Terapie psem

26. října 2018 v 19:20 | bluesovka |  Myšlénky
Vždycky jsem se vztekala, když mi mamka říkala, že život není to, co chceme, ale to, co máme. To není pravda, mami, vždycky máme šanci se rozhodnout udělat věci jinak, můžeme odejít, skončit, začít... Mamka se se mnou nepřela, ale asi si myslela své. Dnes vím, že určitým způsobem měla pravdu. Protože:
Letošní léto bylo létem zvláštním. Už proto, že namísto válení u vody jsem si vzala domů práci. Měla jsem pocit, že pár korun k důchodu bude fajn a nakonec budu i užitečná. Do té doby mi čas doma spokojeně plynul, měla jsem svůj klid a řád a pořádek a vnoučata a nikam jsem nespěchala. S nikým jsem se nehádala a četla hromady knih. A proto sídlil v mé duši klid a pořádek.
Nesídlil však dlouho, brzy jsem si zakusila na vlastní kůži jak je člověku v šedesáti, když se chce a musí naučit nové věci a z druhé strany není vůle a ochota. Z poměrně pracovně odolné, zkušené a otřelé ženy ( jako ze mě) se stal uzlíček nervů, který se bál na něco zeptat. Chování holek o desítky let mladších než já bylo na palici. Vydržela jsem měsíc a půl, přestala jsem normálně fungovat a jen bojovala o svou úctu. Žralo mě, že snad už nikdy nezískám zpět své sebevědomí, které děvčata pěkně udusala. Nakonec přišla vzpoura, hodila jsem jim práci na hlavu. Kýžený pocit úlevy se ale nedostavil.
Protože:
jsem přišla o kamarádku - a to je zvláštní věc. Co udělat, když se cítíte být kamarádem využíván a zneužíván. Jak dlouho se dá takový vztah vydržet? Jak dlouho je člověk ochoten být stále k dispozici? Je kamarádstvím to, že jeden dává a druhý jen bere? Je v pořádku se jen podřizovat? Bylo načase si takové otázky položit a byla jsem za ně ráda. A když otázky přišly, v hlavě zůstaly a já jednoho červencového dne přátelství ukončila. Nebylo to nic hezkého, potýkala jsem se s pocity viny, ale ano, bylo to rozhodnutí správné.
Prázdniny skončily a mně stále nebylo psychicky dobře. Cítila jsem podivný smutek a smutek já fakt nemám ráda. Nepláču už roky, nějak mi to nejde. Přitom bych se chtěla někdy pořádně vybrečet, aby se dostavil ten úlevný pocit a člověk mohl vydechnout. No, nejde mi to. Psát na blog taky nejde, otevírám ho a zase zavírám....
V polovině září pak přišel ke mně na hlídání pes mé dcery. Smrdí mu z tlamy, v noci funí a sežral už kus deky. Jezdí kožichem po zdi a už mám na ní černý pruh. Seznámil se s mojí kočkou a stále se jí bojí. Musím luxovat každý den, protože je velký a pouští chlupy. Je s ním dost práce, například když chce drbat uši - a to vydrží pěkně dlouho! Musím umývat koupelnu, kde má misku se žrádlem a prská kolem ty svoje slinty. Vydrží žebrat o piškoty, píská u dveří, když chce už jít ven - a to chce skoro pořád. Prostě přišel pes na jedno oko už slepý, který naráží do sloupů a tyček, které trčí ze země . Pes, který mě vláčí za sebou, když ucítí kočku nebo ptáčka. Ráno se jde ven na dlouho, odpoledne ven na trochu méně dlouho. Chodili jsme lesy ještě letními, teď už podzimními. Běhá, uši mu vlají. Já stojím, pozoruju ho a najednou vím, že už jsem ze všeho venku. Že je v přírodě krásně, že už si na svoji domácí práci a ty dvě holky ani nevzpomenu. Na kamarádku ano, na tu si vzpomenu, ale už mě nic netrápí. Sbírám v lese klacíky a kroutím hlavou ze strany na stranu, abych měla pružnou šíji. Občas potkám někoho nevrlého se psem, pak někoho hodného se psem, koukám na svět kolem, protože už zase žiju. Jsem to zase já. Terapie psem. Terapie přírodou.

A tak vidíš, mami, trochu jsi měla pravdu. Ale já taky.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kitty Kitty | E-mail | Web | 26. října 2018 v 20:19 | Reagovat

Tak jsi na to přišla. Se psem je třeba změnit život, ale zase není podvodník, a je ti pořád na starosti i na radost. Přišla jsi na to, že tě vyvleče ven mezi lidi, mezi meze, je šťastný z pohybu, který bys neměla. Sloužíš mu, staříkovi, ale i on tě vyléčil ze smutků a pocitů viny za jiné.
Je velká pravda, co je u Adamova psáno na psí studánce: "Čím více poznávám lidi, tím více miluji psy". Přeji ti mít psa, který bude vděčný i za nejobyčejnější věci, které mu poskytneš. Znám to taky, někdy bych nejraděj ven nevylezla, ale musím, protože madam si dala gáblík a musí to zase taky vyhodit. Nejen to - je to kamarád, to jsi poznala a krásně napsala. Moc krásně, až mi zvlhly oči. Máš terapeuta doma :-D

2 Jan Turon Jan Turon | Web | 26. října 2018 v 22:35 | Reagovat

Pes jak se zdá si starosti nedělá a prostě  zije :-)

3 blondýna blondýna | Web | 27. října 2018 v 6:46 | Reagovat

Říká se, že starostí o živého tvora zaplašíš negativno v sobě i ve svém okolí, zaměstnáš myšlenky.
Já ti nevím, četla jsem to třikrát a stejně tam cítím v pozadí ještě něco jiného, pravda, to co jsi napsala, stačí. Nevyplavala s tím nějaká zasunutá bolest ?
Každopádně, je fajn číst tvé řádky :-)

4 Janinka Janinka | E-mail | Web | 27. října 2018 v 9:59 | Reagovat

Není to jednoduchý, ony si ta mláďata někdy myslí, že sežrala všechnu moudrost světa a to je opravňuje chovat se povýšeně. Bohužel pro ně jsem se za posledních pár let velice změnila a nějaká dvacetiletá žába u mě s takovým chováním neuspěje - buď a nebo :-).

5 mysteriouswolf mysteriouswolf | Web | 27. října 2018 v 10:52 | Reagovat

Prošla jsem si několikaletým dost těžkým obdobím  a to i když jsme pejska doma měli. Byla to úžasná fenečka, vycítila kdy ji potřebuji a kdy jsem na tom tak zle, že bylo lepší mně jít z cesty. Přesně poznala ten okamžik, kdy je čas opět ulehnout k mým nohám a něžně mě olíznout. Prostě...někdy to zabíralo, jindy méně. Milovala jsem ji...už je pár let v psím ráji. Teď je můj lék "na všechno" malý vnouček. Je úžasný, kdykoliv jsme spolu, všechny bolesti a starosti jdou stranou. Dělám s ním blbiny, zpívám mu a hrajeme si na všechny možné profese. Máme pevnou citovou vazbu a to  je můj motor, můj zdroj energie.

6 bluesovka bluesovka | 27. října 2018 v 18:02 | Reagovat

[1]: Viď, jsou to milánkové a lékaři zároveň.

[2]: Ne, tak tenhle si starosti fakt nedělá

[3]: Má milá, v pozadí je Katka, s tím bojuju pořád. Ale momentálně to byly fakt jen ty dvě další zkoušky co snesu. A věř, že příroda pomáhá i na Káťu, zrovna dneska..

[4]: Myslím, že jsem se taky poučila, takhle už nikdy ne.

[5]: I mými zdroji jsou vnoučata, jasně a přesně, ale někdy tě ty věci prostě semelou. Dnes s odstupem si říkám, že by bylo dobré některé věci řešit s nadhledem a nenechat se zválcovat. :-) :-)

7 Sugr Sugr | E-mail | Web | 29. října 2018 v 18:15 | Reagovat

Pejsek a kočička do panelového bytu nepatří. Mají mít možnost si volně proběhnout v přírodě, u baráku je to už jiné. Když vidím, jak v Praze lidé chovají v jedné rodině 3 pejsky, kteří musí čekat celý den až se budou moci jít s páníčkem po jeho příchodu z práce ven vyčůrat, je mi jich líto. Prý jsou z toho pejsci nemocní, jak musí celý den zadržovat moč.
Jinak samozřejmě Terapii psem znám, v nemocnicích zvířátka dokáží lidem pomoci, byť tím, že si je mohou pohladit. ;-)

8 Zlatice Zlatice | E-mail | Web | 30. října 2018 v 1:49 | Reagovat

Příroda je lék ať už se psem nebo sama. Já si venku vždy vyčistím hlavu. I když myslím, že se psem je to lepší. Přestaneš myslet na sebe, a když si po čase vzpomeneš na svá trápení zjistíš že už nejsou tak velká a ani důležitá. Já to tak prostě mám :-)

9 Romča Romča | Web | 30. října 2018 v 12:46 | Reagovat

Psi a příroda jsou lékem. Sice je se psem trošku víc starosti, ale kolik vám dá lásky, vděčnosti.. Snad i více jak člověk. Jinak co se týče bývalé kamarádky tak jste se rozhodla dobře. Jinak je to hezký pejsek :-)

10 bluesovka bluesovka | 30. října 2018 v 17:33 | Reagovat

[7]: Já sice v paneláku nebydlím, ale někdy se mají paneláková zvířátka lépe než ta u baráku. Taky moje zkušenost...a co se týká mých zvířátek, pak jim dávám to nejlepší a oni mi to vracejí.

[8]: Jo,jo, je to pravda.

[9]: Děkujeme :-D :-)

11 Lenka kočka Lenka kočka | 31. října 2018 v 13:02 | Reagovat

Milá Blůůů,  moc Ti rozumím ve všem, člověk je rád, že je doma - ale v hlavě se mu honí- to jako už bude navždy? tolik k Tvému pokusu o práci. Jinak já jsem milovník všech zvířat. sama mám dvě kočky a taky v době dovolené k tomu hlídám dva psy, všechno toto doma. Jako bych se viděla :-) , Ke komentu o tom, že zvířata do bytu nepatří - nemíchejme hrušky s jabkama a nevylévejme s vaničkou i dítě.. Bydlím na vsi, a viděla jsem "šťastné" pejsky v minus 20 venku, s prázdnou miskou. A toulavé kočky, které v životě neviděly pořádný kus jídla, za to koťata jim majitel dopřeje 5 x za rok, ptž přece kastrace není ok... Starejme se o zvířata, aby byly šťastné, protože pak dochází k správné terapii.. :-D Zdraví Lenka kočka

12 padesatka padesatka | E-mail | Web | 31. října 2018 v 21:35 | Reagovat

Rozumím Ti, tomu s prací i se psem. Jen mě prostě venčení na sídlišti irituje... :-( ale mít psa nebyla moje volba a on je rád i za venčení na sídlišti, ale chalupu miluje moc.

13 BLONDÝNA BLONDÝNA | 1. listopadu 2018 v 7:13 | Reagovat

Kam zmizel článek Kino, chtěla jsem si ho přečíst a není ? 8-O

14 bluesovka bluesovka | 2. listopadu 2018 v 11:14 | Reagovat

[11]: Děkuji za prima komentář, zrovna dneska v lese s tím chlupáčem jsem si říkala, jak on se má taky dobře..a pak potažmo i já :-)

[12]: Hele, venčit na sídlišti bych snad nikdy nechtěla. To s tebou naprosto souhlasím.

15 Bev Bev | E-mail | Web | 2. listopadu 2018 v 13:23 | Reagovat

Je to zajímavé, jak někdy, když něco probíhá, člověk není schopen od toho nějak odstoupit, oddálit si to a musí projít celou cestu se vším všudy, aby se pak jednou mohl ohlédnout - třeba díky procházce se psem - a zakroutit nad tím nevěřícně hlavou a pak od toho odejít. Já to vidím ve svém životě jako takové fáze, které jsou ale rozpoznatelné až když skončí. Gratuluji k ukončení jedné otravné fáze a přeju aby všechny další už byly jenom lepší a lepší. :-)

16 Intuice Intuice | E-mail | Web | 4. listopadu 2018 v 11:34 | Reagovat

Názory Tvé maminky jsou drsné. Je fajn, že jsi pozitivní člověk. Vždy je cesta ven, jen člověk v dané chvíli se cítí, že tomu tak není. Zatím jsem pracující, budu muset pracovat skoro do 65, ale myslím, že se mi nebude chtít pracovat navíc. To je dnes mé myšlení. Psa nemám, nikdy jsem neměla, jsem kočkomil. Ale procházky přírodou a pocit, že NIC NEMUSÍM, to mám ráda, i když je to třeba jen chvilka. Nebo prostě - jsem lenoch. Volných chvil si vážím. A mám je, abych tady netvrdila, že jsem kdoví jak vytížená. :-)

17 bluesovka bluesovka | 5. listopadu 2018 v 18:02 | Reagovat

[15]: Ano, přesně, jak jsme neschopni se nad věc povznést a brát ji jinak. Děkuju za hezký komentář.

[16]: Já jsem si v práci vždycky užívala, když přišel nějaký den volna. Ten pocit, že mám den pro sebe, to bylo supr. Půjdu taky ještě pracovat, alespoň na zkrácenou prac. dobu, doma to moc pro mě není. Občas je to fajn, ale ....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama