Nenapadá mě název

22. března 2018 v 16:23 | bluesovka |  Fejetonky
Na nákupních střediscích mi vyhovuje to, že poskytnou člověku slušné sociální zázemí - tedy prostor, kde můžeme ulevit svým měchýřkům. Vcházím do toalet a něco se mi dnes nezdá. Starší paní za svou malou záchodovou recepcí je brunátná a jak jdu ke kabinkám vidím, že na zemi v nepravidelných odstupech leží cosi a je to - jak to mám nazvat - stolice. Přeskákala jsem do svého intimního prostoru a už slyším jekot .
" Který prase si to po sobě bude uklízet? Kde seš, kam ses zavřela?"
A odněkud z kabinky se ozývá hlasitý ženský pláč a omluvy. Paní vzlyká, že si to po sobě uklidí a já vrhám na babu nepřátelský pohled. To se přeci může stát. Mám s tím totiž své zkušenosti:

V době, kdy jsem pracovala v bance, chodila na přepážku už dost stará paní - říkejme jí paní B. Paní B. má v Americe sestru, se kterou prý strávila dva roky v koncentráku. Sestra po válce odešla za moře a paní zůstala tady. A protože se jí už hodně klepe ruka, přepisuji pro sestru dopisy do čitelné podoby. Se starou paní jsme se spřátelily, vypravuje mi o svém životě a manželovi. Paní B. chodí skoro pravidelně a je nám takové divné, že vždycky v den, kdy se objeví, najdeme toaletu v hrozném stavu.
Já jsem pro změnu v jiném stavu a odcházím na mateřskou. Pár týdnů po porodu někdo u nás doma zvoní a za dveřmi stojí - paní B. Prý si zjistila mou adresu a jelikož mi důvěřuje a jsme si blízké, dovolila si přijít ke mně domů s dopisem. Miminko mám na ruce, přepisuji rozklepaná slova a pouštím paní B. na záchod. Dlouho, dlouho je paní na záchodě. A pak se ozve žádost, jestli bych jí nepůjčila nějaké kalhotky. A už tuším. Už cítím, už se klepu.
Prostrčím skulinkou ve dveřích spoďáry a nechci nic vidět. Když paní B. po čase vychází, otevírám rovnou okna a domovní dveře. Omlouvá se, ale strkám jí jen přepsaný dopis a zavírám dveře. Chci ji pochopit, třeba je nemocná z koncentráku, ale nejde mi to, nejde.
Pak jsem drbala záchod, podlahu, dveře až do úplné čistoty, každou skulinku. Zážitek to byl k nepopsání a je mi jasné, kdo byl opravdu původcem našich patálií s toaletou v práci.
Později mi dorazil balíček s několika spoďáry a omluvou. Naše přátelství tím skončilo, už jsem je obnovit nedokázala.

Na paní B. jsem si dnes dopoledne hned vzpomněla a i přes svůj silný pradávný zážitek si myslím, že kdybych dnes byla v kůži té brunátné záchodové recepční, tak bych se na uplakanou paní nezlobila.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Iris Iris | E-mail | Web | 22. března 2018 v 18:10 | Reagovat

Pokud má člověk něco zafixovaný, tak s tím nic neudělá, i kdyby 100x chtěl.

2 Kitty Kitty | Web | 22. března 2018 v 20:39 | Reagovat

Je to dávno, ale JÁ bych se přece jen zkusila vyptat a pochopit, politovat. Paní pro svoji potíž přišla o tvoji pomoc. Chápu ale i tebe - nebyla jsem v té situaci. Dnes ve stáří pamatuju už taky nějaké excesy, i když ne moje...

3 beallara beallara | Web | 23. března 2018 v 7:54 | Reagovat

Na prosto celé situaci rozumím, dělala jsem na interním oddělení, kde třeba lidé s Crohnovou nemocí měli problém se zažíváním nonstop celý den a prostě ať se snažili, jak chtěli, někdy se jim něco podobného podařilo také.
Já mám podobný fekální zážitek také, z Káhirského národního muzea, kde jsem bohužel ohodila i zdi, nechtěla jsem, střevo bylo rychlejší než má snaha .

4 klavesnicetuka klavesnicetuka | Web | 23. března 2018 v 11:14 | Reagovat

já tomu rozumím, u starších lidí to tak je, mojí babičce se to taky stává..no jo není to příjemné, je to možná i nechutné ale tak to je a někdy to ke stáří patří  a pokud to budu muset uklízet po mých rodičích budu to dělat...

pokud paní přežila koncentrák je statečná a silná a vůbec bych se nedivila kdyby se to podepsalo na jejím zdraví

5 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | 23. března 2018 v 11:29 | Reagovat

[2]: Bohužel paní už umřela, fakt je to dlouho..

[3]: Já jsem se starala o babičku, která se celý den vyprazdňovala - pořád dokola. A tvůj zážitek, koukám, také pěkný...

[4]: jak jsem psala Simonce, o babičku jsem se postarala vzorně, ale tenkrát jsem měla čerstvé mimčo a nějak jsem to nedala. Pokud by k tomu došlo dnes, určitě bych to řešila jinak. :-)

6 Káťa panikářka Káťa panikářka | Web | 23. března 2018 v 20:16 | Reagovat

To mi připomnělo jeden můj podobný zážitek z dětství. Bylo mi 9, měla jsem salmonelu a taky jsem to párkrát nestihla...naštěstí jen u nás doma. Pak jsem byla týden v nemocnici a tam už mi opravili.

7 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 23. března 2018 v 20:38 | Reagovat

Nekdy člověk prostě nestíhá...příroda je rychlejší, v tomto případě bohužel...

8 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | 24. března 2018 v 9:12 | Reagovat

[6]: A mě táta jednou dost rychle nepustil na záchod :-!  :-! byla jsem hodně malá a pořád si to pamatuju

[7]: Příroda a nejspíš i nemoc byla rychlejší ;-)

9 duchodkaevka duchodkaevka | Web | 24. března 2018 v 15:34 | Reagovat

Stane se a protože se to může stát i mně, neodsuzuju. Sám dotyčný je v tu chvíli určitě v obrovském stresu, není třeba mu přiložit. Pokud je to ovšem prase, které po sobě nemíní uklidit, to bych ječela také 😡

10 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | 25. března 2018 v 10:28 | Reagovat

[9]: No bohužel, paní neuklízela. Chápu stres, chápu nemoc i stud, ale  jako čerstvá šestinedělka jsem si musela poradit s úklidem, jelikož to bylo prostě všude... :-!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama