Jak se ztráceli
Pondělí v 1:42 | bluesovka | MyšlénkyKomentáře
Při mém štěstí, až na tom budu podobně, policie si pro mne pojede do Berlína
Šťastná dvojice. Měli starostlivého vnuka a tebe na vodění domů. Měli každý svého druha, těšili se na pejska a vždycky se nakonec vrátili DOMŮ. To někdo nemá po celý život. Děkuji za vzpomínku
ještě že je naše dědina malá mě patrně najdou u mlýna protože tam se mi moc líbí
Krásný příběh. S lidmi jako jsi ty se nemusíme strachovat o osud světa.
Tohle mi připomíná manželovu babičku. V roce 1972 manželovi rodiče přistavěli na dům, kde žijeme, patro. Ten původní stavěla babička s dědou o více než 40 let před tím. Dům byl vyšší, dostal nový moderní kabátek a babička byla ztracená. Náš dům je druhý dům zkraje. Babička pak stávala na rohu ulice a oslovovala kolemjdoucí: "Já jsem H.....á, nevíte prosím, kde bydlím?"
Bylo to smutné.
Na konečné jsem dlouho potkávala starou štíhlou paní, která nosila na krku ceduli z tvrdého kartonu, kde měla uvedené jméno, adresu a telefon na příbuzné. Alzheimer je svinstvo.
Moc hezky napsáno. Při tom pomyšlení bych těm "nemocným" stařečkům až záviděla. Jejich lásku, jejich důvěru, jejich klid. Nevím, co by se muselo stát, abych byla taky tak v pohodě a klidu, asi by musela přijít nemoc a stáří. Samozřejmě, že jsem ráda, že jsem "mladá" a zdravá.
Tak měli i diky vam presto že už ztráceli paměť příjemný ten podzim zivota....