terasa je tu velká, ráno si musím chvilku počkat, než se sluníčko doplíží a začne hřát a svítit do oken, ale víte co je nejlepší - můžu si tu dát to zatracený jarně-letně-podzimní kafe. Můžu si vytáhnout peřiny a vystavit je sluníčku, až voní. To je totiž taky to zásadní, proč já musím mít balkon. Abych se mohla zabořit do těch voňavých vyhřátých peřin a cítit svobodu. Balkon, výhled na kopce a mraky, slunce a peřiny a kafe a knížka - říkejte si co chcete, pro mě je to svoboda a volnost a radost.

Kočka Bobina to má stejně jako já a zpod peřin vás zdraví!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 beallara beallara | Web | 3. března 2018 v 6:57 | Reagovat

Rozumím a chápu, mám také velikou potřebu světla, prostoru. Mám problém pochopit lidi, kteří žijí v tmavých kobkách a rochní se v nich.
Dva roky jsem běhala, prosila, lezla po zdi, abych dostala stavební povolení a mohla vstávat do trávy, dnes už vím, že cesta nebude marná,bude.
Nejdůležitější je pro člověka pocit naplnění, obyčejné lidské radosti, něco podobného jako s tím pejskem jsem zažívala u mamky v baráku, ale bylo to dítě. Víkend, co víkend dítě plakalo, bylo samo, nic nepomáhalo, bylo to zoufalé.Ani sociálka, ani policie, až to vzal do rukou otec rodiny, matku zmlátil tak, že ho zavřeli a dítě jim odebrali :-(

2 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 3. března 2018 v 15:05 | Reagovat

Já ještě před pár lety koukala na Jizerky... Ráno černé, odpoledne ozářené sluncem. Hned za střechou továrny, půlené továrním komínem...
Poslouchala jsem vlaky z nádraží a bylo mi dobře.
Teď, po zásahu majitele, mám okna na stejnou stranu, ale Jizerky schované za fabrikou.
Ale mám dvoreček, trávníček, místo na kávičku, na věšení prádla, na proběhnutí dětí i psa...
Jo, chtěla bych něco svého, ale nemám a asi mít nebudu...

3 Zlatice Zlatice | E-mail | Web | 4. března 2018 v 10:15 | Reagovat

Tak tomu rozumím. Taky potřebuju sluníčko. Mám svůj podkrovní byt v domku a k tomu dvorek a zahrádka. Ale mám to nastaveno jinak, když na jaro vyleze sluníčko tak jsem venku, ne na dvoře u kávičky ale na kole nebo dlouhé procházce, nebo v létě u vody. Mám štěstí, protože udělám pár kroků a jsem za městem v polích a mám tu vodu a les. :-D

4 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | 4. března 2018 v 10:32 | Reagovat

[3]: To je krásný, já taky nesedím jen u té kávy, taky vyrážím  a miluju lesy a sluníčko. I já mám to štěstí, že les mám fakt za rohem. Vezmu psa a jde se... :-)

5 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | 4. března 2018 v 10:40 | Reagovat

[1]:Nějak nevidím mou odpověď - psala jsem ti, že některý osudy jsou hrozný. A nemůžeš dělat, že to nevidíš, že jo..to by byl člověk sviňka..

[2]: Ani u Baruschky nevidím mou odpověď - tobě jsem se svěřila, že můj byt taky není můj, což mě trápí a trochu se bojím budoucnosti. Ale zatím si užívám to, co mám :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama