Kalimera Rhodos

12. října 2018 v 17:10 | bluesovka |  Myšlénky
Vrátila jsem se z Rhodosu a stále se ještě vznáším na vlnách moře. Nebylo sice průzračně modré, spíš do šeda, ale vonělo a šumělo a líně se válelo. Jako my. Skupinka kamarádů, kteří ráno statečně chodili k moři cvičit, dýchat a potichu si šeptat, jak je tam krásně. Skupinka chodila cvičit i v podvečer a v mezičase se tedy buďto válela, četla, jezdila po výletech, smažila se anebo vysedávala u baru, u bazénu, u moře.. Sezona se blížila ke konci, a tak i náš pobyt byl takový konečný, skoro bych řekla už dodělávající - ale v dobrém slova smyslu. Původní nabídka asi deseti druhů smoothie se scvrkla na čtyři, sousední taverny při pobřeží pomalu končily a večerní procházka začínala být tak trochu strašidelná. Letní ruch utichal, sedm měsíců každodenní péče o hosty končilo a dalších pět měsíců bude odpočinek - těšila se jedna příjemná recepční, která míchala obzvlášť dobré sladké nápoje.
Asi ano, asi toho už měli dost a to si ještě přijede parta Čecháčků, kteří se hned třikrát zabouchli na balkoně a vyžadují náhradní klíče. A někdo hodil papír do záchoda - ucpete nám odpady, šermovaly recepční prsty.
A my se usmívali, omluvili a chápali a děkovali ženám, které udržovaly naše pokoje v naprostém pořádku a čistotě.


A pak přišel večer, kdy jsme objevili v jedné zeleně osvícené taverně chlapíka, který si tam s kytarou zpíval. Naše kroky z jediné hlavní ulice našeho městečka uhnuly směrem do taverny. Skoro nikdo tam nebyl, jen ten zpívající člověk a jeho kamarád. Od toho večera byly po další večery stolky obsazené námi, parket byl obsazený také námi a my se cítili fajn. Tak normálně fajn, protože bylo teplo, svítily hvězdy, k tomu pěkná hudba a tanec, který rozpouští všechno napětí.

A co se mi tam ještě líbilo?
Výlet do vnitrozemí.


Nepojedete-li do vnitrozemí, pak si odvezete jen vzpomínku na pláže, které jsou - přiznejme si to - dost podobné. I taverny jsou si podobné a rekreační centra taky. Vnitrozemí je zelené. Borovice voní, bílé kameny svítí.
Kousek od civilizace ještě jsou sice v lesích malé skládky, stopy po nás, lidech, ale dál je příroda čistá a netknutá.
Vyškrábejte se nahoru ke kostelíku, radí průvodce. Třista schodů jako nic nás dělí od místa, kam přicházejí hlavně ženy toužící po dítěti. Zapálí svíčku, na strom zavěsí dárečky v podobě korálků anebo náramků, požádají o miminko a pak se čeká... V mnoha případech se ženy dočkají, protože na místě jsou desítky fotek narozených dětí.


Nás - ženy, které jsme se dávno již matkami staly - uchvacuje hlavně výhled a nečekaný pocit něčeho krásného - snad svobody? Nebo klidu? Dokud nezačnou mečet kozy, ty jsou také všude, jsou různobarevné a mečí a mečí. A jsou šikovné - dokážou se vyšplhat pěkně vysoko...
Nožky trochu bolí, přeci jen jsme statečně šlapali všude. Prohlédli jsme si zničenou vilu, kterou chtěl po válce obývat Benito Mussolini, dali jsme si kávu v hotýlku, který by se hodil spíš někam do rakouských Alp, skočili jsme na něco dobrého do klasické taverničky v pidi městečku a nakonec se zastavili v úžasné laguně. Začalo se stmívat, lampy se rozsvěcely a turisté si vychutnávali poslední ještě trochu teplé podvečery. U moře visely mezi dvěma sloupky usušené chobotnice, mraky koček se potulovaly kolem moře a u stolů nacpávajících se turistů.


Kočičky jsou v Řecku samozřejmě také všude. I v našem letovisku byly, několik desítek jich bylo. Vyprazdňovat se chodily v podvečer na písečnou plážičku nedaleko mola. Ráno pak na pláž přicházeli turisté z Ruska. Co dodat...
Sama cítím, že jsem svou letošní pozdní dovolenou pojala trochu jinak. Vysypala jsem své zážitky, mezi které patří i zvláštní světlo při ranním východu slunce, občasný studený vítr, sladké báječné hroznové víno, zmrzliny, pokřik recepční, kterou rozčílilo, že jsme si zase!! vytáhli lehátka Madam, pak je zase ukliďte, já to tady nemám vůbec jednoduchý - stěžovala si Řekyně, kterou jsme naštvali už se zabouchnutím balkonů. Ale stejně tam byla - pohoda. Přes všechny ty patálie, kterými jsme unavili už tak unavené majitele restaurací. Krásné končící léto, melancholické podvečerní světlo a odněkud - z druhé strany zátoky - jsou slyšet typické řecké melodie... Tam bylo tak dobře, fakt jo.


Někdy si ale také říkám, že nezáleží na tom, kam jedu, ale s kým jedu. Svatá pravda !

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sugr Sugr | E-mail | Web | 12. října 2018 v 17:13 | Reagovat

Překrásné povídání, krásné fotečky, jako kdybych tam byla s Vámi, díky moc za tu možnost. ;-)

2 Intuice Intuice | E-mail | Web | 12. října 2018 v 17:31 | Reagovat

Čtivé povídání, pěkně napsáno. Tam bychom se rádi někdy podívali, nikdy jsme tam nebyli. Trošku mi to připomnělo naše podzimní rekreace u moře, je fakt, že Ti pracující tam toho asi už mají dost. I s partou jsem letos byla. Je to jiné, než ve dvou, taky to nemá chybu. Cvičení u moře je senzační, nedá se ta atmosféra popsat. Díky za článek. :-)

3 Kitty Kitty | E-mail | Web | 12. října 2018 v 17:33 | Reagovat

Takové odskočení od všední reality je moc dobré. Díky za seznámení s nevšedními krajinami a lidmi :-)

4 Janinka Janinka | E-mail | Web | 12. října 2018 v 19:39 | Reagovat

Páni, tam by se mi asi rychle zklidnily nervy. Přeji ti to! :-)

5 hrachajdice hrachajdice | Web | 13. října 2018 v 19:58 | Reagovat

Naši tam byli loni a taky si pochvalovali . Je fajn si takhle provětrat hlavu :-).

6 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 16. října 2018 v 20:22 | Reagovat

Zajimave, těsně před koncem turistické sezóny...pěkné...Zajímavé, po konci sezony brzy prý začínají v Řecku prudké deště....Teď jsem cetl, že pry starym Řekum neppripadalo moře modré, ale "vínorudé".... :-)

7 padesatka padesatka | E-mail | Web | 18. října 2018 v 21:17 | Reagovat

No jo, pak máš psát, když tu nejsi.... :-) Já byla na začátku sezony a taky to byla nádherná dovolená.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama