Teda co se mi dnes stalo...

29. března 2018 v 17:44 | bluesovka |  Myšlénky
Šla jsem ze hřbitova v povznesené náladě. Krásně velikonočně jsem to tam vyzdobila - jednoduše, ale hezky. V kopci domů jsem uslyšela starší hlas, který volá na nějakou Majdu. Ty bláho, aby to tak byla naše Majda, náš pejsek. A byla to Majda, vyběhla z uličky a zamířila k pánovi. Krve by se ve mě nedořezal. Naplácla jsem se na plůtek, abych nebyla vidět. Přesně toho se bojím - potkat Majdu. Protože:

Před lety jsme se s manželem domluvili, že si pořídíme pejska. Naše představy se ale diametrálně lišily:

muž chtěl něco menšího bez chlupů, klidně i štěně, nejlépe jezevčíka
já chci něco většího klidně s chlupama, může to být i starší, ale hodný a klidný pes, který s námi třeba i dožije, jezevčík to být zrovna nemusí

Je jasné, že je těžké hledat vhodné zvířátko, když každý chceme něco jiného. A tak jsme jezdili po útulcích. Tu se objevila čtyřletá dalmatinka, tam menší voříšek se smutnýma očima. Ten se nám moc líbil, ale byl zamluvený a zájemce si ho opravdu vyzvedl. Už jsme mu dali i jméno Albert. Hledali jsme dál, až v útulku, odkud už máme už jednu kočičku, běhala kolem plotu Majda. Štěkala zběsile a cenila na každého zuby. Tu ne, odporuju, ale bylo vidět, že muž si ji hned zamiloval. Kříženec jezevčíka a něčeho, stáří 9 měsíců, odchycena kdesi ve městě při potulce. Hodně jsem slevila ze své představy, hodně. Majda hodný, starší, klidný pejsek tedy určitě nebyla.
To dáme - utěšil mě manžel a s Majdou na klíně jsme odjeli domů. Majda štěkala a štěkala, v noci skákala do postele, honila kočku, hupsla na linku, napila se ze záchoda.
První dny byly kruté, Majda se manžela bála a jak se pohnul, vyrazila k útoku. Nakonec si její důvěru jakž takž získal, ale byla to práce! Pejsek se bál všeho - lidí, zvuků, pánů s čepicí, vody. Co dalo práce, než se Majda poprvé opatrně ponořila do vody a my skoro brečeli radostí, když také poprvé přeplavala malý rybníček.




Štěkala ale pořád. Jít třeba na chvíli do hospůdky byl oříšek, sousedi nám volali kde jsme, že pes demoluje byt a štěká.
Moje představa klidného psa vzala zcela za své. Přesto jsem ji měla ráda, její kulaté tělíčko a radost třeba z běhání po louce. To dělala obrovské kruhy a nasadila tempo, jen jí uši vlály.
Pak jsem od muže odešla a Majdu si vzala s sebou. Divadlo se odehrávalo i v novém bytě - štěkot a sousedi, kteří házeli do schránky výhružné dopisy. Z práce jsem chodila v poledne domů, abych zvíře vyvenčila. Pak odmítla chodit ven přes den a chodila jen večer. Sousedé se jí báli, v práci být nemohla, protože nikoho nepustila ke mně do kanceláře. A pak mě jednou v noci kousla do ruky a já se jí začala bát.
No co to je, bát se vlastního psa?
Začala jsem Majdě hledat nového pána. Někoho s domečkem a zahrádkou, aby mohla blafat přes plot. Co jsem prošla inzerátů a osobně potkala lidí, kteří by psa chtěli, ale měli různá ale...

Po dvou letech snažení jsem nakonec zavolala do útulku a vylíčila svou situaci. Paní z útulku chápavě stanovila datum návratu Majdy mezi pejsky. S dcerou jsme Majdu naložily do auta, já přes ubrečené oči skoro neviděla a jely jsme na louku, kde si Majda zaběhala pár svých koleček. Dělala jsem jakoby nic a jelo se do útulku.
" No vy vypadáte.." přivítala mě paní Dáša.
" Dejte mi vodítko a jeďte".
Majda stála ve vratech útulku a pozorovala psy. Bylo vidět, že nechápe, co se děje a když ji Dáša vzala za vodítko, šla poslušně do kotce.
Víc už jsem Majdu neviděla. Jen jsem sledovala stránky útulku, jestli našla nového pána. Vždycky mě bodlo u srdce, když se objevila její fotka. Měla jsem výčitky, ale zároveň jsem věděla, že jsem se snažila udělat maximum . A pán se nakonec našel - i s domečkem a zahrádkou.

A mně zůstal nejen pocit ztráty a bolesti, ale i úleva, kterou si uvědomila pak, když Majda už doma nebyla. Teprve potom jsem mohla posoudit, jak naše soužití bylo těžké a jak jsem všechno pejskovi podřídila. Dala jsem jí všechnu svoji lásku, i když to nebyl pes velký,starý,klidný. Zpátky jsem moc té lásky nedostala. Ale vím, že Majda za to nemůže, nejspíš zažila něco, co z ní udělalo tu Majdu, kterou jsme si z útulku vzali.

No a dnes si Majda vykračovala vedle svého pána a já se bála, že začmuchá a ucítí mě. Běžela by ke mně nebo ne? Pamatovala by si mě? Co bych asi dělala? Pochovala bych to tlusté vypasené tělíčko a vrátila ji zpátky? Asi bych znovu bulela, ani teď mi totiž není do smíchu. Jen mám dobrý pocit, že vypadala spokojeně a že mi snad odpustila.






 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 duchodkaevka duchodkaevka | 29. března 2018 v 21:03 | Reagovat

Někdy to prostě nevyjde. Nevíš, co měla za sebou a někteří pejsci prostě nesnáší samotu. Je to smutný příběh, ale jak se zdá, má Majda hodného páníčka a určitě už ti odpustila :-)

2 beallara beallara | 30. března 2018 v 8:22 | Reagovat

Tohle je názorný příběh, že život není jen o veselém a hravém, že :-(

3 Cecílie Cecílie | Web | 30. března 2018 v 12:13 | Reagovat

Hlavně, že našla své štěstí. Někdy to prostě nejde ani při nejlepší vůli. Nijak jste jí neubližovali, určitě se na vás nezlobí.

4 Intuice Intuice | E-mail | Web | 30. března 2018 v 14:38 | Reagovat

Přiznám se, z pejsků mám respekt. Jsem spíš kočičková. Rozumím Ti, aby ses jí bála, to nejde.

5 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | 30. března 2018 v 15:14 | Reagovat

[1]: No právě, něco zažít musela..

[2]: Život je i s pláčem viď a nemusí to být zrovna kvůli chlapovi

[3]: Jo, Majda, ta se měla, jen té lásky co dostala

[4]: Taky už mám jen kočičku, ale pes chybí mi pořád :-)

6 klavesnicetuka klavesnicetuka | Web | 31. března 2018 v 8:27 | Reagovat

no to tak občas bývá s pejsky z útulku....někdy ani přesně nevíme, jakou historii, božátka, mají za sebou
já bych se právě proto bála pořídit pejska z útulku když máme doma miminko

a psi si pamatují dlouho

7 padesatka padesatka | E-mail | Web | 31. března 2018 v 13:20 | Reagovat

Taky jsem vracela kdysi čoklici zpátky do útulku po osmi měsících...byla jsem hloupá, navedaná a špatně si vybrala psa. Pak jsem už žádného nechtěla.

Musím se podívat, jestli nemá náš Bong svatozář... :-D tak hodnýho psa aby člověk pohledal.

8 padesatka padesatka | E-mail | Web | 31. března 2018 v 13:21 | Reagovat

[6]: Také občas Bonga omlouvám tím, že je z útulku...je hodný, ale vyměnil by mě za piškot... ;-)

9 Helga Helga | Web | 31. března 2018 v 16:17 | Reagovat

to je moc pěkný příběh, skoro mě to až dojalo

10 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | 31. března 2018 v 18:19 | Reagovat

[6]: ano, to bych se asi bála taky, ať miminko roste! :-)  :-)

[7]:já už se taky nikdy nenechám ukecat

[9]: i když se chovala Majda tak, jak se chovala, měla jsem ji ráda :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama