Můj Kikouš

16. června 2018 v 23:08 | bluesovka |  Myšlénky
Milá Kiki, kde jsi?
Budeš mít narozeniny. Bude ti už pětadvacet. Když jsme se seznámily, bylo ti jedenáct. Hned první den, kdy jsem nastoupila do nové práce v ústavu, mě poslali do tvojí "rodinky". Tam na mě z postele koukaly tvoje obrovské oči. Zhodnotily jsme se navzájem pohledem. Já vyplašeným, ty s jiskřičkami smíchu - jako ostatně pak vždycky. Nakrmila jsem tě rajskou omáčkou s kolínky. Měla jsi kašel a za chvíli jsi všechno jídlo na mě vyzvrátila. Moje kolegyně prohlásila, že nesnáší zvratky, a tak jsem nejen všechno omyla a uklidila, ale poprvé při převlékání jsem viděla tvoje tělíčko odkázané zcela na pomoc druhých. Potichu ses mi omluvila a kulila dál na mě svoje oči. Vůbec jsem nevěděla, jestli práci s vámi, dětmi na vozících, zvládnu.
Asi ano, zvládla jsem i mnohem horší věci než oběd na kalhotách. Později, vždycky když jsi měla kašel, tak jsem už zkušeně uhýbala a ty ses jen smála a volala uteč!

Musela jsem se naučit ti rozumět. Nejen tvojí řeči, která někomu mohla připadat nesrozumitelná, ale nebyla. Tvoje charakteristické huhlání se dalo krásně naučit. Naučila jsem se tě mýt, posazovat na vozík, krmit, oblékat. Naučila jsem se podle pohybu očí poznat co chceš. Jako spoustu dalších holek na vozíku jsi trpěla bolestmi břicha a špatným vyprazdňováním. Když se z koupelny ozvalo hekání, jen jsem na tebe houkla: tlačíš? a už ses smála, protože jsi věděla, že už jsem na místě a začíná nám společná služba.

Víš, že si vůbec nepamatuji, že bys někdy plakala? Vlastně ano, když tě maminka vozila z domova zpátky do ústavu a tys přitom chtěla zůstat doma. To tě neutišil nikdo, musela ses vybulet. Ale jinak jsi byla fakt sluníčko.

Pracovník by se neměl citově připoutávat ke klientovi. Já jsem se nepřipoutala, jen jsem tě měla tak nějak víc ráda. Nosila jsi úžasný světle zelený svetřík s kytkou a já se smíchem po něm toužila. Zálibně jsem si ho prohlížela a tys jen na mě mrkala. Měly jsme domluvené signály a bezeslovnou schopnost si rozumět.
Nejvíc jsme se užily na pobytech. Vláčela jsem tě s vozíkem po borovicovém lese a zapadla do pískové cesty. Jezdily jsme spolu v podvečer kolem ztichlého rybníka. Cpaly jsme se zmrzlinou a tebe pak bolelo břicho. Milovaly jsme společně výlet do krámku s keramikou a blbůstkama, kde jsme si vždycky něco koupily. Třeba ty mně to srdíčko z plechu. Nebo tvoje fotka mezi břízama. Zpívání u ohýnku. Koupání v tý příšerný vaně a nízké válendy, ze kterých jsme vás zvedali do vozíků.
Diskotéka s novým kloboukem anebo jízda s vozíkem mezi kužely, skoro jsme se vybouraly...
Kolik prázdninových pobytů jsme si tak užily? Pět, šest? A pořád se smíchem a dobrou náladou, kterou by ti mohl závidět každý zdravý člověk. Naše heslo: klíče,foťák,mobil - hlásila jsi při každém odchodu na dlouhý výlet. Bylo to prima, Kiki.

Přesto, že si nedokážeš sama udělat vůbec nic, přihlásila ses na školu do Prahy a přesvědčovala jsi doma maminku, že pobyt ve škole i život v nedalekém penzionu zvládneš. Požádala jsi mě o podporu, protože maminka měla o tebe strach a ústav byl jistota. Kdybys jen tušila, že za mojí podporou se schovával úplně stejný strach. Ty sama v úplně cizím prostředí - nedokázala jsem si to představit. Kikouš bude sám. Nakonec to opravdu Kikouš dokázal - zvládla jsi přijímačky i cestu do nového bydlení a života.
Dospěla jsi, vyrostla, zženštěla. Ale ráno po probuzení jsi měla na hlavě roští jako vždycky. A úplně studený nohy a chuť na kolu. Když jsi z ústavu odcházela a v klubovně jsme se spolu loučily, dala jsi mi tašku. V ní zelený svetr s kytkou. Kikouši, vždyť já se do něj nevejdu - chechtáme se a bulíme zároveň.
A teď ti, Kristýnko, bude pětadvacet. Pětadvacet! V kontaktu nejsme už více než tři roky. Dnes jsem mrkla na staré fotky a vykoukla jsi na mě. Jako bys mi říkala, že budeš mít narozky, tak ať si vzpomenu. Ať jsi, děvče moje, kdekoli, vzpomínám !! Bylo to krásný, viď !

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kitty Kitty | E-mail | Web | 17. června 2018 v 6:35 | Reagovat

Pro Kiki: Včera na mě někde na blogu vykoukl článek a mám tušení, že úplně dole byl podpis Kiki. Ty taky píšeš na blogu, takže bys mohla mít blog? Stejně, pokud toto - Kiki - budeš číst, jsi docela šťastný člověk. Vzpomíná na tebe tvoje dávnější parťačka a vysílá svoji zprávu, že je ráda, že někde jsi. Já ti taky blahopřeju k narozeninám. Už asi víš, co je svět a lidi. Ozvi se!

2 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 17. června 2018 v 9:54 | Reagovat

Tak to je obdivuhodná pevná vule...

3 Intuice Intuice | E-mail | Web | 17. června 2018 v 15:27 | Reagovat

Krásné vyznání! Myslím, že jste si obohatily život navzájem. Třeba uplyne rok, dva a ona si tě najde. :-)

4 beallara beallara | 17. června 2018 v 18:32 | Reagovat

Když čtu taková krásná vyznání, uvědomím si, co mám a co si mnohokrát ani nepřipustím, že mám a beru to jako samozřejmost. 8-O

5 bluesovka bluesovka | 17. června 2018 v 20:34 | Reagovat

[1]: Ano, také jsem ten článek viděla. Ale moje Kiki by nic tak velkého nedala dohromady. Ale¨díky, je fajn být takto propojena... :-)

[2]: Ano, Kristýnka byla silná holka - a je určitě dál...

[3]:  S Kikoušem to byla sranda i přes všechno to trápení

[4]: To je dobře, má milá, někdy je dobré si to uvědomit!!

6 hrachajdice hrachajdice | Web | 18. června 2018 v 10:38 | Reagovat

Je hezký zůstávat v kontaktu - takhle to mám s pár učitelkama z Jedličkárny , alespoň po emailu.

7 bluesovka bluesovka | 18. června 2018 v 13:28 | Reagovat

[6]:Někdo ti holt někdy zůstane pod kůží :-D

8 Miloš Miloš | Web | 18. června 2018 v 22:50 | Reagovat

Je obdivuhodné, když i člověk se zdravotním omezením nerezignuje, o něco usiluje a je v tom úspěšný.

9 Janinka Janinka | E-mail | Web | 19. června 2018 v 7:26 | Reagovat

To je tak krásný vyznání...

10 bluesovka bluesovka | 19. června 2018 v 14:37 | Reagovat

[8]: Ano, někdo je velmi silný a jde si za svým.

[9]: A mám telefon na Kikinu, dnes napíšu!

11 Markéta Markéta | E-mail | Web | 19. června 2018 v 17:24 | Reagovat

Ten článek mě dostal. To je tak, když se sejdou dvě krásné duše.

12 bluesovka bluesovka | 19. června 2018 v 21:16 | Reagovat

[11]: Děkuji moc, dnes jsme si už dokonce zatelefonovaly a já slyšela zase po dlouhé době ten její typický smích. :-D

13 Poustevnice, Čarodějka Poustevnice, Čarodějka | E-mail | Web | 19. června 2018 v 22:39 | Reagovat

Krásný příběh. Tyhle děti jsou úžasné. Otevřené, spontální... Chápu, že jste si rozuměly a bylo vám spolu tak doře.

14 Bev Bev | E-mail | Web | 29. června 2018 v 7:24 | Reagovat

Ach, to bylo krásný. Dojala jsi mě. :-)

15 jmenuju-se-sacharin jmenuju-se-sacharin | E-mail | Web | 16. července 2018 v 12:50 | Reagovat

I slzička málem ukápla... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama