Zážitky druhých otevírají šuplíky v mojí hlavě a vytahují zase mé zážitky ven. Ráda se dělím hlavně o ty vzpomínky, které jsou úsměvné a obyčejné.
Jednou jsem šla nakoupit. Když jsem míjela malou alej s lavičkami, které byly chytře rozmístěny mezi stromy, zazářil na mě pletený, jasně žlutý klobouček ( nebo to byla baretka) posazený nakřivo na šedivých vlasech už hodně staré paní. Seděla na lavičce a držela se za ruku se stejně starým pánem. Seděli pěkně na sluníčku a byli oba tak drobní, ale hezcí a upravení. Lavička byla poměrně vysoká a oni už se tak věkem zmenšili, že houpali nohama nad zemí jak malé děti. Padli mi do oka, takový krásný starý pár. Když jsem se vracela po nějaké době domů, seděli tam pořád. Paní se na mě obrátila s otázkou, jestli nevím, kde bydlí.
Tak to vážně nevím, trochu jsem se vyděsila a sedla si k nim na lavičku. Ne na dlouho, za chvíli se přihnal mladší muž, vzal paní za ruku a když se oba stařečci z lavičky spíš sesunuli než seskočili, vydali se pryč.
Zanedlouho jsem potkala tenhle pár na jiné z laviček. Tentokrát u nich seděl i pejsek. Malý, chlupatý s obrovskýma ušima. Teď už mě přitahovali tři a hned jsem si k nim sedla. Cíleně. Ten pejsek je váš? ptám se. To my nevíme - odpověděl pán. A už tu byl znovu ten mladší člověk a hlásil, že je vnuk a stařečkové jsou Procházkovi, kteří se občas na procházce ztratí, ale dají se lehce najít. Pejsek jejich nebyl, ale prý si pár oblíbil a občas s nimi sedává.
S vnukem jsme vedli stařečky domů. Já držela pána, který mi úplně samozřejmě dal svou ruku do mé a vnuk si držel láskyplně babičku. Byli jsme krásná čtveřice a já už věděla, kde bydlí .S vnukem jsme si vyměnili telefonní čísla pro případ, že bych zase na stařečky někde narazila. Pak stačilo zavolat kde jsme a že už jdeme. Ještě dvakrát jsem takhle na jejich vlastní žádost odvedla Procházkovy domů. Nevím, jestli si mě pamatovali, ale ochotně šli se mnou. Pak jsem je už neviděla. Přišla po čase sms zpráva, že babička s dědou už nemohou chodit sami ven a pán mi děkuje.
Rádo se stalo, ale klidně bych je vodila dál. Šel z nich totiž takový klid, a to i když byli ztraceni.
beallara | Pondělí v 7:37 | 
Tak měli i diky vam presto že už ztráceli paměť příjemný ten podzim zivota....