Jak se ztráceli

16. dubna 2018 v 1:42 | bluesovka |  Myšlénky
Zážitky druhých otevírají šuplíky v mojí hlavě a vytahují zase mé zážitky ven. Ráda se dělím hlavně o ty vzpomínky, které jsou úsměvné a obyčejné.
Jednou jsem šla nakoupit. Když jsem míjela malou alej s lavičkami, které byly chytře rozmístěny mezi stromy, zazářil na mě pletený, jasně žlutý klobouček ( nebo to byla baretka) posazený nakřivo na šedivých vlasech už hodně staré paní. Seděla na lavičce a držela se za ruku se stejně starým pánem. Seděli pěkně na sluníčku a byli oba tak drobní, ale hezcí a upravení. Lavička byla poměrně vysoká a oni už se tak věkem zmenšili, že houpali nohama nad zemí jak malé děti. Padli mi do oka, takový krásný starý pár. Když jsem se vracela po nějaké době domů, seděli tam pořád. Paní se na mě obrátila s otázkou, jestli nevím, kde bydlí.
Tak to vážně nevím, trochu jsem se vyděsila a sedla si k nim na lavičku. Ne na dlouho, za chvíli se přihnal mladší muž, vzal paní za ruku a když se oba stařečci z lavičky spíš sesunuli než seskočili, vydali se pryč.
Zanedlouho jsem potkala tenhle pár na jiné z laviček. Tentokrát u nich seděl i pejsek. Malý, chlupatý s obrovskýma ušima. Teď už mě přitahovali tři a hned jsem si k nim sedla. Cíleně. Ten pejsek je váš? ptám se. To my nevíme - odpověděl pán. A už tu byl znovu ten mladší člověk a hlásil, že je vnuk a stařečkové jsou Procházkovi, kteří se občas na procházce ztratí, ale dají se lehce najít. Pejsek jejich nebyl, ale prý si pár oblíbil a občas s nimi sedává.
S vnukem jsme vedli stařečky domů. Já držela pána, který mi úplně samozřejmě dal svou ruku do mé a vnuk si držel láskyplně babičku. Byli jsme krásná čtveřice a já už věděla, kde bydlí .S vnukem jsme si vyměnili telefonní čísla pro případ, že bych zase na stařečky někde narazila. Pak stačilo zavolat kde jsme a že už jdeme. Ještě dvakrát jsem takhle na jejich vlastní žádost odvedla Procházkovy domů. Nevím, jestli si mě pamatovali, ale ochotně šli se mnou. Pak jsem je už neviděla. Přišla po čase sms zpráva, že babička s dědou už nemohou chodit sami ven a pán mi děkuje.
Rádo se stalo, ale klidně bych je vodila dál. Šel z nich totiž takový klid, a to i když byli ztraceni.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 16. dubna 2018 v 5:58 | Reagovat

Tak měli i diky vam presto že už ztráceli paměť příjemný ten podzim zivota....

2 beallara beallara | 16. dubna 2018 v 7:37 | Reagovat

Při mém štěstí, až na tom budu podobně, policie si pro mne pojede do Berlína :-D

3 Kitty Kitty | Web | 16. dubna 2018 v 8:54 | Reagovat

Šťastná dvojice. Měli starostlivého vnuka a tebe na vodění domů. Měli každý svého druha, těšili se na pejska a vždycky se nakonec vrátili DOMŮ. To někdo nemá po celý život. Děkuji za vzpomínku :-)

4 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | 16. dubna 2018 v 12:00 | Reagovat

[2]: Já s těma policajtama pro tebe zajedu :-) asi budeš někde na fesťáku, ne?

[3]: Byli krásní a měli sebe, doufám, že je pak nedali někam do důchoďáku

[1]: Tak snad ano, ale mě také obohatili...

5 klavesnicetuka klavesnicetuka | E-mail | Web | 16. dubna 2018 v 12:52 | Reagovat

ještě že je naše dědina malá:-D mě patrně najdou u mlýna protože tam se mi moc líbí :-D

6 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | 16. dubna 2018 v 16:18 | Reagovat

[5]: Asi bych taky chtěla bydlet na vsi :-)  :-)

7 Poustevnice, Čarodějka Poustevnice, Čarodějka | E-mail | Web | 16. dubna 2018 v 16:42 | Reagovat

Krásný příběh. S lidmi jako jsi ty se nemusíme strachovat o osud světa.

8 signoraa signoraa | Web | 16. dubna 2018 v 16:59 | Reagovat

Tohle mi připomíná manželovu babičku. V roce 1972 manželovi rodiče přistavěli na dům, kde žijeme, patro. Ten původní stavěla babička s dědou o více než 40 let před tím. Dům byl vyšší, dostal nový moderní kabátek a babička byla ztracená. Náš dům je druhý dům zkraje. Babička pak stávala na rohu ulice a oslovovala kolemjdoucí: "Já jsem H.....á, nevíte prosím, kde bydlím?"
Bylo to smutné.
Na konečné jsem dlouho potkávala starou štíhlou paní, která nosila na krku ceduli z tvrdého kartonu, kde měla uvedené jméno, adresu a telefon na příbuzné. Alzheimer je svinstvo.

9 Intuice Intuice | E-mail | Web | 16. dubna 2018 v 17:12 | Reagovat

Moc hezky napsáno. Při tom pomyšlení bych těm "nemocným" stařečkům až záviděla. Jejich lásku, jejich důvěru, jejich klid. Nevím, co by se muselo stát, abych byla taky tak v pohodě a klidu, asi by musela přijít nemoc a stáří. Samozřejmě, že jsem ráda, že jsem "mladá" a zdravá. :-)

10 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | 16. dubna 2018 v 17:22 | Reagovat

[7]: Děkuju :-)

[8]: To je ale drsný ta cedulka! Ale jak jinak? I to je řešení, ale když si představím moji mamku s cedulkou - ne, to bych nedala...

[9]:Já jim taky záviděla, byli kouzelní.

[9]: :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama