Pět nejnepříjemnějších minut

30. května 2018 v 20:41 | bluesovka |  Téma týdne
Mých pět nejnepříjemnějších minut změnilo cestu životem jednoho člověka. Před šesti lety. Přestali jsme se zdravit a já pochopila, že mi neodpustí.
Na jednu stranu jsem výčitky neměla, svoje rozhodnutí jsem dlouho oddalovala a přemýšlela nad ním. Rozhodla jsem se podle svého nejlepšího přesvědčení. Na druhou stranu mi to určitě nebylo jedno a v mnohém jsem tomu člověku rozuměla. A ublížila? To nevím..
Mluvím o svém bývalém kolegovi z ústavu. Nastoupil na místo vedoucího " mého" Domu, když jsem dala rozvázačku. Seděla jsem ještě u přijímací komise, když přišel na pohovor. Byl to chlap, těch je v sociálu tak málo a vypadal na nejlepšího adepta. Přijali jsme ho. Vedli jsme spolu dlouhé debaty o práci v sociální sféře, strávili jsme hodiny nad papíry a osudy našich klientů, mluvili jsme o životě , o muzice, dala jsem mu svoji kšiltovku z Ameriky, byli jsme přátelé. Pak si sedl na mou židli vedoucí Domu, převzal moje papíry a řídil "barák". Někteří klienti ho milovali, někteří ho nebrali. Někteří podřízení mu podlézali, někteří s ním měli problémy.
Po roce byl z místa vedoucího Domu odvolán, protože na papíry neměl buňky. Zavolal mi, jestli se nechci vrátit zpět. Chtěla jsem, hodně. Za rok jinde jsem zjistila, jak moc se mi po klientech a mojí staré partě stýská. Role jsme si vyměnili, já šla znovu na svou židli, on do provozu ve stejném Domě.
Najednou jsem objevila nový fenomén: falešnou solidaritu. Z party pracovitých ženských se začaly trousit stížnosti, náznaky, nespokojenost s prací jejich kolegy - bývalého šéfa. Do očí mu to ale neřekl nikdo. Petr byl silný kuřák, který trávil u cigaretky se svým oblíbeným klientem značnou část pracovní doby. Zatímco kouřil, ostatní klienti zůstávali sami. David se povaloval po stole, Kuba koukal na vozíku z okna. Vnímala jsem rozlišnost Petrova přístupu ke svěřeným klientům. Dva vůbec nemohl, s druhými dvěma si rozuměl a občas si po obědě dali společně i šlofíka. Věděla jsem to a domlouvala, upozorňovala a varovala. Mrzelo mě to a štvalo.
" Ále, jdi ty, Zdenko..." reagoval vždycky s mrknutím oka Petr jistý si tím, že je jediným mužem na Domě a tudíž má určitá privilegia.
Začaly se objevovat zápisy o nejrůznějších opomenutích nebo ignoraci předpisů. Vytýkací dopis, kontroly, domluvy. Lži. Blížil se konec Petrovy smlouvy na dobu určitou a já měla hlavu jako meloun. Prodloužit? Neprodloužit? Oddělit osobní od pracovního. Přijmout zodpovědnost, spravedlivě jednat i za pracovnice, které nemají odvahu.
Petr se o svůj další osud moc nezajímal. Náš poslední rozhovor byl proto hodně nepříjemný. Smlouvu jsem neprodloužila. Bylo to mých pět nejnepříjemnějších minut, které jsem v ústavu zažila. Propustila jsem člověka, který mi byl svými životními postoji blízký, byl to živel, klátili jsme se občas při Pink Floydech, jejich muziky měl plný počítač. Chci tím říci, že rozloučit se s ním nebylo jednoduché, protože v jednom člověku byly klady, které jsem oceňovala. Ale také zápory, které do sociálních služeb nepatří a do ústavního prostředí už vůbec ne.
Nějak naivně jsem si myslela, že mé důvody uzná. Že alespoň něco uzná, protože jsme se poznali dost dobře a moje postoje mu nemohly být cizí. Petr neuznal nic, jeho odsuzující pohled mluvil za vše. Odešel, vymazal mě. Našel si jiné místo, kde prý byl spokojený.

A včera Petr zemřel. Umřel, už se nebudeme beze slov ve městě potkávat. Umřel náhle, nečekaně. Včera mi volali večer z ústavu a já zůstala jak němá. Byl to také kus života mého se životem jeho. Mám výčitky? Ne, to nemám, moje pracovní zásady jsou dané a neměnné, ale lidsky... tak obyčejně lidsky mi je to obrovsky líto...

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 hrachajdice hrachajdice | Web | 30. května 2018 v 21:07 | Reagovat

:-(  tak takovej konec jsem nečekala :-(

2 Poustevnice, Čarodějka Poustevnice, Čarodějka | E-mail | Web | 30. května 2018 v 21:50 | Reagovat

Četla jsem to několikrát. Myslím, že jsi nemohla jednat jinak, kamarád, nekamarád. Šéf tohle nemůže trpět. Úplně by to tam svým chováním rozložil, spolupracovníky i klienty. Člověk může být přísný, ale musí být spravedlivý, chovat se ke všem stejně. Já jsem "svého Petra" vyhodit nedokázala, protože měl malé dítě a manželku na mateřské. Pravdou je, že jediný, kdo tím trpěl jsem byla já a já byla vlastně spokojená, že věci jsou dle mých představ a natotata. :-D

3 Niké Niké | E-mail | Web | 30. května 2018 v 22:09 | Reagovat

Tehdy ses rozhodla správně. Není správné tahat osobní sympatie či antipatie do práce, zvlášť do stavu nadřízeného s podřízeným. Ale chápu tu lítost...

4 klavesnicetuka klavesnicetuka | E-mail | Web | 30. května 2018 v 22:52 | Reagovat

naprosto tě chápu
když mě v práci povýšili tak z mých kamarádů se stali podřízení
jako nejdřív to bylo super respekt porozumění odvedená práce
ale s problémy v práci se to zhoršilo, pak se muselo propouštět a já musela dát výpověď - člověku který ji měl dostat už dávno ale první šéf to neudělal a druhý to nechal na mně a od té doby se to celé posralo no...a ten člověk ji dostat měl protože neplnil vytýkačky domluva nic nepomohlo

jo jak já ti rozumím....z příjemného pracoviště se stalo něco kam jsem vyloženě nechtěla..z milované práce se stala nenáviděná

závěr nečekaný - což mi něco nepříjemného připomnělo

ale děkuji za tento článek!

5 Lux Lux | Web | 31. května 2018 v 0:26 | Reagovat

Bohužel, hladinka přeteče. Jakožto šéf máš zodpovědnost vlastně za celý domov, za jeho chod, za pracovníky.. A jakožto šéf musíš dělat rozhodnutí, i ta nepříjemná. MYslím, že jsi to udělala dobře, obdivuji tvoji odvahu! Dnes už to málokdo umí takhle ,,rozseknout", spíš se mlží, uhýbá, vymlouvá a pomlouvá.
A konec.. no, umíráme všichni. Vždy nás zasáhne jakákoli smrt z okolí, zvlášť když to byl kamarád.

6 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | 31. května 2018 v 14:36 | Reagovat

[1]: No viď, já taky ne...

[2]: Ano, ale být spravedlivý je sakra těžké. Vlastně jsi spravedlivá i za ty druhé..

[3]: Člověk v pozici vedoucího je vlastně hodně sám...

[4]: Moje dcera se taky změnila z řadové pracovnice na vedoucí a užila si. Ale zvládla to, za což ji obdivuju, protože na vedoucí je docela mladá a lidi dají zabrat.

[5]: Ano, je to i o odvaze. Blbý je, že pak lidi přijdou a řeknou: jsi dobrá, my si taky mysleli blebleble, ale do očí to dotyčnému říct nechtějí.

7 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 31. května 2018 v 15:14 | Reagovat

Smutný příběh! To vůbec nejsmutnější (tedy kromě toho velkého finále) je na tom to velké nepochopení. Jak se to stane, že jsou lidé tak krátkozrací?

8 beznadejnaromanticka beznadejnaromanticka | E-mail | Web | 31. května 2018 v 19:55 | Reagovat

nemám slov, konec mě dostal.. takové situace by se fakt neměly stávat.

9 beallara beallara | Web | 31. května 2018 v 20:10 | Reagovat

Dělám šéfa 26 let a naprosto ti rozumím, naprosto, ale...
Od určitého okamžiku jsem si začala udržovat odstup, přestala si tykat s novými příchozími a už vím, že po posledních zkušenostech, jsem za to velice ráda.
Přátelství do zaměstnání nepatří, nechodíme tam na kávičku, ani na cigaretku, ale vydělávat. Pro někoho neosobní, pro lidi ve funkci nutnost.

10 Intuice Intuice | E-mail | Web | 31. května 2018 v 21:18 | Reagovat

Těžké. Určitě jsi hodně přemýšlela předtím i nyní. Nečekaný konec článku. Nějaké prázdno a ticho.
Ale určitě jsi se tehdy rozhodla správně. Neobviňuj se. Každý přece dělá nejlíp, jak umí.

11 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | 31. května 2018 v 22:00 | Reagovat

[7]: No ano, život píše různé příběhy

[8]: :-D jojo, ale stávají...

[9]: Ano, přátelství tam nepatří, proto bývá šéf samotář a musí znát hranice. Já si třeba s někým netykala vůbec. Tady u toho kluka mě spíš překvapilo to, že najednou není, že si ten život s námi dělá co chce, víš.

[10]: Přesně to jsem cítila - prázdno a ticho. Já se neobviňuju, nene, jak už jsem psala, svého rozhodnutí jsem nelitovala, jen ten jeho odchod mě trochu rozhodil. Jak jsi a najednou nejsi... ;-)

12 beallara beallara | Web | 1. června 2018 v 5:46 | Reagovat

[11]: Vzhledem ke své původní profesi vím, že ani já zítra ráno nemusím odpovídat na tvůj článek a plánované to ještě určitě není, spoustu jsem ještě nestihla, ale život se mne neptá, ten činí.

13 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | 1. června 2018 v 19:04 | Reagovat

[12]: Tyjo, já tomu nějak nerozumím...asi jsem trubka :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama