Lovec příběhů

28. srpna 2018 v 14:57 | bluesovka |  Téma týdne
Lovec příběhů se schovával v mém těle asi pěkně dlouho. Úplně se ale narodil v devadesátých letech, kdy mi k ruce navíc přirostl mikrofon, na boku se kývalo malé nahrávátko a já se stala rozhlasákem. První den jsem do rádia dorazila oblečena velmi slušně, skoro za dámu. Postupem času - tak, jak mi profese začala lézt pod kůži - sukně zůstávala doma
( jen při důležitých akcích jsem ji na sebe brala ) a džiny s košilí - to byl můj oblek a moje svoboda. Služební auto, služební rajon a hlavně lidé a naše krásná česká krajina. Milované Českolipsko a později Jablonecko se mi stalo na řadu let koutem naší země, kterým jsem se pídila kousek po kousku.
Rozhlasák musí mít uši jak plachty, potřebuje zachytit všechno, co se kolem něj děje. Protože i z obyčejného životního příběhu může vzniknout dokumentárně silný a emotivní pořad. Často jsem mívala v očích slzy.
Když mi vyprávěli kluci z uprchlického tábora o tom, jak je naše české děti nepřijaly ve škole.
Když jsem v ubytovně našla pod peřinou čtyři úplně nahaté malé děti.
Když jsem dostala v Pěnčíně od paní, která doma vyráběla skleněné figurky, pravou domácí svíčkovou a povídaly jsme si o životě až do tmy.
Setkala jsem se s nenávistí a také bezmocí. S nenávistí proti Volyňským Čechům, s bezmocí po povodních, po požáru. Nebyla jsem hyena, která se přiživuje na lidském neštěstí, hluboce jsem s těmi lidmi cítila a snad chtěla i nějak pomoci, ale reakce těch, kteří přišli o střechu nad hlavou anebo své blízké, byly nepředvídatelné. A tak byl někdy i rozhlasák v nebezpečí. Prchal ze zatopeného domu a za ním obyvatelka mokrého obydlí s nenávistným křikem. A já se nedivila...
A někdy jsem se i bála. Přiznám se, že většinou v ubytovnách anebo v podobných zařízeních. Sedávala jsem v kruhu lidí žijících tak jinak než já a cítila jsem, že nejistota vládne na obou stranách.
Milovala jsem návštěvy drobných dílen, ve kterých vznikala různá dílka. Nebyly to jen dílny, ale i kuchyně anebo kout v obýváčku s výhledem do úžasné krajiny kopců. Hlavně skláři mě přitahovali. A lidé, kteří pečují o naše památky, restaurátoři, pracovníci muzeí. Jejich znalosti mě fascinovaly a také jejich zaujetí prací.
Sedávala jsem v malých kancelářích starostů ještě menších obcí a viděla jejich život z té druhé stránky. Potkávala jsem nadšence, kteří donekonečna opravují pozůstatky starých časů.
Neměla jsem stálou pracovní dobu. Naučila jsem se, že když se někde něco děje, musím tam být taky. A hned hlásit, točit, vyzvídat, zpovídat, informovat. Třeba z jediného klidného místa, jakým byl v tu chvíli - záchod. Proboha, ať nikdo nepřijde nebo nespláchne, modlila jsem se nejednou při odbavování příspěvku. A spláchli!
Je to vlastně jako droga - hledat, najít, ulovit, navést na téma, vysát téma, kvalitně je nahrát a doma pak sedět hodiny a stříhat. Tady kousek sykavky, tady přeřeknutí a vida, čisté téma se pak vyloupne.
Někdy se nevyloupne - když má zpovídaný takovou trému, že nedá dohromady kloudnou větu. Vypnete mikrofon a on začne úžasně povídat. Zapnete mikrofon, zděšení. Používala jsem trik: teď si to jen zkoušíme, pak natočíme naostro. Je s podivem, jakou hrůzu může vzbudit jen taková obyčejná tyčka s bambulí. A proto i lovec příběhů musí mít svou taktiku.

Lidé - to byl základ mé práce. Proto jsem měla v každém městečku svou "záchytnou" stanici. Lidi, u kterých jsem se vždycky zastavila. Povídali jsme si, byli jsme spolu rádi. V České Lípě dvojice historiků, v Zákupech paní kastelánka, v Jablonném Dětský domov.
Rozhlasák je ale taky jenom člověk, takže jednou jsem strávila čas určený pro natáčení historie městečka, na záchodě.
Vzájemná důvěra tak byla narušena a odjela jsem bez jediného natočeného slůvka.
Když jsem natáčela ve Stráži pod Ralskem, vnikla jsem do bytu jedné paní, protože jsem nutně potřebovala telefon k odbavení rozhovoru o blížící se stávce a můj mobil zahájil stávku jako první! Díky této paní jsem pak dostala pochvalu za skvěle odbavený příspěvek z místa. Že mu předcházel skoro můj infarkt, to víme jen my dvě.
A že se někdy něco nepovedlo? Taky, ale málo. Naučila jsem se trochu předvídat, dobře se připravit a být zodpovědný. Také jsem byla pokorná, protože si myslím, že dokonalý rozhlasák neexistuje. Učí se stále,pořád,furt.

Práce to byla krásná, zalovila jsem si jaksepatří a jsem za to vděčná tátovi. Tátovi, který byl lovcem celý život. Lovil s mikrofonem a kamerou. Jednou jsem si říkala, že bych z něj mohla dostat krásný materiál ze srpna 68. Táta souhlasil.
Uvařili jsme si kávu, já si připravila mikrofon. Táta zrudnul, trochu nebyl ve své kůži. Byla z něj nervozní troska s červenýma ušima, která po chvíli povídání rozhovor ukončila. "Promiň, jsem netušil, jaká je to hrůza být na druhé straně a mluvit do mikrofonu". Trochu hrůza to byla a já poprvé uviděla svého velkého tátu v rozpacích. Ale bylo to fajn, takové lidské.
Lovit jsem vlastně nepřestala. Už sice nikoho nenutím mluvit do tyčky s bambulí, ale příběhy poslouchám a pak je klapu na klávesnici. Jsem lovec-psavec.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kitty Kitty | E-mail | Web | 28. srpna 2018 v 15:28 | Reagovat

Je přínosné, když se k nějakému takovému příběhu člověk nachomýtne. To má potom blog pré! ;-)

2 duchodkaevka duchodkaevka | Web | 28. srpna 2018 v 16:07 | Reagovat

Měla jsi krásnou práci, při které jsi narazila na mnoho zajímavých lidí, situací někdy pěkných, někdy pěkných méně. Určitě máš na co vzpomínat. Byla jsi lovec beze zbraní, který ulovil spoustu zajímavostí, zajímavý článek :-)  :-)

3 Intuice Intuice | E-mail | Web | 28. srpna 2018 v 18:07 | Reagovat

Tak to jsi měla velmi dramatickou práci, která často bývala drogou, jak píšeš. :-)

4 jmenuju-se-sacharin jmenuju-se-sacharin | E-mail | Web | 28. srpna 2018 v 18:08 | Reagovat

Úžasné, muselo to být hodně barvité povolání. :-) V dobrém ti i zavidím. :-) Těch vzpomínek a zážitků... takový má život být - pestrý. :-) Lov dál, psavče. :-)

5 Sugr Sugr | E-mail | Web | 28. srpna 2018 v 18:15 | Reagovat

Tak to jsi měla velmi atraktivní a zajímavou práci, taky bych jí brala. Já jsem se dostala k mikrofonu jen na chvilku, jednou si mě vybrali na nějakou reklamu a já tam povídala na mikrofon.
Moc by mě to bavilo dělat to co ty. :-)

6 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 28. srpna 2018 v 18:34 | Reagovat

Tak teď to prvně slyším ze strany toho rozhlasaka...obtížné ale velmi zajimave..dik za reportáž o sobě. Napadá mi, že těžké to mají ti, po nichž nadřízení chtějí senzaci za každou cenu, a že jich v nasuch mediich je...

7 fidorka fidorka | 28. srpna 2018 v 23:45 | Reagovat

Na tú prácu musí mať človek náturu a zároveň musí niečo také vyžarovať, aby ľudia, ktorí napr. práve niečo ťažké prežili, mu boli ochotní sa zveriť.
Už chápem, prečo sú tie tvoje perličky, trebárs z autobusu také pútavé. Tak naďalej šťastný lov! :-)

8 MOE MOE | E-mail | Web | 29. srpna 2018 v 8:09 | Reagovat

Tak velmi naplňující musí býti ty momenty, kdy člověk naslouchá příběhům, které píše život. Snad Tě provází i pocit, kdy sama prožíváš co slyšíš. Říká se, že když člověk čte, prožije o mnoho více životů, než jen ten svůj. U tebe to musí být mnohonásobně pravda. Zdvořile smekám a klaním se.

9 Pavla Pavla | 29. srpna 2018 v 8:27 | Reagovat

Krásný blog. Když jsem tenhle týden otevřela Vaše stránky, jedním dechem jsem přečetla celé. Někdy jsem přeskakovala a zase se vracela. Děkuji, těším s na další. :-)

10 bluesovka bluesovka | 29. srpna 2018 v 9:38 | Reagovat

[1]: Ano, je z čeho čerpat, to je fakt.

[2]: Mojí zbraní byla otevřenost a chuť si povídat.

[3]: Tahle práce je droga, to ti potvrdí každý rozhlasák.

[4]: Děkuji,Sacharin,musím se k tobě na blog podívat co je nového.

[5]: Tak to zkus, nikdy není pozdě.

[6]: I my jsme někdy museli jít tam, kam by slušný člověk nešel. Naštěstí takových případů moc nebylo.

[7]: To ano, musíš poslouchat, když jen předstíráš zájem, tak to lidé poznají.Chtěla jsem taky dodat, že mám ráda Fidorky mléčné s kokosem. :-D

[8]: Děkuji za krásný komentář, vážím si ho.

[9]: I Vám děkuji, člověka pochvala potěší a je motorkem k dalšímu psaní.

11 fidorka fidorka | 29. srpna 2018 v 15:59 | Reagovat

[10]: Mliečna s kokosom mňaaam... ale čo si budeme klamať,  aj iné sú k snědku ;-)

12 jmenuju-se-sacharin jmenuju-se-sacharin | E-mail | Web | 29. srpna 2018 v 19:21 | Reagovat

[10]: Děkuji, každá tvá návštěva těší. :-)

13 beallara beallara | Web | 29. srpna 2018 v 20:46 | Reagovat

No a já se těším z tvého návratu / to tak všechny matky mají / a rovnou jsem tě navrhla do výběru :-)

14 bluesovka bluesovka | 30. srpna 2018 v 14:45 | Reagovat

[13]: Díky, mami!! :-D

15 František František | Web | 31. srpna 2018 v 23:28 | Reagovat

Když jsem v prosinci 2017 poprvé objevil tvůj blog a přidal se  na cestu po Route 66, už tehdy jsem tušil, že to zajímavé povídání o Americe píše profík, který umí. Tahle Tvoje krásná zpověď vše potvrzuje.Díky :-)  ;-)

16 Meduňka Meduňka | Web | 2. září 2018 v 6:07 | Reagovat

Zařazuji tvůj článek do výběru nejlepších na TT :-)

17 bluesovka bluesovka | 3. září 2018 v 17:04 | Reagovat

[15]: Děkuju, Františku!

[16]: A děkuji ještě jednou!

18 Zlatice Zlatice | E-mail | Web | 5. září 2018 v 2:52 | Reagovat

Krásná práce je to jako číst knihu života :-)

19 bluesovka bluesovka | 5. září 2018 v 9:57 | Reagovat

[18]: Když jsem koukala, kdo mi to píše ve 2.52, tak jsem si říkala: to bude asi Zlatice, už přijela z dovolený... není to legrace? :-D

20 Bev Bev | E-mail | Web | 5. září 2018 v 13:22 | Reagovat

Úžasné, k tomu se nedá nic jiného říct. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama